I. ZŮSTÁVAT V SOBĚ (Houpačka)
Ostych
Když jsem přišla k muzice v řadě jsem tam stála z každé strany jsem měla švarného galána. Z jedné strany bílého z druhé strany černého. Já jsem se jich, já jsem se jich bála!
A já nejsem jako ta co se hlasně směje by ji každý uslyšel toužebně si přeje. Já se hlasně nesměju já si pod stůl zalezu a tam dobře, jak tam dobře mně je!
Líbit se
Co je to za hrozný osud, že mi nic nedal: ani hezký zevnějšek, ani schopnosti, ani žádný zvláštní talent, a přitom mě vybavil ješitností a touhou být vždycky nejlepší. To je kruté.
Samota
Kukala kukačka na kraji kotára co by mi Pán Bůh dal na večer šohaja
Na večer šohaja a na ráno muža co bych prekvítala jak červená růža
Morální bezmoc
Cítím, že by pominul všechen ten podivný neklid srdce a morální bezmoc, jen kdybych cítila zájem milovaného člověka, jen kdybych poznala ten pocit, že mě někdo miluje.
Zpověď
Šla panenka k zpovídání viděla tam z lavice přešvarného mládence k podívání
Běž, mládenče, z kostela ven vždyť se budu zpovídat a na tebe ohlídat po celý den
Jeden hřích mi Bůh odpustí a ten druhý pro líčka švarného šohajíčka zas dopustí
Oči
Dnes přišel do školy Maximov. Stál u okna, opřený o parapet, krásný a přemrštěně hrdý. V šedé bundě a tmavě zelených kalhotách. Hlavu měl vysoko zvednutou. Úchvatná hlava! Světle kaštanové vlasy má husté a vlnité, kroutí se mu v pravidelných kadeřích.
Zmatek
Myselko, mysel má Aj, kady ty mě chodíš? Kady mně ju, švárný, Aj, šohajíčku, vodíš?
Myselko, mysel má Aj, ideš na dvě strany Jedna za šuhajkem A druhá? Neviem, kady.
Pozorování
Jakmile jsem viděla, že jeho pozornost je soustředěna k nim a že se na něho mohu dívat, aniž by to zpozoroval, zahleděla jsem se mu bezděky upřeně do tváře; nemohla jsem udržet oční víčka sklopená; pořád se zdvíhala a zřítelnice mých očí se upíraly k němu. Pocítila jsem prudkou rozkoš, když jsem se na něho dívala – úžasnou, ale bolestnou rozkoš, ryzí jako zlato, ale trýznivou, jako ostrý ocelový hrot – asi takovou, jakou pocítí člověk zmírající žízní, když se připlazí ke studánce, ale ví, že je otrávená, a přece se nad ní skloní a hltá ty božské doušky.
Závislost
Janečku, šohájku, voňavý hřebíčku jak si mi zavonál po celém políčku!
Janečku, šoháju, zelená ratolesť jak ťa den nevidím nemožu sa najesť.
Nemožu sa najesť ani vody napít Janečku, šohájku nenech sa ně trápit!
O kráse
Krása krajiny nebo květin není přece jiného druhu než mužská krása. Tak proč první z nich dává okamžité uspokojení, zatímco druhá – bolí? Bolí a navíc nutí stále si v sobě přehrávat či znovu vyhledávat spatřený obraz. Jaktože nejsou oči nasycené tím, co už spatřily? Zdá se mi, že půvab těla je jen vnějším projevem nějaké vnitřní vlastnosti – síly, která určuje, že dotyčný musí vypadat právě tak a tak, chovat se tak a onak. Oči svědčí o jemnosti nebo hloubce duše, ústa o svobodě, cti, odvaze. To všechno má moc přitahovat ženský zájem. Proč?
Důvod
Tvoje žulté vlasy žultú barvu majú Preto ty dzievčence na tě pozerajú
Tvoje oči čierné sú jak lúče něba Aj, Bože prebože, dajže mi len těba!
Tma
On je tím vším, čím jsem dosud pohrdala, protože se zdálo, že to pohrdá mnou: síla, mládí, pohyb vpřed.
* Potřebovala jsem ho jak černá kobyla tmu.
Vůle
Janečku z Trienčina S čiernyma očima Azda bych za tebú Dunaj preplavila?
