Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí v kolekci Dívčí moudrost z kolekce (dosud) osud
Autor: jafa (Občasný) - publikováno 25.5.2009 (18:52:52)

I. ZŮSTÁVAT V SOBĚ
(Houpačka)

Ostych

Když jsem přišla k muzice
v řadě jsem tam stála
z každé strany jsem měla
švarného galána.
Z jedné strany bílého
z druhé strany černého.
Já jsem se jich, já jsem se jich bála!

A já nejsem jako ta
co se hlasně směje
by ji každý uslyšel
toužebně si přeje.
Já se hlasně nesměju
já si pod stůl zalezu
a tam dobře, jak tam dobře mně je!

Líbit se

Co je to za hrozný osud, že mi nic nedal: ani hezký zevnějšek, ani schopnosti, ani žádný zvláštní talent, a přitom mě vybavil ješitností a touhou být vždycky nejlepší. To je kruté.

Samota

Kukala kukačka na kraji kotára
co by mi Pán Bůh dal
na večer šohaja

Na večer šohaja
a na ráno muža
co bych prekvítala
jak červená růža

Morální bezmoc

Cítím, že by pominul všechen ten podivný neklid srdce a morální bezmoc, jen kdybych cítila zájem milovaného člověka, jen kdybych poznala ten pocit, že mě někdo miluje.

Zpověď

Šla panenka k zpovídání
viděla tam z lavice
přešvarného mládence
k podívání

Běž, mládenče, z kostela ven
vždyť se budu zpovídat
a na tebe ohlídat
po celý den

Jeden hřích mi Bůh odpustí
a ten druhý pro líčka
švarného šohajíčka
zas dopustí

Oči

Dnes přišel do školy Maximov. Stál u okna, opřený o parapet, krásný a přemrštěně hrdý. V šedé bundě a tmavě zelených kalhotách.
Hlavu měl vysoko zvednutou. Úchvatná hlava! Světle kaštanové vlasy má husté a vlnité, kroutí se mu v pravidelných kadeřích.

Zmatek

Myselko, mysel má
Aj, kady ty mě chodíš?
Kady mně ju, švárný,
Aj, šohajíčku, vodíš?

Myselko, mysel má
Aj, ideš na dvě strany
Jedna za šuhajkem
A druhá? Neviem, kady.

Pozorování

Jakmile jsem viděla, že jeho pozornost je soustředěna k nim a že se na něho mohu dívat, aniž by to zpozoroval, zahleděla jsem se mu bezděky upřeně do tváře; nemohla jsem udržet oční víčka sklopená; pořád se zdvíhala a zřítelnice mých očí se upíraly k němu. Pocítila jsem prudkou rozkoš, když jsem se na něho dívala – úžasnou, ale bolestnou rozkoš, ryzí jako zlato, ale trýznivou, jako ostrý ocelový hrot – asi takovou, jakou pocítí člověk zmírající žízní, když se připlazí ke studánce, ale ví, že je otrávená, a přece se nad ní skloní a hltá ty božské doušky.

Závislost

Janečku, šohájku,
voňavý hřebíčku
jak si mi zavonál
po celém políčku!

Janečku, šoháju,
zelená ratolesť
jak ťa den nevidím
nemožu sa najesť.

Nemožu sa najesť
ani vody napít
Janečku, šohájku
nenech sa ně trápit!

O kráse

Krása krajiny nebo květin není přece jiného druhu než mužská krása. Tak proč první z nich dává okamžité uspokojení, zatímco druhá – bolí? Bolí a navíc nutí stále si v sobě přehrávat či znovu vyhledávat spatřený obraz. Jaktože nejsou oči nasycené tím, co už spatřily? Zdá se mi, že půvab těla je jen vnějším projevem nějaké vnitřní vlastnosti – síly, která určuje, že dotyčný musí vypadat právě tak a tak, chovat se tak a onak. Oči svědčí o jemnosti nebo hloubce duše, ústa o svobodě, cti, odvaze. To všechno má moc přitahovat ženský zájem. Proč?

Důvod

Tvoje žulté vlasy žultú barvu majú
Preto ty dzievčence na tě pozerajú

Tvoje oči čierné sú jak lúče něba
Aj, Bože prebože, dajže mi len těba!

Tma

On je tím vším, čím jsem dosud pohrdala, protože se zdálo, že to pohrdá mnou: síla, mládí, pohyb vpřed.

