A tak Fifínek šel. Šel nešel,
cestou necestou. Na necestě, po které nešel, potkal Fifinku.
Okamžitě si vzpomněl, že mu jednoho slunečně zamračeného dne
slibovala srdce, nemeškal proto ani minutu a dvěma rychlými pohyby
jeho motejlem, až do té chvíli ukrytým v levé kapse od kalhot,
si srdce vzal.
Fifinka šla chvíli poslušně vedle
Fifínka, ale co si budeme povídat, člověk bez srdce je příjemným
společníkem asi jako vosa v boxerkách, takže ji Fifínek po
chvíli nečekaně skopl do řeky, kde se Fifinka, podivená nad tím,
jak je kolem ní najednou vlhko, po pár minutách utopila.
Poté Fifínek propadl depresi.
Uvažoval nad smyslem života, podstatou smrti a významem samotného
bytí. Dospěl k názoru, že život opravdu smysl nemá, a tak
skočil za Fifinkou. Topení ho ale po několika okamžicích
přestalo bavit, vylezl tedy, vyždímal košili, a nešel dál po
necestě, až konečně vstoupil na cestu, na níž potkal Prdlunku.
Prdlunka ho přivítala s otevřenou
náručí, a jelikož si uvědomila, že jí kdysi Fifínek slíbil
srdce, neváhala, a Fifínka rozřezala. Chvíli šli vedle sebe jako
věrní druhové, potom ale Fifínek začal Prdlunku nudit, a tak ho
v nestřeženém okamžiku srazila do hluboké řeky. Dívala se
chvíli na tonoucího bývalého druha, zapřemýšlela a po
neúspěšném pokusu o sebevraždu sešla na necestu, kde potkala
Ferdíka.
Ferdík si hned vzpomněl...
|