Dunaj preplavila Tisu preplavála Od kraja ke kraju Za tebú, šuhaju!
Vyhlížení
Probledlá čekáním týdny už nemůžeš zavřít oči
Zkouška
Přijďte k nám, Janíčku, v neděli Já vám dám věneček zelený!
Jeníček v neděli nepřišel Věneček zelený opršel.
Opršel, opršel, opadal Že jest ji Janíček oklamal.
Trápení
Neprobouzet se do matných příslibů odkud mě všichni opouštějí a sledují mé instinktivní pohyby
Zajatá mysl
Přiletí ptáci, ptáci odlétají Jen moje hlava tížit nepřestává, Pro moji lásku, Že já jsem tak sama. Má mysl a tvé srdce jedno jsou Já bez přestání myslím na tvou krásu.
Světlo
Tak, jak nejdřív svým světlem ozářil, tak nyní černám, když se jeho pohled ode mě odvrací.
Ztracená hrdost
Bože můj, Otče můj Což si mne zarmútil Chlapca jsi mi nedal Prosit ho s´ mne nutil
Já jsem ho prosila Očima, slzama, On si jinou vybral Zůstala jsem sama
Omyl
Zbavit se toho. Myslet na něj jinak, jako na objekt intelektuálního zájmu. Ale on se mi z hledáčku vzdorně vytrhne, kluci jsou neradi laboratorně zkoumaný. To znamená – nemyslet na něj vůbec. Dělat, že neexistuje. Myslet si na svý starosti, na svý blbý věci. Potěšení nejsou pro mě, radost není můj úděl. Smiř se s tím sakra, ty prázdná hlavo nad prázdným klínem. Ty hadre, neutře si do tebe ani boty. Nechce tě, nechce tě, nechce tě. Bolí to? Tak ještě přitlač. Vypal si všechny naděje na ten stín štěstí z hlavy. Neboj se, že by se někdy našel někdo, kdo by na tebe pomyslel s touhou. Nebude to tak. Nejen že tě nikdo nebude mít rád, ale ani si to nikdo s tvojí pomocí neudělá. Tak klid, srdce, jo? Vyliž si, s těma věčnejma sebevědomejma záměrama.
Vysoké školení v nenaplněné touze.
Marnost
Bože můj, otče můj, Za co mě trestáš Že ty mi mládence Hezkého nedáš Nedáš-li mladého, Dej vdovce starého Ať si černé oči Vypláču pro něho
Samota
(To mé samotě hrdlo přeteklo.)
Sebelítost
Na osice lístek vadne, Jak uvadne, dolů spadne.
Také-li já tak uvadnu, Až uvadnu, dolů spadnu?
Ohlédne se otec, matka Či jediná kamarádka?
Popel
Žila jsem určitým způsobem a mohla jsem žít jinak. Prožila jsem tohle a neprožila jsem ono. Necítila jsem to nebo ono, ale cítila jsem zase něco docela jiného. A nakonec co?
Pláč
Seděla tam v okénečku, jako z bledé růže květ naříkala, bědovala, že se jí svět nepoved
Pláč
Utekla jsem na záchod a schoulila se tam. Namísto orgasmu přišel pláč.
II. VŠECHNO NAPRAVIT
Už nechci být chytrá a seriózní, nechci nic dělat, budu pořád jen tancovat, hlučet, courat se a žít... Konečně mi došlo, že už je mi sedmnáct let a že je to nejlepší doba v životě a já bloudím v jakémsi podivném polosnu, jako by mi bylo třináct, a veškeré radosti prolétají kolem mě... Chci milovat, třeba samu sebe klamat, ale milovat. Vždyť stáří bez lásky, to je zlý sen. Teď v hrůze zjišťuju, že vleču svou hořkou existenci a přitom myslím: To nic, ještě mám čas všechno napravit. Ale za deset let budu šílet, litovat se a proklínat za to, že jsem v životě nic neobjevila, jenže tehdy už nebudu mít v co doufat.
III. NAMÁČET SE DO SVĚTA
Sebevědomí
Povídají ludé, že su malovaná Že je na mé líčka barva kupovaná
Nemajú mamička takovéch tolárů Co by kupovala na mé líčka barvu
Maloval ma malér ze samého neba A ten mi dal barev, kolej bolo treba
Ješitnost
Chodím mlsat maily. Kluci jako duševní potrava.
