Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 27.11.
Xenie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Cílová rovinka
Autor: anne (Občasný) - publikováno 24.6.2009 (00:31:26)
Nikita přistoupila k pultu a protože za ním nikdo nebyl, posadila se a začala listovat v prospektu. Tenerife, fascinující ostrov. Fuerteventura, klidný ostrov. Gran Canaria, svůdný ostrov. Lanzarote, mýtický ostrov. La Palma, krásný ostrov. La Gomera, magický…
"Co si přejete?" vyrušila ji zaměstnankyně cestovní kanceláře, která právě dosedla za přepážku.
"El Hierro," zabodla Nikita prst do fotografie. "Tam jsem ještě nebyla," upřela pohled na slečnu v modrém firemním kostýmu.
"Bude se vám tam líbit, " usmála se slečna.
"Chci tam odletět co nejdřív. Sama, apartmá s vyhlídkou na moře, s lodžíí na západ. Ráda se dívám na západ."
"Jistě," řekla slečna s úsměvem, a začala vyťukávat na počítači data. Z Nikity na ni vyzařovala podivuhodná síla a jistota. Chtěla by být taky taková. Mladá, krásná, svobodná a finančně nezávislá. Ale sama by nikam nejela.
"Říkala jste…sama?"
"Sama." Vykouzlila Nikita sebevědomý úsměv a pátravým okem přeskočila na vizitku přišpendlenou na prso slečny v modrém. Sl. Markéta Oušková. Jméno k ní pasovalo; zaznamenala Nikita Markétino ouško, které vykukovalo z jejích hnědých ulízaných vlasů.
"Takže z last momentů je tu nejbližší let už pozítří, sedmadvacátého, a máte štěstí, hotel na západním pobřeží ještě není obsazený."
"Výborně, takže pozítří, ano?"
"Jistě,“ povytáhla obočí slečna Oušková.
Nikita nadiktovala svá data a slečna Oušková je vyťukávala na počítači dlouhými prsty; na jednom se jí blýskal zlatý kroužek bez ozdoby. Možná zásnubní. I v dnešní době se milenci stále zasnubují, napadlo Nikitu, a odhadovala, zda si Markéta Oušková potrpí na tak starodávné rituály.
"Měla jste být klavíristkou," řekla Nikita.
"Ano?"
"Máte klavírní prsty," řekla Nikita.
"No vidíte, a zbyla mi jen počítačová klávesnice," usmála se zdvořile Markéta Oušková a začala odříkávat všechny důležité informace o pojištění, stravování, hotelu a organizaci letu. Nikita nepřítomně přikyvovala. Hypnotizovala ornament na tapetě a přemýšlela, co všechno musí udělat. Když slečna Oušková skončila a čekala na nějaký dotaz, Nikita se vrátila do reality.
"Jak že říkáte tomu ostrovu?"
"Jak to myslíte?"
"Jaký slogan má ten ostrov v reklamním textu."
Slečna Oušková si Nikitu přeměřila a pobaveně nalistovala druhou stranu prospektu.
"Skrytý ostrov. Skrytý, tajemný ostrov. Přeji vám šťastnou cestu a příjemný pobyt," usmála se profesionálně.
„Fajn, mějte se,“ řekla Nikita a odkráčela k pokladně. Vylovila z kapsy roličku bankovek, uhrovitému muži za pokladnou odpočítala 26 tisíc, koupila si 600 marek a vyšla na ulici.
Ačkoli byl březen, sněžilo. Musí zařídit ještě spoustu věcí.
Slečna Oušková zalapala po průvanu, který jí Nikita vmetla dveřmi do tváře a když si uvědomila, že ručička na hodinách se od setkání s Nikitou téměř nepohnula, s mírnou závistí si pomyslela, že ona si za pět minut nekoupí ani chleba, natož zájezd. Ale s tím klavírem se trefila. Markéta přece měla být klavíristkou.

----------------------------
V redakci nikdo nebyl, což Nikitu uspokojilo, protože nebude rušena. Otevřela svůj počítač a chvíli oněměle zírala na soubory, plné svých starých článků a pět let pečlivě střádaných kontaktů na nejrůznější důležité lidi. Bylo mezi nimi i několik soukromých dopisů a zápisků.
