Představila jsem si sama sebe v posteli. Přikrytá, schoulená do klubíčka, pod tlapkou plyšového medvěda, co voní po heřmánku. Nejsem ve svém pokoji, nevyrostla jsem tu.
Proto je mi líp?
Nejsou zde moje vzpomínky ani bolest. Jen prázdno. Stejné prázdno mě poslední dobou pronásleduje.
Proto nemohu spát?
Zavírám oči a jsi přede mnou, můžu natáhnout ruku a pohladit Tě po tváři, odhrnout vlasy z očí. Jsem si jistá, že by ses usmál.
Proto jsme oba svobodní?
Sen o borůvkách - pár vteřin, neopakovatelných, šly by pouze prožít a pak tisíckrát zopakovat ve vzpomínkách.
Na to není odvaha?
Ten sen u Tebe vyvolal možná úsměv, plamen, lehkou nevolnost a snad trochu posměchu.
Já měla chvíli pocit bez-tíže.
Připadá mi to hrozně dávno. Zakázala jsem si snít, plakat a řezat se. Snažila se fungovat, nemyslet, přeprogramovat život, osamostatnit se a zachránit minulost.
Tak co je špatně?
Na něco čekám a nevím na co. Jak nesnáším čekání, nedokáži nic dělat, prožít, soustředit se.
Za zavřenýma očima proběhla představa. Takové tu již dlouho nebyly. Stydím se za ně, jsou chtíčem nebo zvrhlostí? Pro mne pouhá touha bez kontroly, která je ve všem, co dělám, na co se zaměřím.
Proto jsem taková jaká jsem?
Vítězství i prohra. Mám strach. Zvolila jsem samotu dobrovolně, aby mi bylo líp. Na co mi má být líp? Mám dar, který umírá.
Představa... … uskutečněná
sedím v pokoji a píšu, je ticho, venku tma, čekám na déšť a jeho vůni... v duchu si skládám všechny střípky, co jsi mi za ty probdělé noci poskytnul... je z nich dokonalý nehotový obraz... nevěděla jsem, že jsi malířem... |