Objetí
Žádnej neví, jak je mně Když mě starej obejme Jak bych trnky, šťovík jedla Do ostrého trní lehla Tak je mně, ach, tak je mně!
Žádnej neví, jak je mně Když mě mladej obejme Jak bych mandle, cukr jedla Do prachových peřin lehla Tak je mně, ach, tak je mně!
Starý strom
Připomínal mi rozpraskaný kmen nějakého starého stromu, který je uvnitř místo dřeva vyplněn houževnatostí.
O kráse
Jak nemilovat samotné mládí a krásu v neznámém mladém chlapci? Dokud nepoznám, co odpudivého je k nim v jeho bytosti přivázáno, můžu jej lehce milovat. Krása, zvlášť když se beze všeho dává, uvolňuje pocity, které tolik toužily být prožité, otevírá jim dávno zavřené a zablokované dveře, nechává energii volně a bez násilí prýštit ven, osvobozuje. Ovšem není lehké říct, zda mě více obdarovává to, že jde o krásu, nebo vědomí, že jsem k ní našla přístup.
Důvěra
Vždycky mi mamička říkávala Abych se mládencům vyhýbala A já přeci mám je v srdci Vždyť jsou ti mládenci hodní chlapci
Když jsem šla v neděli na mši ranní Potkal mě mládenec k milování Pěkný tváře, modrý oči Div že mi srdíčko nevyskočí
Radost
Ve škole se chovám jako blázen, chce se mi udělat něco neobyčejného a významného. Cítím se ohromující a mladá.
Proč bych měla čekat na „toho pravého“, než se osudu uráčí nás spojit? A kde je zaručeno, že se to vůbec stane?
Za tanec
Málo je mládenců, panenek více Anička vstává a barví si líce Vespodu červený, nahoře bílý Potkala mládence, hned se jí líbí
Vlasy si česala, copy si pletla Dostala psaníčko, tejden ho četla Psaníčko dočetla, popadla věnec Dala ho mládenci za jeden tanec.
Lída Baarová
... a byla jsem mu vděčná, že chvíli, na kterou každá mladá žena čeká s nejistotou a obavou, mi nijak nezkazil. Byl asi v podobných situacích zkušený a dovedl pochopit, co dívčích osmnáct let potřebuje, aby se necítilo ani okradeno, ani zneuctěno.
Divokost
Alebo ňa zamykajtě Alebo ňa za muž dajtě! Lebo já mám chlapcov rada To je na mú dušu pravda
Zjezte si ma, vlčky, zjezte Lebo mňa môj milý něchce Otritě si, vlčky, zuby Lebo mňa môj milý lúbí!
Sidonie Nádherná
Běda, běda, nebylo těžké rozpálit mou krev, nechat mě zapomenout na to, co mě obklopuje – uvolnit mě. Myslím, že jsem jim všem dala štěstí, které neznali. Trpěla jsem tím, cítíc, jak slabá jsem byla ..., ale nemohla jsem se ubránit toužícím mužským rtům na svých rtech.
Lidka Hájková
Žádná není tak čiperná Jako Lidka Hájková Vyběhne si na kopeček A do kraje zavolá: Pojďte, hoši, pojďte k nám Já vás ráda uhlídám Naše dvířka nevrzají, Já je pilně zalívám Dopoledne teplým mlíčkem Odpoledne smetanou Aby naši nevěděli Že k nám hezcí hoši jdou
Objevy
Vážný přítel, to je jako host. O čem si s ním chceš vykládat? O jeho domácnosti, o jeho obchodech – to daleko nepřijdeš... „Dobrý den, drahoušku, jakpak se daří dětem? Ty spalničky toho nejmenšího, už je to dobré? Tvůj společník má obličej, který se mi nechce líbit. A ta valná hromada – to muselo být veselé?“ Zkrátka banálnosti..., kdežto takový gigolo, takový malý flirtík, takové náhodné setkání, o tom víš za tři čtvrti hodiny víc než o tam tom za tři roky – víš, jak asi miluje, jestli má potom dobrou náladu, potřebuje-li peněz, dostal-li už svou gáži, víš, jestli se mu líbí tvůj klobouk, jestli zná tvé přítelkyně, sází-li na závodech, chce-li tě ještě vidět... a i když ho pak už nikdy neuvidíš, je to někdo, je to vzpomínka, je to živý člověk, no ne?