Ticho před popravou. Myší odklikla na ten první, zoufale vzteklý dopis bývalému milenci. Ona nenávidí středeční fotbalové přenosy, ale on jindy nemíval čas. Rozladilo ji, když on opustil beze slova ji dřív než ona jeho, ale dopis mu nikdy neodeslala. Dala příkaz k vymazání. Zmizel. Opravdu zmizel. Tak učinila s dalšími soubory nadepsanými mužskými jmény. Všichni byli pitomci, ale ten poslední byl zároveň taky prvním, koho skutečně milovala. I s jeho čučením na míč lítající po zeleném trávníku...
Tělem jí projelo podivné mrazení. Klikla na podklady k reportáži, které zpracovávala celý předcházející měsíc. Přivřela oči. Teď nebo nikdy. Dvěma stisknutími je odstřelila do nenávratna. Hra se jí začala líbit.
Soukromé i pracovní soubory mizely jeden po druhém, se všemi telefonními čísly a adresami, odstřihávala jednu nitku sítě kontaktů po druhé.
Nesmazala jenom jeden text, a to z jakési pietní úcty - příběh Ingrid, trpící nevyléčitelnou chorobou. Žije, protože ji to baví; přesto, že jí z těla odpadávají kusy kůže. Nikita jí teď poslala e-mail, což dělávala tak jednou za měsíc. Bezstarostnou letorou jí sdělila, že se má vcelku dobře a až se vrátí z dovolené, zase se ozve. Věděla, že lže.
Pak odemkla šuplíky a naskládala všechny věci do igelitové tašky. Objednala si taxíka.
--------------------------------
Ani se nezula a vrhla se doprostřed svého pokoje, tašku hodila na stůl. Nervózně si zapálila cigaretu a procházela bytem sem a tam, jako by tu byla poprvé. Ačkoli se sem vrací už deset let, večer co večer.
V rozích se vznášely pavučiny a skrz okno, které myla naposledy předminulé jaro, právě v období, kdy se seznámila s bývalým milencem, na ni dopadala tíseň. Tehdy byl konec dubna a kvetoucí stromy voněly jako čerstvě pokropený hřbitov.
Teď z potemnělé šedivé oblohy padal sníh s deštěm. Z chřtánu skříně se na ni valila kupa hadrů. Některé na sobě měla jen jednou, ale nedokázala je vyhodit, protože se domnívala, že k nim má citový vztah. Její šatník zaznamenával všechny pohnutky mysli, které ji za deset let potkaly. Byl chronologickým záznamem jejích metarmofóz, které se vždycky nejnápadněji odrazily v tom, co ráno z ohromné skříně vylovila. Někde úplně vespod se krčily důmyslně rozervané hadříky, které nosívala celou jednu sezónu, když prožívala období návratu k přírodě, inspirovaného četbou buddhistické literatury. Pila džusy a žvýkala obilí. Pak přišlo období „mystické dekadence,“ jehož důležitou rekvizitou byl černý vampírský plášť a temné šaty s hlubokým výstřihem. Naštěstí ji to postihlo v zimě, kdy se brzy stmívalo a nebyla v převleku příliš vidět. Zjara se začala maskovat do stylu "byznys women". Značkové džíny, tričko, sako a kožené polobotky. Když se jí tento styl vymkl z ruky a zvrhl se v usedlost, uvědomila si, že je rebelka. Opustila svého dalšího milence a zamilovala si křivák, šátek s kšiltem a začala psát články o násilí a nespravedlnosti. Tehdy nespávala s nikým. V posledních letech tíhla k image "neohippies", který osciloval mezi pečlivě vypracovanou nedbalostí a ryzím anarchismem, kdy na sebe natáhla, co jí přišlo pod ruku.
Minulost se na ni valila ze skříně a dostala chuť ji podpálit. Zhnuseně odvrátila tvář, při pomyšlení, že by se v tom měla někdy hrabat, třídit a rozhodovat se, co si nechá a co vyhodí.
Z knihovny se na ni zubily hřbety knih, z nichž většinu nestačila přečíst. Snažila se třídit je do fochů podle oborů: výtvarné umění, hudba, psychologie a její pavěděcké odrůdy, připitomělé feministické příručky jak na chlapy různých typů, dále politika a společenské vědy, historie, film, krásná literatura i se svými bolestně hnusnými pravdami, a dále literatura zlevněná, kterou sbírala v domnění, že si ji přečte, aby se poučila z chyb méně talentovaných pisálků.