* Potřebovala jsem ho jak černá kobyla tmu.

Vůle

Janečku z Trienčina
S čiernyma očima
Azda bych za tebú
Dunaj preplavila?

Dunaj preplavila
Tisu preplavála
Od kraja ke kraju
Za tebú, šuhaju!

Vyhlížení

Probledlá čekáním
týdny už
nemůžeš zavřít oči

Zkouška

Přijďte k nám, Janíčku, v neděli
Já vám dám věneček zelený!

Jeníček v neděli nepřišel
Věneček zelený opršel.

Opršel, opršel, opadal
Že jest ji Janíček oklamal.

Trápení

Neprobouzet se
do matných příslibů
odkud mě všichni opouštějí
a sledují mé instinktivní pohyby

Zajatá mysl

Přiletí ptáci, ptáci odlétají
Jen moje hlava tížit nepřestává,
Pro moji lásku,
Že já jsem tak sama.
Má mysl a tvé srdce jedno jsou
Já bez přestání myslím na tvou krásu.

Světlo

Tak, jak nejdřív svým světlem ozářil, tak nyní černám, když se jeho pohled ode mě odvrací.

Ztracená hrdost

Bože můj, Otče můj
Což si mne zarmútil
Chlapca jsi mi nedal
Prosit ho s´ mne nutil

Já jsem ho prosila
Očima, slzama,
On si jinou vybral
Zůstala jsem sama

Omyl

Zbavit se toho. Myslet na něj jinak, jako na objekt intelektuálního zájmu. Ale on se mi z hledáčku vzdorně vytrhne, kluci jsou neradi laboratorně zkoumaný. To znamená – nemyslet na něj vůbec. Dělat, že neexistuje. Myslet si na svý starosti, na svý blbý věci. Potěšení nejsou pro mě, radost není můj úděl. Smiř se s tím sakra, ty prázdná hlavo nad prázdným klínem. Ty hadre, neutře si do tebe ani boty. Nechce tě, nechce tě, nechce tě. Bolí to? Tak ještě přitlač. Vypal si všechny naděje na ten stín štěstí z hlavy. Neboj se, že by se někdy našel někdo, kdo by na tebe pomyslel s touhou. Nebude to tak. Nejen že tě nikdo nebude mít rád, ale ani si to nikdo s tvojí pomocí neudělá. Tak klid, srdce, jo? Vyliž si, s těma věčnejma sebevědomejma záměrama.

Vysoké školení v nenaplněné touze.

Marnost

Bože můj, otče můj,
Za co mě trestáš
Že ty mi mládence
Hezkého nedáš
Nedáš-li mladého,
Dej vdovce starého
Ať si černé oči
Vypláču pro něho

Samota

(To mé samotě hrdlo přeteklo.)

Sebelítost

Na osice lístek vadne,
Jak uvadne, dolů spadne.

Také-li já tak uvadnu,
Až uvadnu, dolů spadnu?

Ohlédne se otec, matka
Či jediná kamarádka?

Popel

Žila jsem určitým způsobem a mohla jsem žít jinak. Prožila jsem tohle a neprožila jsem ono. Necítila jsem to nebo ono, ale cítila jsem zase něco docela jiného. A nakonec co?

Pláč

Seděla tam v okénečku, jako z bledé růže květ
naříkala, bědovala, že se jí svět nepoved

Pláč

Utekla jsem na záchod a schoulila se tam. Namísto orgasmu přišel pláč.

II. VŠECHNO NAPRAVIT

Už nechci být chytrá a seriózní, nechci nic dělat, budu pořád jen tancovat, hlučet, courat se a žít... Konečně mi došlo, že už je mi sedmnáct let a že je to nejlepší doba v životě a já bloudím v jakémsi podivném polosnu, jako by mi bylo třináct, a veškeré radosti prolétají kolem mě... Chci milovat, třeba samu sebe klamat, ale milovat. Vždyť stáří bez lásky, to je zlý sen. Teď v hrůze zjišťuju, že vleču svou hořkou existenci a přitom myslím: To nic, ještě mám čas všechno napravit. Ale za deset let budu šílet, litovat se a proklínat za to, že jsem v životě nic neobjevila, jenže tehdy už nebudu mít v co doufat.

III. NAMÁČET SE DO SVĚTA

Sebevědomí

Povídají ludé, že su malovaná
Že je na mé líčka barva kupovaná

Nemajú mamička takovéch tolárů
Co by kupovala na mé líčka barvu

Maloval ma malér ze samého neba
A ten mi dal barev, kolej bolo treba

Ješitnost

Chodím mlsat maily. Kluci jako duševní potrava.