Propadat se
Propadat se do cizí osobnosti a zkoušet se s ní utkávat. Do první, do druhé, do třetí. Zpočátku s pocitem nejistoty, posléze stále uvědoměleji a s odvahou k silnějším spojům. Ohledání prostorů, průniků a postup vpřed. Vymezení vnitřních hranic a naopak průchodů vhodných k setkání. Stanovení míry otevřenosti. Prolomení barev a ostínů cizí duše. A je to jako se vším: sleduji-li jen své srdce, přijdu o poznání toho druhého, myslím-li jen za druhého, nic vlastního se ve mně neotevře.
Zdi
Že já budu u murárů bývat Že já budu ty muráre líbat Že já budu murárům vyvárat Že já budu s murárami spávat
Tajemství
procházky s přivřenýma očima procházky do půl cesty procházky ke zdem bez jediného nálezu nutkavé
Probleskování
Žít tak znamená cítit, jak se střídá světlo a tma, světlo a tma, světlo a tma těl i srdcí.
Vidět
Města jsou jak lidé a lidé jsou jako města, a i jako jiné věci zdánlivě neživé. Znám lidi zvláštní, neprobádané a trochu nebezpečné jako čínská čtvrť, ve které za každým rohem čekám jízlivý úšklebek a musím se mít na pozoru před každým slovem a gestem, které mi přeběhne přes cestu; v úzkých uličkách občas najdu opuštěné dítě. Znám muže jako továru na penicilin u nás v Roztokách, sám strnulý a rezavý, ale přesto miliardou drobných jedovatých reakcí na povrchu oživený kolos. Někteří jsou ale jako malé jednoduché věci nebo jako zvířata, jako bílé vajíčko s kuřátkem uvnitř, jako napůl rozříznutá švestka, jako dlouhá náušnice, která se courá z dívčího ucha a plete se do vlasů, jako sbírka stoletých šneků v Národním muzeu.
Zpověď
Pane páter, moc se ptáte, Však vy mě jen zpovídáte Sama já se šňeruju Hezké hochy miluju
Moje druhá
ta, co odpovídá vždycky popravdě...
Nebezpečí
V širém poli preširokém strom stojí Kedy kvitne, každý z něho odlomí Aj ty, švarná, premilená, pekná jsi Dokial chlapci neužijú tvé krásy.
Keď ju ztratíš, celá bledá zostaneš, Kam že sa len, premilená, podeješ? Aj, já skočím do té bystré vodičky Kde sa perú drobné ryby, kačičky.
Vina
Nemluv mi, synečku, o vině Já jsem tě nechtěla, jak ty mě
Když jsi mě odváděl ze sálu Já jsem ti říkala – pomalu
Když jsi mi povídal, že mě chceš, Já jsem ti říkala – polehce
Když jsi mi povídal, že mě chceš milovat, Já jsem ti říkala, že budeš litovat.
Jen pro sebe
Morální předsudky okolí působí palčivě i nakažlivě. A mládí není navždycky. Ano, zjistila jsem, že mi schází něco tak přízemního a hloupého, jako je získat někoho na světě jen pro sebe.
Slovo
tři dny s jediným slovem v puse milujutě
zaposlouchávám se
asi něco o bezmoci o vzteku o konturách obličeje škrábajících do představ
o hladu v prsou v kyčelních kostech
Pohled
Oslovovala jsem muže a pevně jsem doufala v nějakou jiskru, která rozzáří mou temnotu. A přitom jsem ve skutečnosti nevěřila, že by se to mohlo stát. Ale může se to stát, a i když nevím, čím nebo proč to je, potřebovala jsem skutečně jenom jiskru, aby se ta tma ve mně rozplynula. Možná se to stává i jiným ženám, že v nich jiskřička roznítí požár. Není k tomu třeba víc než pohled, záblesk ve tváři, nebo jen obrys ramenou, na který se pak nedá zapomenout, vrací se v mysli znovu a znovu, celé roky. Většina žen asi přejde kolem a neodváží se ani otočit, aby se podívaly zpátky. Zvyk, plachost, stud jim v tom brání, jiskra vzplane nadarmo a možná už je potom nic podobného nepotká. Mě ale zvyk ani stud zadržet nemohly. Byla jsem tvrdší než diamant a svobodná, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla.
