Podivné tvary skýtají se poutníkovi v ztmavlém lese
skrz pohybující se větve stromů.
Kameny chrastí a chrupou pod nohama
a země je vlhká.
Stoupá z ní pachuť prachu.
Najednou louku s rachotem osvítí světlo blesku
a stromy, jež do černo- šedivých chomáčů
spojovaly se pod ztemnělou dekou nebe,
ve tmě zahalené, teď jasně vynikají v ostrém světle,
které jako by bylo najednou všude.
Strom poblíž defiluje před hradbou ostatních,
to už ale prší a tisíce kapek šumí na zemi
a rozpleskávají se na betonové cestě.
Stíny zase nabyly své hmoty
a zahalily stromy do temnoty.
Jen matně se leskne mokrá cesta v kalužích.
Poutník jde dál jak stroj.
|