Z těch knih, které se nevešly do knihovny, a tak vyplňovaly všechny volné rohy její ložnice, přečetla sotva čtvrtinu z každého titulu a to vždy na přeskáčku. Číst stránku po stránce bylo pomalé. Až na výjimky. Celý život si namlouvala, že nad svými knihami v klidu porozjímá, až na to bude mít čas. Toho by bylo dost ve vězení. Jenomže to by musela spáchat zločin. Za ten, co chystá, ji ale zavřou leda do rakve.
Pod psacím stolem se vršily kupy novin a popsaných papírů, které tam schraňovala léta, protože jí připadaly důležité. Bála se vyhodit sebemenší papír, i když časem nevěděla, proč byl papír tehdy tak důležitý, ale jistě byl, když se rozhodla ho nevyhodit. S bolestí si teď uvědomila, že pod stolem nikdy žádnou důležitou informaci nenašla, když zrovna potřebovala, protože neměla sílu ji hledat. Radši si ji vymyslela.
Procházela z pokoje do ložnice a z chodby do koupelny, a z každého kouta na ni civěly VĚCI. Stala se jejich zajatcem, brzy ji pohltí, zavalí, zadusí. Lepily se na ni tak, že se za chvíli nedokázala pohnout z místa. Dokonce i batikované tričko ji svíralo jako had a plandavé kalhoty s kapsami ji stahovaly k zemi.
Svlékla ze sebe VŠECHNO, naházela to do koše na špinavé prádlo a vlezla do vany. Nahá v čisté prázdné vaně se cítila nejlépe. Pustila na sebe horkou vodu a zavřela oči. Přemýšlela o tom, kolik špinavé vody musí někam odtéct. VŠUDE jsou nějaké trubky a kanály plné špinavé, smradlavé vody, která musí někam odtéct. Jsou jimi protkané baráky, ulice, podzemí, celá města. Problém spočívá v tom, že nejsou vidět. Důkladně si oholila nohy.
Když vylezla z vany a zabalila se do osušky, pokoj se zešeřil. Zapálila si cigaretu, nohou odsunula komín knih, které jí překážely v cestě; svalily se k zemi, a sedla k počítači. Mazala soubor po souboru, občas ji při tom zasvrbělo v zátylku a zabolel ji žaludek. Měla pocit, že dělá něco zakázaného. Jsou to moje soubory a můžu s i s nimi dělat co chci, mumlala při tom v duchu, jako by si opakovala nějakou mantru. Pak se vrhla na skříň. Bez přemýšlení vyházela všechny věci a bez ladu a skladu je rvala do igelitových tašek, v pokoji za chvíli nebylo k hnutí. Upocená, jako v transu je začala snášet před dům do kontejneru.
Prázdná skříň ji naplnila uspokojením. Sedla si před ni a kochala se její prázdnotou, jako svým nejlepším UMĚLECKÝM DÍLEM. Náhle, jako by do ní vjel nový proud energie, se slastným potěšením začala nanovo - tentokrát se stohy papírů a novin, pak automaticky, jako robot, vyprazdňovala šuplík po šuplíku, police, vitríny. Uklízet tímto stylem ji naplňovalo rozkoší a když už se rozednívalo, chodila po bytě s taškou v ruce, jako když se prochází supermarketem a zálibně si vybírá věci, které strčí do košíku. Rozdíl byl v tom, že ona je ládovala do krabic, aby je zlikvidovala. Nádobí, sošky, kameny, vázy a sušené kytky, kelímky kosmetiky, tužky, barvy, kazety, knihy, všechny předměty, v nichž do dnešního dne hledala, ale nenacházela nejrůznější druhy JISTOT, jí teď připadaly naprosto zbytečné. Když vynášela poslední bednu plnou starých bot a vánočních ozdob, podlamovaly se jí nohy únavou. Uvědomila si, že už se blíží poledne druhého dne a že vůbec nespala. Nesněžilo, ale obloha byla ztěžklá šedivými mraky. Sousedka jí vynadala, že nechává před kontejnerem bedny s harampádím, jako by nemohla počkat, až odpad vyvezou. Nikita se na ni nepřítomně usmála. Doma padla na postel jako podťatá a usnula.
Když se probudila, bylo půl osmé ráno. Otevřela oči a s úlevou si oddechla, že se jí to nezdálo. Na zdích žádné obrázky, na policích ŽÁDNÉ knihy. Procházela se nahá prázdným bytem, a šimralo jí při tom v podbřišku. Pohled z okna ji ale znepokojoval. Pršelo. Špinavý déšť smýval špinavé chodníky a ještě špinavější odtékal do neviditelného systému kanálů.