Zkušenost
Byla jsem: dvojnásobnou milenkou, sběračkou a lovkyní.
ŠŤASTNÁ LÁSKA
Podmínky
To musí být rovnost smýšlení a citu, stejná vzdělanost, obapolná důvěra a neomezená svoboda. U žen je srdce jako z vosku, každý obraz se lehce vtiskne.
Soulad
Chrpy, k vaší modři se skláním Tak jako je vaše modř V souladu s modří nebe Tak je mé srdce v souladu s tvým
Potěšení
Tak jsi mi, synečku Do srdečka padol Jak by mi cukérek Do ústeček kladol
Přítomnost
Vzdávám dík Tvému tělu Že na mě počkalo Musela jsem se nejdřív ztratit Abych se dostala na Tvou stranu řeky
Vzdávám dík Tvým pažím Že na mě dosáhnou Musela jsem jít hrozně daleko Abych se dostala do Tvé blízkosti
Vzdávám dík Tvým rukám že mě unesou Musela jsem nejdřív vzplanout Abych se dostala na Tvůj břeh
Dunaj
Čtrnáct let jsem byl na vojně Ty ses ještě nevdala Na koho jsi, moje milá, Na koho jsi čekala?
Čekala jsem, můj holečku, Čekala jsem na tebe Až ty z vojny domů přijdeš Ža pak svoji budeme
Šťastná láska
Štěstí je žít v souladu se svými hodnotami. Láska je milovat je v blízkém srdci.
TĚLO
Tělo
Já jsem panna, růže dokud nemám muže
Já jsem panna, kvítek Dokud nemám dítek
A já voním sladce Dokud nemám chlapce
Tělo
Když mi ruku silně stiskl, projelo něco mým tělem. Musím vypátrat, jaký je to vlastně pocit – když ho ráda nemám, jak něco takového může na mě působit. Budu pozorovat.
Tělo
Mohu jenom závistivě stát na rozhranní čáře a nenávidět, nenávidět, nenávidět kluky, kteří – nerozpolcení – mohou svůj sexuální hlad zasytit svobodně a bez pochybností, zatímco já se hrabu od jednoho rande k druhému v těžkopádné touze, nikdy nenaplněné.
Tělo
mou pravou podobou je vlhký stín, přítmí, sytý pach plísně a dým
Tělo
Už několikrát se mi zdálo o Mišových ramenou. Vypadala jako dvě lodi, dvě úzké pramice, s hlubokou jámou klíční kosti. Do smrti bych je mohla líbat, přejíždět špičkou jazyka posvátnou kůži. Bylo to jako čistit vitráž, pečlivě ji otírat jemným hadříkem, nečekané barvy, staré neohebné olovo.
Tělo
S Mergenem jsem poznala, co je to, když je ženský tělo zmámený a polibky s každým dalším chutnají víc.
Tělo
Žár mých boků je žravý
Tělo
Ze sopek láva Ze mě třesení
Tělo
Když jsem s tebou, pozvedáš mé srdce Když mne neobjímáš, mé srdce je klidné Když mi hladíš stehna a prsa Mé srdce se vzruší
Láska k tobě je pevně Spojena s mým tělem Jako sůl rozpuštěná ve vodě Jako balzám smíšený s pryskyřicí Jako těsto hnětené s přísadami
Tělo
Ležím u vody piju tvoje polibky světlo tvé tváře a tvého těla
Tělo
Každá ženská má svýho prvního chlápka milovat a v potu těch dvou polodětskejch těl se má lesknout celej vesmír a měsíc se má houpat jako kolíbka v těch dívčích a chlapeckejch nemotornejch pohybech.
Tělo
Léta a léta jsem takhle zůstávala, i když jsem nechtěla, i když jsem se snažila, moje citlivost byla citlivostí povrchu, hned se vytrácela, proto jsem se nikdy neuměla dávat, věděla jsem to a bezděčně se stahovala, a zase nevěděla, co se to po mně může chtít.
Tělo
Dotýkala se ho rty, přejížděla po měkkých tvářích. Lícní kosti příliš nevystupovaly. Vypadal jako děcko. Byli zapřeni o čela. Dýchali do sebe a v těch pootevřených ústech se těšili na to, až se do sebe zapřou a budou si uždibovat z duší ještě víc. Přejížděla svými pootevřenými ústy po jeho rtech. Jen něžně, nechtěla všechno pokazit definitivním stiskem. Jen tak mu naznačovala cit, jazykem šimrala jeho koutky, zajížděla do jeho nehybných úst. Trochu se chvěl, pak to celé zbořil tím, že ji objal a zanořil se do ní svým jazykem, jako by byla nějaký plod, ale ona to nechtěla takhle surově, chtěla ten cit jen neznačit. Držel ji silně, tlačil na lopatky svými dlaněmi, křečovitě roztaženými. A bolelo to, protože to nechtěla, protože chtěla přejíždět svým jazykem po jeho kůži a cítit nepolapitelnost. Když zkřečovatěl, zacukal sebou, jakoby se z ní chtěl svléct, ale ono to nešlo, protože byl až příliš v ní, když tedy naposledy zavřel oči a prohnul krk, za který ho držela, až se jí v prstech roztápěla jeho páteř, příliš slabá, než aby vydržela být rovná po celý život, cítila jeho proudící teplo. Zbyl z toho jen kus špíny.
Tělo
Spala bych, spala! Ale ne sama S panem Ježíšem S panem Ježíšem S andělíčkama
Ještě bych za to modlitbu dala Abych s panenkou Abych s panenkou Marií spala
Tělo
Ať dělala, co dělala, nesnesitelnou bolest, která ji ovládla, nedkázala zastavit. Teď byla jen tělem, zcela podřízeným síle pokoušející se prorazit dostatečný otvor a vypustit, co bylo uvnitř. Sama se k tomu nemohla vyjádřit. Byla připravená o veškerou vůli, vydaná napospas nespoutané, cílevědomé slíe, která ji nenechá na pokoji, dokud nedosáhne toho, co si žádá. Přivede na svět nový život.
POZOROVÁNÍ
Oči
Podívala jsem se jí do očí a vyděsila se, tak intenzivně na mě vykoukla její cizí duše, lesní, dravá, nesmírně plachá duše, letící šerem a tmou, plná šelestů a smrtí drobných zvířat, které už stačila zavraždit, myší a ptáků.
Domy
V každém domě běží skrytý stroj.
Věci
Kytice růží. Vím, jak to myslím.
Říkala jsem si, co to je, a ono to bylo: kus peří z peřiny ve škvíře pod dveřmi.
Krajina
Stromy, které jsou stropem země. Prší a déšť je kontinuita.
Hned brzy zrána řeka mrazivě šeptala, polykala a žbluňkala a šedomodře se rozplývala stromy. Sníh se lepil na kolo.
Poezie
Když se dívka nesetkává s láskou, setkává se s poezií. Protože nejedná, dívá se, cítí a vnímá. Místo aby se zajímala o to, jak bude umět věci zvládnout, přimyká se k jejich významu. Barva nebo úsměv v ní probouzejí hlubokou ozvěnu.
Uvnitř
V temném sále života se dívám na promítací plátno svého mozku.
Hudba
Hudba je něco zázračného. Kdybychom ji vnímali jinak, mohli bychom se zbláznit.
Zápisky
Všechno mizí, mysl se zmítá v nepopsatelném zmatku a zděšenému dětskému srdci se to vůbec nelíbí. Je třeba něčeho se zachytit, byť by to bylo jen banálně formulované banální poznání.
Myšlenky
Já, poutnice, putuji krajem A na co myslím? Že dělit se o radost s ostatními či plakat a pozvedat se z nezdaru Je mnohem krásnější než zůstávat sama v sobě
Šárka Kýrová
Jsou lidé, kteří mají všechno – zdraví, bohatství i krásu, ale přece jim něco schází. A jsou jiní, kteří nemají ani zdraví, ani bohatství, ani krásu, ale mají v sobě lásku k sobě a k lidem. Kdo je na tom líp? Samozřejmě, že ti druzí.
|