|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Prozvonila mě. Jupí. Rychle ji prozváním zpátky, aby mi ta radost neutekla. Vzduchem posílám to poselství radosti. Zase. Prozváníme se a mám radost jako malý kluk. Zas a znova. Zvláštní hra o poslední slovo, prozvonění, vrcholí. Ale co když… co když mi tím prozvoněním chce říct, abych už toho nechal. S každým je naštvanější a naštvanější. Vlastně mi tím prozvoněním nadává: „skonči už!“, Nech toho!“, „Neotravuj!“ Má radost je dávno pryč, už vlastně jen automaticky mačkám tlačítka, bezmyšlenkovitě. I když ne tak docela, ta jediná myšlenka mě stále pronásleduje. Přestanu. Ale co když…já přestanu a zkazím jí tím radost. Ne, ona musí přestat. A tak prozváním a stále doufám, že už mobil nezavrní. Ale vrní. Za chvilku, za chvilku toho nechám. Ale co když… jí hlavou běží ty samé myšlenky a doufá, že mě to omrzí. Prozváníme se a oba doufáme, že ten druhý přestane. Nikdo nepřestává, zvláštní shoda. Ale co když…
|
|
|