Do odletu na El Hiero zbývaly čtyři hodiny. Skrytý ostrov. Jak vzrušující.
Natáhla na sebe své poslední svršky a vydala se na nákupy. Rozhodla se, a vlastně jí ani nic jiného nezbývalo, když VŠECHNO vyhodila, že si na cestu sbalí v obchodním domě. Nejdříve si koupila žlutou cestovní tašku a pak všechno od zubního kartáčku po boty, ve žlutých, zářivých barvách.
Z obchodního domu vylezla jako by ji natěrač polil žlutou barvou. Zajímavě kontrastovala se šedivou oblohou. A v očích měla něco šíleného. Zakuklila se do žluté, protože se v ní cítila bezpečně. Hnusy světa se od ní odrážely jako pinpongové míčky od betonu. Nestačilo to. Nasadila si sluneční brýle, protože pohledy chodců ji zraňovaly. Její žlutou osamělost umocňoval pocit, že se všichni zbláznili. Nechápala, proč devadesát procent lidí nosí černé bundy, modré džíny, černé batohy a igelitky. Nejvíc by ji teď bavilo chodit mezi nimi se sprejem v ruce a přestříkávat je na žluto. Zavřeli by ji do dalšího vězení. Už takhle byla v pasti. Svůj plán musí dokonat. El Hierro, Skrytý ostrov, už za pár hodin.
-----------------------------
Blankytně modrá obloha a nekonečné moře. Rozhlížela se z vypulírovaného okénka autobusu, který ji odvážel k hotelu, po vyprahlé, sluncem rozjasněné krajině.
Na Kanárských ostrovech byla šestkrát, ale nikdy sama. El Hierro byl ten poslední, který dosud nenavštívila, a taky měl být tím posledním, který kdy navštíví. Na žádném z těch ostrovů nebyla s vědomím, že je naprosto SVOBODNÁ. Tentokrát udělala všechno pro to, aby to tak bylo. Nemá nic než sebe a poslední týden života.
Autobus tiše předl a sunul se podél pobřeží.
"To je nádherná loď, vidíte ji?" vyrušil ji hlas z vedlejší sedačky. Vlasatý chlapík ukazoval prstem do moře, které se třpytilo kousek od silnice a nemohl odtrhnout oči od ohromné lodi s desítkami bílých plachet. Rozšířené panenky prozrazovaly vzrušení.
"Jako z Robinsona Crusoe," opáčila Nikita a odvrátila hlavu k oknu.
"Cestujete sama?"
„Sama,“ téměř ho okřikla, ale v poslední chvíli se ovládla, takže se jí hlas zlomil v půlce slova.
„Já taky, abych měl klid na psaní,“ řekl muž zvesela. Zklapni, pomyslela si Nikita. Zmlkl.
Uvědomila si, že už dlouho se S NIKÝM nedívala z okna. Uklidňovalo ji to. Promiň, napadlo ji, ale nic neřekla.
Mlčeli po zbytek cesty a když musel muž vystoupit, protože jeho hotel byl o něco blíže než Nikitin, rozloučil se.
„Pěkně si to tu užijte a dávejte na sebe pozor."
Žádná okatá sebevražda, žádné srdceryvné drama to nebude, neboj, pomyslela si Nikita. V plánu má zaplavat si a už se nevrátit ke břehu. To bude celé. Zemře osvobozená, odpočatá, opálená. Krásná, mladá a šťastná. Prázdná hlava. CÍLOVÁ ROVINKA, bleskl jí hlavou slogan této dovolené a natáhla k muži ruku na rozloučenou.
"Vy taky," usmála se.
Uvědomila si, že je šílená, a ten chlápek to NEVÍ. Nebo VÍ?
Zvědavě hleděla za ním, jak si u autobusu nakládá na záda batoh. Lehce, tak lehce vykročil, bezstarostně se usmál a těkavě se rozhlédl po krajině, jako by hledal další objev, další plachetnici. NEVÍ.
Nikitu pálilo v očích, když se dal autobus do pohybu a muž zmizel z dohledu. Sledovala dál stříbrný pruh moře, který se na obzoru vléval do nebe. Hledala, co se na horizontu vynoří. Ta hra se jí začínala líbit. Od chvíle, co se zadívala s tím člověkem na plachetnici, se odehrálo tolik věcí. Vytáhla kapesník a vysmrkala se. Aniž by věděla proč, znělo jí v hlavě jakési nevyslovené PROMIŇ. Viselo v okně nad mořem tak dlouho, dokud se nezhmotnilo v úlevný, osvobozující pláč. Pak už jen věděla, že sebevražda se odkládá na neurčito.
(1999)


Poznámky k tomuto příspěvku
ALIMRA (Občasný) - 24.6.2009 > od chvíle, kdy mazala soubory mi bylo jasný, co chce udělat ... na konci jsem se cítila jako její vrah

pěkné čtení

nemůžu jinak D
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 24.6.2009 >

nečetla jsem, ale připomínám, že na totemu máme pravidlo 1 příspěvek = 1 den,

prosím, respektuj to - dneska už to šoupat nebudu (na tu chvíli to nemá smysl) a navíc je pod tím komentář, ale pro příště!


<reagovat 
anne (Občasný) - 24.6.2009 > Promiň, nebyl záměr narušovat tady vaše pravidla moštárny. Nepovažuji za důležité, jestli si na to někdo klikne dnes nebo zítra, kdosi si to potřeboval stáhnout, tak jsem to sem mrskla najednou :-).
<reagovat 
sartre2 (Stálý) - 24.6.2009 > ..moc opisu věcí a souvislostí, taková skrytá tajemství holčičiny duše.. lehce přerostlou do citlivé emancipované slečny..:-)
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 25.6.2009 > Vložit povídku jako úzký sloupec textu, mi přijde nešťastné. Mám malý noťas a prakticky pořád jsem pošupovala text, ztrácela ho a zase hledala, který řádek jsem už četla. Ale to je jen taková moje malá poznámka, jinak pochopila jsem z diskuze, že je to jen vloženo za účelem následného stažení, tak si odpustím své další postřehy:)
<reagovat 
Laurent Cellier (Občasný) - 28.6.2009 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
pronto (Občasný) - 25.6.2009 > Povídka je dobrá a je vidět, že autorka psát umí. Dobře zvládnuté řemeslo.
Lamraski: pořiď si větší noťas :) Mě se zase špatně čtou texty, které jsou tady na totemu většinou roztažené na řádky, měřící "dva metry" a taky autorům "nevyčítám," že mám moc velký monitor.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Lamarski (Občasný) - 28.6.2009 > pronto> Stejně tak jako je nesmyslné psát prózu v jednom řádku, tak je hloupost, ji zarovnat do dlouhého úzkého sloupce. Na velkém monioru doporučuji zmenšit okno prohlížeče. A pokud je to tak dobře odvedené řemeslo, nechť autorka své povídky vydává a nemusí číst poznámky o malých noťasích:)
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 29.6.2009 > "

."
Doporučil 
<reagovat 
mind_the_gap (Občasný) - 29.6.2009 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
mademoiselle secret (Občasný) - 29.6.2009 >
Doporučil 
<reagovat 
tea (Občasný) - 30.6.2009 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Čtenář - 30.6.2009 > Výborné. Tenhle životní pocit jsem taky měl: Totálně se očistit od všeho hmotného i nehmotného, co přinesl život. Podobenství odpadních trubek s vodou, která není vidět a další nenápadné metafory a náznaky jsou přesné...
<reagovat 
Sakora (Občasný) - 30.6.2009 > Moc se mi povídka líbila, začetla jsem se do děje a pak dlouho jen tak seděla a snila o tom, že udělám to samé (teda myšleno to oproštění se od věcí hmotných a dovolenou - samozřejmě bez toho tragického konce). Vyjádření pocitů hrdinky skrze vztah k oblečení a knihám ... skoro jako by mi mluvil z duše! (ale taky bych se přimlouvala za širší formát textu)
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Killersx (Občasný) - 1.7.2009 > Me formatovani nevadi, stejne si to mobil do toho uzkeho sloupce zformatuje sam...
Musim priznat, ze s ni svym zpusobem soucitim. Asi 7 mesicu zpet jsem udelal to same. Jenom mam tu smulu, ze me stale pronasleduje minulost. Jeste je toho potreba spousta udelat...
Kazdopadne moc hezky se to cetlo. Nektere pasaze jsou vskutku libive, jine mene, ale celkovy dojem vice nez dobry
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter