Bylo 8.března 2002, ráno, slunečný teplý jarní den. MDŽ. Vidím to jako dnes.
„Paní doktorko, máme tady přejetou kočku, přijedete?“ volali z útulku. Čas jsem měla až v poledne.
 Na místě jsem se zastyděla, kdybych tušila, že je ještě živá, přijela bych dřív.
V krabici se nedůvěřivě krčil mladý kocourek. Ochrnutý na zadní nohy.
Šup s ním do auta a honem zpět do ordinace.
“Má majitele?“ zeptal se kolega, zatímco mi ho pomáhal vyšetřovat.
„Zatím ne, ale určitě ho někdo hledá. Vypadá tak čistokrevně.“
Rychle sono, pak rentgen, kompletní vyšetření. Žádná fraktura, žádný vnitřní zranění, snad to bude jen otok v oblasti páteře. Doufali jsme.
Tak co s tebou, říkala jsem si. A vzala nešťastníka domů.
„Pojď, maličký,“ nesla jsem ho do koupelny. Odblešit, odčervit, vykoupat, ošetřit odřeniny.
(Od té chvíle navždy už koupelnu nenáviděl.)
„Nechodí, aspoň nikam neuteče,“ představovala jsem jej šokované mámě.
Zabalila jsem ho, nakrmila, uložila. Neprotestoval.
Až pak jsem si všimla, jak je krásný. Béžovo-bílá srst, modré oči, bílé tlapky.
Zkoumavý, ale důvěřivý pohled.
Druhý den bylo potřeba řešit problém unikající moče. (Máma šílela.)
1. Varianta - pruban a na zadní partie jedna „alwayska“. Nic moc.
2. Varianta - gumové dětské kalhotky s vložkou. Padalo to.
3. Varianta – dětské pleny nejmenší velikosti s vystřiženým otvorem pro ocásek. Trefa!
Přebalit, zabalit do deky, nakrmit, uložit.
Třikrát denně. Pravidelný rituál.
A on to … snášel! To není u koček zrovna běžné jednání. S tím jsem měla z ordinace moře zkušeností.
Druhý den jako druhý týden.
Začala se mě zmocňovat obava, co když se opravdu ozve jeho majitel?
Pane bože, prosím, jenom to ne! Já už ho nemůžu nikomu dát …
Radostně se ke mně hrnul, jakmile mě uviděl. Pevně se mě držel, ležíc v mém náručí.
Přebalit, nakrmit, pochovat, uložit.
Takové zvláštní pouto.
Nebylo zvláštní. Bylo mateřské.
Dítě, které nemám.
V encyklopedii jsem si našla plemeno, ke kterému zjevně patřil : snowshoe. Kříženec siamky. To sedělo, ani na chvíli nezavřel pusu. Kňoural, když chtěl jíst (ve dne, v noci), když chtěl přemístit, když chtěl pochovat (to vlastně neustále).
Třikrát denně jsem přebalovala. Desetkrát denně krmila. Stokrát denně chovala. Ječící dítě.
Nikdy se nikdo již o něj nepřihlásil. (Moje modlitby byly vyslyšeny.)
Dala jsem mu jméno Čárlí.
Máma ho naštvaně ignorovala.
„Proč to děláš, proč ho neutratíš? Jak dlouho chceš čekat na nějaké zlepšení?“
Už jsme se ani nebavily, jen si vztekle psaly v kuchyni vzkazy.
Co jí na to mám říct?
Napsala jsem to první, co mě napadlo, co jsem cítila. (Ať to znělo jakkoli nelogicky.)

„Čárlí je pro mě dar.“

Těšila jsem se na něj, spěchala z práce domů.
Těšil se na mě, jen co jsem odemkla, už seděl u dveří a volal.
Lehával před koupelnou, sledoval, zda mě voda nespolkla.
Lehával v obýváku, vyhříval se na místě, kam svítilo odpolední slunce.
Lehával před televizí, se zájmem upřeně sledoval míhající se obrázky.
Jednoho dne se dokázal vyšplhat na postel. Potom na židli. Dokonce na sedačku.
Nikdy nezačal chodit.
Nikdy nedal najevo, že mu to vadí.
Miloval jídlo, miloval nošení na rameni, miloval usínat na mém polštáři.
Vstával se mnou, se mnou usínal. Nejkrásnější části dne.
Když žil se mnou rok, přibyla do naší rodiny druhá kočka.
Když žil se mnou rok a půl, počet koček v naší domácnosti vzrostl na tři.
Když žil se mnou dva roky, diagnostikovala jsem mu chronické selhávání ledvin.
Ráno tabletu, do misky dietu, přebalit, pochovat.
S kočkou se kočkoval, kotěti – kocourkovi dělal chůvu.
S mužem jsme si vyhlédli dům našich snů. ( Dům naší budoucí mnohaleté práce.) Představovala jsem si ta úžasná rána. S Čárlím sedíme na zápraží, já piju kafe a on, sedíc vedle mě, pozoruje cvrkot venku.
Moje dítě Čárlí.
Nikdy nezačal chodit.
Nikdy nežil v našem vysněném domě.
(Umřel náhle 15.3.2005. Ráno. Sám. Byla jsem pryč, běhala po úřadech, vyřizovala koupi domu.)
Nikdy už …

Díky bohu za ten „dar“.
Bez něj bych neposkytla domov dalším toulavým a opuštěným kočkám. (Dnes je nás doma 2+7.)
Bez něj bych se nespecializovala na problematiku péče i veterinárních specifik koček.
Bez něj bych nebyla členem organizace budující útulek pro bezprizorní kočky.
Bez něj bych nezachraňovala a nenašla domov cca 50 kočkám ročně.

 Čárlí!