Objetí

Žádnej neví, jak je mně
Když mě starej obejme
Jak bych trnky, šťovík jedla
Do ostrého trní lehla
Tak je mně, ach, tak je mně!

Žádnej neví, jak je mně
Když mě mladej obejme
Jak bych mandle, cukr jedla
Do prachových peřin lehla
Tak je mně, ach, tak je mně!

Starý strom

Připomínal mi rozpraskaný kmen nějakého starého stromu, který je uvnitř místo dřeva vyplněn houževnatostí.

O kráse

Jak nemilovat samotné mládí a krásu v neznámém mladém chlapci? Dokud nepoznám, co odpudivého je k nim v jeho bytosti přivázáno, můžu jej lehce milovat. Krása, zvlášť když se beze všeho dává, uvolňuje pocity, které tolik toužily být prožité, otevírá jim dávno zavřené a zablokované dveře, nechává energii volně a bez násilí prýštit ven, osvobozuje. Ovšem není lehké říct, zda mě více obdarovává to, že jde o krásu, nebo vědomí, že jsem k ní našla přístup.

Důvěra

Vždycky mi mamička říkávala
Abych se mládencům vyhýbala
A já přeci mám je v srdci
Vždyť jsou ti mládenci hodní chlapci

Když jsem šla v neděli na mši ranní
Potkal mě mládenec k milování
Pěkný tváře, modrý oči
Div že mi srdíčko nevyskočí

Radost

Ve škole se chovám jako blázen, chce se mi udělat něco neobyčejného a významného. Cítím se ohromující a mladá.

Proč bych měla čekat na „toho pravého“, než se osudu uráčí nás spojit? A kde je zaručeno, že se to vůbec stane?

Za tanec

Málo je mládenců, panenek více
Anička vstává a barví si líce
Vespodu červený, nahoře bílý
Potkala mládence, hned se jí líbí

Vlasy si česala, copy si pletla
Dostala psaníčko, tejden ho četla
Psaníčko dočetla, popadla věnec
Dala ho mládenci za jeden tanec.

Lída Baarová

... a byla jsem mu vděčná, že chvíli, na kterou každá mladá žena čeká s nejistotou a obavou, mi nijak nezkazil. Byl asi v podobných situacích zkušený a dovedl pochopit, co dívčích osmnáct let potřebuje, aby se necítilo ani okradeno, ani zneuctěno.

Divokost

Alebo ňa zamykajtě
Alebo ňa za muž dajtě!
Lebo já mám chlapcov rada
To je na mú dušu pravda

Zjezte si ma, vlčky, zjezte
Lebo mňa môj milý něchce
Otritě si, vlčky, zuby
Lebo mňa môj milý lúbí!

Sidonie Nádherná

Běda, běda, nebylo těžké rozpálit mou krev, nechat mě zapomenout na to, co mě obklopuje – uvolnit mě. Myslím, že jsem jim všem dala štěstí, které neznali. Trpěla jsem tím, cítíc, jak slabá jsem byla ..., ale nemohla jsem se ubránit toužícím mužským rtům na svých rtech.

Lidka Hájková

Žádná není tak čiperná
Jako Lidka Hájková
Vyběhne si na kopeček
A do kraje zavolá:
Pojďte, hoši, pojďte k nám
Já vás ráda uhlídám
Naše dvířka nevrzají,
Já je pilně zalívám
Dopoledne teplým mlíčkem
Odpoledne smetanou
Aby naši nevěděli
Že k nám hezcí hoši jdou

Objevy

Vážný přítel, to je jako host. O čem si s ním chceš vykládat? O jeho domácnosti, o jeho obchodech – to daleko nepřijdeš... „Dobrý den, drahoušku, jakpak se daří dětem? Ty spalničky toho nejmenšího, už je to dobré? Tvůj společník má obličej, který se mi nechce líbit. A ta valná hromada – to muselo být veselé?“ Zkrátka banálnosti..., kdežto takový gigolo, takový malý flirtík, takové náhodné setkání, o tom víš za tři čtvrti hodiny víc než o tam tom za tři roky – víš, jak asi miluje, jestli má potom dobrou náladu, potřebuje-li peněz, dostal-li už svou gáži, víš, jestli se mu líbí tvůj klobouk, jestli zná tvé přítelkyně, sází-li na závodech, chce-li tě ještě vidět... a i když ho pak už nikdy neuvidíš, je to někdo, je to vzpomínka, je to živý člověk, no ne?


Propadat se

Propadat se do cizí osobnosti a zkoušet se s ní utkávat. Do první, do druhé, do třetí. Zpočátku s pocitem nejistoty, posléze stále uvědoměleji a s odvahou k silnějším spojům. Ohledání prostorů, průniků a postup vpřed. Vymezení vnitřních hranic a naopak průchodů vhodných k setkání. Stanovení míry otevřenosti. Prolomení barev a ostínů cizí duše. A je to jako se vším: sleduji-li jen své srdce, přijdu o poznání toho druhého, myslím-li jen za druhého, nic vlastního se ve mně neotevře.

 

Zdi

Že já budu u murárů bývat
Že já budu ty muráre líbat
Že já budu murárům vyvárat
Že já budu s murárami spávat

 

Tajemství

procházky s přivřenýma očima
procházky do půl cesty procházky ke zdem
bez jediného nálezu
nutkavé


Probleskování

Žít tak znamená cítit, jak se střídá světlo a tma, světlo a tma, světlo a tma těl i srdcí.

 

Vidět

Města jsou jak lidé a lidé jsou jako města, a i jako jiné věci zdánlivě neživé. Znám lidi zvláštní, neprobádané a trochu nebezpečné jako čínská čtvrť, ve které za každým rohem čekám jízlivý úšklebek a musím se mít na pozoru před každým slovem a gestem, které mi přeběhne přes cestu; v úzkých uličkách občas najdu opuštěné dítě. Znám muže jako továru na penicilin u nás v Roztokách, sám strnulý a rezavý, ale přesto miliardou drobných jedovatých reakcí na povrchu oživený kolos. Někteří jsou ale jako malé jednoduché věci nebo jako zvířata, jako bílé vajíčko s kuřátkem uvnitř, jako napůl rozříznutá švestka, jako dlouhá náušnice, která se courá z dívčího ucha a plete se do vlasů, jako sbírka stoletých šneků v Národním muzeu.


Zpověď

Pane páter, moc se ptáte,
Však vy mě jen zpovídáte
Sama já se šňeruju
Hezké hochy miluju


Moje druhá

ta, co odpovídá vždycky popravdě...

 

Nebezpečí

V širém poli preširokém strom stojí
Kedy kvitne, každý z něho odlomí
Aj ty, švarná, premilená, pekná jsi
Dokial chlapci neužijú tvé krásy.

Keď ju ztratíš, celá bledá zostaneš,
Kam že sa len, premilená, podeješ?
Aj, já skočím do té bystré vodičky
Kde sa perú drobné ryby, kačičky.

Vina

Nemluv mi, synečku, o vině
Já jsem tě nechtěla, jak ty mě

Když jsi mě odváděl ze sálu
Já jsem ti říkala – pomalu

Když jsi mi povídal, že mě chceš,
Já jsem ti říkala – polehce

Když jsi mi povídal, že mě chceš milovat,
Já jsem ti říkala, že budeš litovat.


Jen pro sebe

Morální předsudky okolí působí palčivě i nakažlivě. A mládí není navždycky. Ano, zjistila jsem, že mi schází něco tak přízemního a hloupého, jako je získat někoho na světě jen pro sebe.

 

Slovo

tři dny s jediným slovem v puse
milujutě

zaposlouchávám se

asi něco o bezmoci
o vzteku
o konturách obličeje škrábajících do představ

o hladu v prsou
v kyčelních kostech

Pohled

Oslovovala jsem muže a pevně jsem doufala v nějakou jiskru, která rozzáří mou temnotu. A přitom jsem ve skutečnosti nevěřila, že by se to mohlo stát. Ale může se to stát, a i když nevím, čím nebo proč to je, potřebovala jsem skutečně jenom jiskru, aby se ta tma ve mně rozplynula.
Možná se to stává i jiným ženám, že v nich jiskřička roznítí požár. Není k tomu třeba víc než pohled, záblesk ve tváři, nebo jen obrys ramenou, na který se pak nedá zapomenout, vrací se v mysli znovu a znovu, celé roky. Většina žen asi přejde kolem a neodváží se ani otočit, aby se podívaly zpátky. Zvyk, plachost, stud jim v tom brání, jiskra vzplane nadarmo a možná už je potom nic podobného nepotká.
Mě ale zvyk ani stud zadržet nemohly. Byla jsem tvrdší než diamant a svobodná, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla.

Zkušenost

Byla jsem: dvojnásobnou milenkou, sběračkou a lovkyní.

ŠŤASTNÁ LÁSKA

Podmínky

To musí být rovnost smýšlení a citu, stejná vzdělanost, obapolná důvěra a neomezená svoboda. U žen je srdce jako z vosku, každý obraz se lehce vtiskne.

Soulad

Chrpy, k vaší modři se skláním
Tak jako je vaše modř
V souladu s modří nebe
Tak je mé srdce v souladu s tvým

Potěšení

Tak jsi mi, synečku
Do srdečka padol
Jak by mi cukérek
Do ústeček kladol

Přítomnost

Vzdávám dík Tvému tělu
Že na mě počkalo
Musela jsem se nejdřív ztratit
Abych se dostala na Tvou stranu řeky

Vzdávám dík Tvým pažím
Že na mě dosáhnou
Musela jsem jít hrozně daleko
Abych se dostala do Tvé blízkosti

Vzdávám dík Tvým rukám
že mě unesou
Musela jsem nejdřív vzplanout
Abych se dostala na Tvůj břeh

Dunaj

Čtrnáct let jsem byl na vojně
Ty ses ještě nevdala
Na koho jsi, moje milá,
Na koho jsi čekala?

Čekala jsem, můj holečku,
Čekala jsem na tebe
Až ty z vojny domů přijdeš
Ža pak svoji budeme

Šťastná láska

Štěstí je žít v souladu se svými hodnotami. Láska je milovat je v blízkém srdci.

TĚLO

Tělo

Já jsem panna, růže
dokud nemám muže

Já jsem panna, kvítek
Dokud nemám dítek

A já voním sladce
Dokud nemám chlapce

Tělo

Když mi ruku silně stiskl, projelo něco mým tělem. Musím vypátrat, jaký je to vlastně pocit – když ho ráda nemám, jak něco takového může na mě působit. Budu pozorovat.

Tělo

Mohu jenom závistivě stát na rozhranní čáře a nenávidět, nenávidět, nenávidět kluky, kteří – nerozpolcení – mohou svůj sexuální hlad zasytit svobodně a bez pochybností, zatímco já se hrabu od jednoho rande k druhému v těžkopádné touze, nikdy nenaplněné.

Tělo

mou pravou podobou
je vlhký stín, přítmí, sytý pach plísně a dým


Tělo

Už několikrát se mi zdálo o Mišových ramenou. Vypadala jako dvě lodi, dvě úzké pramice, s hlubokou jámou klíční kosti. Do smrti bych je mohla líbat, přejíždět špičkou jazyka posvátnou kůži. Bylo to jako čistit vitráž, pečlivě ji otírat jemným hadříkem, nečekané barvy, staré neohebné olovo.


Tělo

S Mergenem jsem poznala, co je to, když je ženský tělo zmámený a polibky s každým dalším chutnají víc.

Tělo

Žár mých boků je žravý

Tělo

Ze sopek láva
Ze mě třesení

Tělo

Když jsem s tebou, pozvedáš mé srdce
Když mne neobjímáš, mé srdce je klidné
Když mi hladíš stehna a prsa
Mé srdce se vzruší

Láska k tobě je pevně
Spojena s mým tělem
Jako sůl rozpuštěná ve vodě
Jako balzám smíšený s pryskyřicí
Jako těsto hnětené s přísadami

Tělo

Ležím u vody
piju tvoje polibky
světlo tvé tváře
a tvého těla

Tělo

Každá ženská má svýho prvního chlápka milovat a v potu těch dvou polodětskejch těl se má lesknout celej vesmír a měsíc se má houpat jako kolíbka v těch dívčích a chlapeckejch nemotornejch pohybech.

Tělo

Léta a léta jsem takhle zůstávala, i když jsem nechtěla, i když jsem se snažila, moje citlivost byla citlivostí povrchu, hned se vytrácela, proto jsem se nikdy neuměla dávat, věděla jsem to a bezděčně se stahovala, a zase nevěděla, co se to po mně může chtít.

Tělo

Dotýkala se ho rty, přejížděla po měkkých tvářích. Lícní kosti příliš nevystupovaly. Vypadal jako děcko. Byli zapřeni o čela. Dýchali do sebe a v těch pootevřených ústech se těšili na to, až se do sebe zapřou a budou si uždibovat z duší ještě víc. Přejížděla svými pootevřenými ústy po jeho rtech. Jen něžně, nechtěla všechno pokazit definitivním stiskem. Jen tak mu naznačovala cit, jazykem šimrala jeho koutky, zajížděla do jeho nehybných úst. Trochu se chvěl, pak to celé zbořil tím, že ji objal a zanořil se do ní svým jazykem, jako by byla nějaký plod, ale ona to nechtěla takhle surově, chtěla ten cit jen neznačit. Držel ji silně, tlačil na lopatky svými dlaněmi, křečovitě roztaženými. A bolelo to, protože to nechtěla, protože chtěla přejíždět svým jazykem po jeho kůži a cítit nepolapitelnost. Když zkřečovatěl, zacukal sebou, jakoby se z ní chtěl svléct, ale ono to nešlo, protože byl až příliš v ní, když tedy naposledy zavřel oči a prohnul krk, za který ho držela, až se jí v prstech roztápěla jeho páteř, příliš slabá, než aby vydržela být rovná po celý život, cítila jeho proudící teplo. Zbyl z toho jen kus špíny.

Tělo

Spala bych, spala!
Ale ne sama
S panem Ježíšem
S panem Ježíšem
S andělíčkama

Ještě bych za to
modlitbu dala
Abych s panenkou
Abych s panenkou
Marií spala

Tělo

Ať dělala, co dělala, nesnesitelnou bolest, která ji ovládla, nedkázala zastavit. Teď byla jen tělem, zcela podřízeným síle pokoušející se prorazit dostatečný otvor a vypustit, co bylo uvnitř. Sama se k tomu nemohla vyjádřit. Byla připravená o veškerou vůli, vydaná napospas nespoutané, cílevědomé slíe, která ji nenechá na pokoji, dokud nedosáhne toho, co si žádá. Přivede na svět nový život.


POZOROVÁNÍ

Oči

Podívala jsem se jí do očí a vyděsila se, tak intenzivně na mě vykoukla její cizí duše, lesní, dravá, nesmírně plachá duše, letící šerem a tmou, plná šelestů a smrtí drobných zvířat, které už stačila zavraždit, myší a ptáků.

Domy

V každém domě běží skrytý stroj.

Věci

Kytice růží. Vím, jak to myslím.

Říkala jsem si, co to je, a ono to bylo: kus peří z peřiny ve škvíře pod dveřmi.

Krajina

Stromy, které jsou stropem země. Prší a déšť je kontinuita.

Hned brzy zrána řeka mrazivě šeptala, polykala a žbluňkala a šedomodře se rozplývala stromy. Sníh se lepil na kolo.

Poezie

Když se dívka nesetkává s láskou, setkává se s poezií. Protože nejedná, dívá se, cítí a vnímá. Místo aby se zajímala o to, jak bude umět věci zvládnout, přimyká se k jejich významu. Barva nebo úsměv v ní probouzejí hlubokou ozvěnu.

Uvnitř

V temném sále života se dívám na promítací plátno svého mozku.

Hudba

Hudba je něco zázračného. Kdybychom ji vnímali jinak, mohli bychom se zbláznit.

Zápisky

Všechno mizí, mysl se zmítá v nepopsatelném zmatku a zděšenému dětskému srdci se to vůbec nelíbí. Je třeba něčeho se zachytit, byť by to bylo jen banálně formulované banální poznání.

Myšlenky

Já, poutnice, putuji krajem
A na co myslím?
Že dělit se o radost s ostatními či plakat a pozvedat se z nezdaru
Je mnohem krásnější než zůstávat sama v sobě

Šárka Kýrová

Jsou lidé, kteří mají všechno – zdraví, bohatství i krásu, ale přece jim něco schází. A jsou jiní, kteří nemají ani zdraví, ani bohatství, ani krásu, ale mají v sobě lásku k sobě a k lidem. Kdo je na tom líp? Samozřejmě, že ti druzí.



Poznámky k tomuto příspěvku
tuik (Občasný) - 25.5.2009 >

No jo, takový jsme:)

přečetla jsem to ráda, ale nevím, co na tom mám hodnotit, když píšeš, že to není Tvoje.


<reagovat 
 jafa (Občasný) - 26.5.2009 > tuik> Je to míněno jako experiment – vytrhat a poslepovat v určitém řádu. Může se v tom pak někdo najít? Jsem ráda, že se v Tvém případě asi stalo. Už to pro sebe "hodnotím" kladně, ale jinak to k hodnocení asi vhodné není... proč taky.
Ráda ale slyším jakákoli slova, takže i hodnotící.
<reagovat 
drfaust (Občasný) - 25.5.2009 > Já tomu nerozumím :(
<reagovat 
 jafa (Občasný) - 26.5.2009 > drfaust> Čemu – co to je? Nebo – k čemu to je dobré?
<reagovat 
 jafa (Občasný) - 26.5.2009 > drfaust> Co to je – výpisky k tématu "holčičí psychika a její zákonitosti dřív a teď".
K čemu – možný základ pro nějaké poznatky, "závěry" (1). Pokus o podělení se o téma, které mě zajímá(2).

Dík za zastavení...
<reagovat 
zirnat (Občasný) - 26.5.2009 > mne to pripada skorem jak grafomania:-)
<reagovat 
 jafa (Občasný) - 26.5.2009 > zirnat> to záleží na tom, co grafomanii v tvých očích definuje. ať už z hlediska literární vědy a rysů texu nebo z hlediska psychologie. víš, co?
<reagovat 
 zirnat (Občasný) - 26.5.2009 > jafa> myslím si, že grafomanie do lit.vědy nepatří a psychologii nerozumím.musím se ale přiznat, že jsem nečetl pořádně a až teď, po tvé poznámce ano a své tvrzení beru zpět.je to nápaditá a vtipná kompilace, navíc s myšlenkou,uznávám.a trochu se stydim:-)
<reagovat 
 jafa (Občasný) - 26.5.2009 > zirnat> Tak to mám radost! Dík za upřímnost. Dalo mi dost práce, aby oblouk jakž takž držel.
Hrozně, hrozně bych chtěla číst něco takového o opačném pólu (tj. kluci z literatury ze zápisků zevnitř). Zajímalo by mě porovnání. Ale vím, že to bych vystavět neuměla a ani nemám takových výpisků a vhled.
<reagovat 
drfaust (Občasný) - 28.5.2009 >

Já jsem nerozuměl tomu, jestli je to autorský text anebo je to jinak. Hlavně vzhledem k těm jménům uvedeným v úvodníku.

 

"Proč" vznikl nějaký text, se nikdy neptám, protože to považuji za bezpředmětné - autor/ka prostě chtěl/a. To přeci netřeba nijak ospravedlňovat :-)


<reagovat 
vřes (Občasný) - 28.5.2009 > a hele! mám z toho chuť založit Hnutí za zrušení hormonů... přijde mi ta dívčí duše z toho taková časopisová...
některý ty říkanky jsou kouzelný, zvlášť spala bych spala (!) ... a písničku o panence u zpovídání jsem měla vždycky ráda, je taková roztomile koketní :-)
<reagovat 
 jafa (Občasný) - 29.5.2009 > vřes> Mně z toho přijde zase závislá, neschopná bezbolestné samostatné existence. Může být jiná?
Bez hormonů by zřejmě nebylo duševního života, který je jejich vedlejším produktem :)
Tu písničku o spaní jsem opsala ze Špalíčku národních písní a říkadel (z roku 1939).
<reagovat 
 jafa (Občasný) - 1.6.2009 > vřes> co je to vlastně – "časopisová"...
<reagovat 
čtenář piskumpre - 5.7.2009 > Je to zajimavy napad, libi se mi to, i kdyz to neni vlastni tvorba. Uvitala bych i verzi s informacemi o puvodu jednotlivych dilku skladacky, jen tak pro zajimavost(je mi jasne, ze v oficialni verzi by to rusilo:o))
<reagovat 
 jafa (Občasný) - 10.7.2009 > čtenář> Mám radost, díky za zájem. Až budu mít trochu času, tak Ti autorky vypíšu.
<reagovat 
 čtenář jafa - 17.3.2015 > čtenář> Přes pět vrcholků v ostudném pohoří pětiletky posílám, bohužel asi už do prázdna, omluvu a informaci, že citáty jsou nyní rozepsané tu: http://www.databazeknih.cz/komentare-knihy/bonda-17991. Každá prokrastinace má svoje meze a někdy dojde i na velké odškrtnutí.
<reagovat 
čtenář horkosladka - 23.5.2016 > DOKONALOST
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
1 2 3 4 (9)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter