“Ta pizza je moc dobrá” pochvaluje si Jerry,který ostatně snědl nejvíce kousků. Není divu. Je to jeho oblíbené jídlo. “Co takhle si zahrát kenta?” nabídl Jimmy. “Skvělej nápad.” jásají všichni. “Takže jak se rozhodíme?” táže se Nit. “No to je přece jasné.” klepe si na čelo Jerry. “Ryan & Jenny, Vicky & Robin,Les & Jimmy a já & ty.” “To by šlo.Ale neměli by jsme se jít zeptat Doly a Stanlyho,jestli nechtějí hrát s námi?” obává se Vicky. “Raději ne.Necháme ty dvě hrdličky,ať si ty poslední hodiny spolu pěkně užijou.” přemýšlí Robin.

“Mě už to nebaví.” konstatuje Ryan. “Jo.Protože s tou tvojí pusinkou prohráváte.” směje se Jerry. “Cos to řekl o Jenny?” “Že je to tvoje pusinka.” Ryan se natáhl a dal Jerrymu malou facku. Ten však padl k zemi jako by to byla Bůh ví jaká rána. “Jerry.Jerry.” volá Nit. “Tys ho zabil,vrahu.” “Jsi v pohodě?” ptá se Ryan. Jerry však neodpovídá.Ryan se proto k němu sklání když… “Baf.” udělal si z něho psinu Jerry. “Co to provádíš?” lekl se Ryan. “Ale stejně musíš uznat,že jsi s pu…,vlastně s Jenny měl nejlepší heslo.” “Ty znáš naše heslo?” “Kdo by ho neznal.” přidala se do konverzace Les. “Kdykoliv jste některej z vás měl “kenta”,tak jste si dali pusu.” odhalila jejich “tajemství” Vicky. “Jak romantický.” popichuje je Jerry.

“Venku je tak krásně a my byli zavřeni doma.” říká Nit. “Koukejte.To jsou tenisový kurty.” volá nadšeně Robin. “Půjdeme si zahrát?” “Jasně.” přidává se i Jimmy.

Po úmorném zápase jsou všichni zpocení a zmožení. “Byli jsme nejlepší.” volali Jimmy s Les současně. “Hele.Dáme si něco studeného?” ozval se Ryan. “Můžeme jít do cukrárny.” nabídl Jerry. Všem se tento nápad zamlouvá. “Zveme vás.” nabízejí se kluci.

“Tak co si dáte?” zeptali se. “Velikánský pohár s ovocem,velikým kopcem šlehačky, oplatkou,třešničkou a hlavně… slaďounkou pusinkou.”žertuje Jenny.

“Už se to nese.” ozývá se asi po šedesáti pěti minutách. Děvčata se probudila a pohlédla vzhůru a vidí jak jejich miláčci nesou dva obrovské poháry,tak jak si je Jenny vysnila.

Donesli to na stolek a každý dal své vyvolené pusinku. “Na mě už nezbyla třešinka.” říká smutně Ryan a kluci mlčí,i když vědí,že ji po cestě snědl. “To nevadí ty můj čumáčku.Já se s tebou rozdělím.” uklidňuje ho Jenny. A tak se v koutku u malého stolečku,kde spolu s nimi sedí dalších 6 lidí,rozdělují o malou červenou třešinku. “Mňam.Tak lahodnou zmrzlinu jsem ještě neměla.” pochvaluje si Vicky. “Jakby taky jo,když je od tvého cukrouška.” zapojili svůj humor Jenny s Ryanem. “Nejradš bych si dala ještě.” myslí si Les.Překonává však svou vášeň pro zmrzlinu a drží jazyk na uzdě. “Vicky.Ty jsi nějaká zamlklá” všiml si Robin. “Je ti dobře?” zeptala se Nit. “Je mi trochu zle.Asi jsem něco špatného snědla.Nejspíš si půjdu odpočinout domů.” “Já půjdu s tebou.” navrhuje Robin.Sotva se za nimi zavřeli dveře Jenny začala: “To udělala Vicky schválně aby s ním mohla být sama.” “Já nevím.Ona byla taková divná.No ale i kdyby to přece jen bylo tak jak říkáš,tak by jsme jim mohli udělat prostor jako Stanlymu a Doly a nemít nemístné poznámky.” zakončila Nit. “Co takhle se jít projít po městě.” navrhl Jerry. “No dobře.”

Jdou po náměstí a snad na každém kroku je stánek. “To je nádhernej méďa.” rozplývá se Jenny u jednoho z mnoha stánků s plyšovými hračkami. “Jděte napřed já za vámi hned přijdu.” řekl Ryan. “Proč tu chceš zůstat?” diví se Jerry. “Ále.Potřebuji si jen něco koupit.” “Tak my tu počkáme.”

“To nemusíte.” “Tak dobře.” Odcházejí. Sotva jsou z dohledu Ryan se rozejde k tomu stánku,co se u něj Jenny rozplývala nad světle modrým plyšovým medvídkem. “Já by jsem chtěl támhle toho medvídka.” ukazuje na hračku.

“Chcete ho zabalit?” ptá se prodavačka. “Ne děkuji.” poděkoval,zaplatil a šel. Doběhl ostatní a všichni na něj zírají. “Co je?” diví se. “Tak ukaž co jsi koupil.” naléhají. “To není nic pro vaše oči.” dělá si srandu Ryan. “No tak.” žadoní Nit. “No jak chcete.” Vytahuje z poza zad záhadnou věc a ukazuje Jenny dárek pro ni. “To je pro tebe.” “Panebože.To je,to je…” Jenny nemůže najít slov,ale místo toho Ryana něžně políbí. To už jsou ale i Jimmy s Jerrym u stánku,co stojí přímo vedle nich a kupují svým děvčatům plyšáčky. “Já si vezmu toho šedého slona.” říká Jimmy. “A já zase toho bílého pejska.” dodává Jerry.Otáčí se k holkám a předávají jim je. Teď se vracejí pár kroků k Jenny a Ryanovi,kteří se právě dolíbali.Jdou pomalu dál. “Už vím.” zajásala Jenny.

“A co máš?” je zvědavý Ryan. “Jaké dám svému méďánkovi jméno.” “Vážně a jaké?” “Já ti to raději pošeptám.” “Tak dobře.Ale honem.Já jsem hrozně nedočkavej.” “No to snad ne.” byl překvapený. “Tobě se to nelíbí?” zesmutněla Jenny. “Co.Tak jaké jsi mu dala jméno?” vyzvídá Les. “Rendy” vyhrnul ze sebe nadšeně Ryan. “Já už mám pro svého pejska taky jméno.” chlubí se Nit. “Bude se jmenovat Tom.Bude to jako v té pohádce.Tom a Jerry” “A ty svému slonovy nedáš jméno?” zeptal se nešťastně Jimmy. “No jistě že ano. Jen jsem čekala až se zeptáš.” “Tak už mě nenapínej.” “Bude po taťkovi. Micky.” “Micky?” (No samozřejmě. Přece ten borec v tom Norsku.)
“No jistě. Jmenuješ se přece Jimmy Michael.”“Ty jsi génius.” pochválil ji Jimmy.Všichni jsou šťastní a každý pár se vede za ruce.

“Je ti opravdu zle,nebo sis to jen vymyslela?” ptá se Robin ihned po tom co dorazili do bytu. “Proč bych si to měla vymýšlet?” nechápe. “Třeba jsi chtěla, abychom byli spolu sami,protože ty děcka jsou jenom na obtíž.” vysvětluje.

“To taky.” Robin začíná Vicky pusinkovat. “Promiň Robi,ale mě je opravdu špatně.” odstrkuje ho Vicky. Rozletěly se dveře a do místnosti vešli jejich kamarádi. “Doufám,že jste se tu chovali mravně.” šaškuje Jerry. “Na co ty hned nemyslíš.” kroutí hlavou Robin. “Ne že bych nechtěl,ale Vicky na to nemá chuť.” “Chceme ti někoho představit.” začíná Jenny. “Vážně.Koho?” ptá se nedočkavě Vicky. “Představuji ti Mickyho.” ukazuje ji Les svého slona.Teď ji strčila pod nos svého pejska Nit “To je Tom.” “A co ty Jenny?” naléhá Vicky. “Jo.To je “Rendy” představila svého méďu. “Asi se půjdu projít na čerstvý vzduch.” říká Vicky. “My půjdeme s tebou.” nabízejí se ostatní. “Dobře.Budu jen ráda.” přitakává Vicky.

Odešli.Dům zůstal prázdný,protože i Doly se Stanlym se šli projít. Toho využil Ryan,který v tomto opuštěném domě zůstal sám s Jenny. Začíná ji líbat.Líbají se a líbají. “Miluji tě.” říká Jenny mezi polibky. “A já tebe.” přidává se Ryan.

Po chvíli s sebou buchli na postel. Jejich polibky jsou žhavé a ruce hravé.Ryan si nečekaně sundává tričko. “Raji miluji tě,ale neměli bychom s tím tolik pospíchat.Vždyť se známe teprve chvíli.” omluvila se Jenny,ač to dělala nerada. “Máš pravdu.Asi jsem se nechal příliš unést.Asi bychom se opravdu měli nejprve blíže poznat.” dal ji za pravdu Ryan.

“Zítra odjíždíme.” zesmutněla Nit po večeři. “Neboj.To bude dobrý.” utěšuje ji Jerry. “Než se nadějete,zase se uvidíme.” slibuje Robin. “A budu ti chybět?” ptá se zvědavě Vicky. “Ty mi chybíš i když se nevidíme 2 minuty.” říká s trochou nadsázky Robin. “Já vás nechci vyhánět,ale měli by jste jít.Musíme si sbalit.” oznamuje Les se sklopenou hlavou,aby ji nebylo vidět do tváře.

“Ale kde je ten náš povedenej bratříček.” začíná se Jenny shánět po Stanlym. “Tady.” vybafl ze dveří. “Pro tebe platí to samé.Sbalit a to hned.” organizuje Les.Vždyť nás má taky na starost. “Že se zítra přijdete rozloučit.” žadoní Vicky. “To je snad jasné.Přece vás nenecháme odejít bez rozloučení.” podotýká samozřejmým hlasem Jimmy. “Tak ale teď vážně.Sbalit a spát.” má poslední slovo Les.

“Crrrrr” zvoní budík jako na poplach. “Kolik je hodin?” ptá se Jenny se zavřenýma očima Vicky,která právě zacvakla oznamovače hodin. “Přesně osm.” odpověděla Vicky. “Měly by jsme vstávat,ať uklidíme to co jsme včera nestihli.” uvažuje Nit. “Jo.Ale rozhodně to nebudeme dělat samy.” povídá Jenny. “Stanly.” spiklenecky se usměje Les. “Jdeme.” Jdou do druhého pokoje,kde nocuje Stanly.Jak je vidět,má půlnoc. “Stanly.Miláčku.” říká Vicky s poněkud změněným hlasem,aby si myslel,že je tam Doly. “Co je?” ptá se ještě v polospánku. “Vstávej.” řekla Vicky a holky na něj vylily sklenici vody. “Co,co, co je?” je zmatený. “Budíček.” směje se Nit. “To jsou fóry.” zlobí se Stanly. “Cin cin.” zazvonil zvonek u vchodu. “Kdo to může být?” diví se Les.

“Holky.To jsou kluci.” volá na ně pan Nelson,který si dnes vzal kvůli jejich odjezdu volno. “Vždyť měli přijít až o půl deváté.” Jenny mrkla na hodinky. “Ale ono je půl deváté.” “No tě pic.” “Co teď?” pobíhají zmateně. “Teď se zase pro změnu baví Stanly. “Ať chvíli počkají.” volá na pana Nelsona Nit. Snad během vteřiny jsou oblečené a už se řítí po schodech dolů.Když otevřeli dveře,padly klukům kolem krku. Jsou Šťastné.protože mohou být ještě alespoň chvíli s nimi. “Pojďme se projít” nabízí Ryan.

“Nechcete jet s námi?” napadlo Nit po chvíli mlčení. “Prázdniny ještě nekončí a mohli by jste bydlet s námi v hotelu.” dopověděla Les. “Vám se to řekne.Ale o nás by měli rodiče strach. Nepustili by nás někam na druhý konec světa.Tedy alespoň mě ne.” odpověděl Robin. “To by se dalo zařídit.” pokračovala Les. “Jak by jste to zařídili?Přišli by jste k nám domů a odvezli nás bez souhlasu našich matek a otců?” zvýšil hlas Jimmy. “Bylo to krásných 5 dní s vámi tady v Dublinu. Ale myslím, že už se nikdy neuvidíme.” říká odvážně Ryan. “Proč by jsme se už neměli nikdy vidět?” vyzvídá Nit. “Protože jsme byli všichni slepí. Nikdo nic nechápal.Vy jste přece někdo a my… Vy se do nás neumíte vžít.” naštval se Robin a odchází. “Asi má pravdu.” potvrdil Jimmy. A společně s Ryanem a Jerrym pospíchají za Robinem. “Copak to pro vás nic neznamenalo?” volá za nimi Jenny. “Ryane!”On se však ani neotočí. “Jsi hnusnej zrádce a lhář. Já ti věřila, že mě opravdu miluješ.Už tě nechci nikdy vidět! Slyšíš, nikdy!!” brečí.

Je poledne. Poslední oběd, který můžou kluci strávit s holkami,ale místo toho jsou na náměstí a vzpomínají na jejich hádku. “Nechci je už ani vidět.” řekl Jimmy. “Myslí si, že jsou Bůh ví co.” vyjádřil se Robin. “Už mě nechce nikdy vidět.Zklamal jsem ji.Neměl jsem odcházet.Teď mi odejde a co já…Tehdy jsem ji měl třeba znásilnit.” honí se Ryanovi hlavou “Ve skutečnosti jsou to jen rozmazlený malý holky.”mluví jako bez citu Jerry. “Úplně s tebou souhlasím.”je na Jerryho straně Jimmy. Jsou naštvaní na holky a ani si nevšimli,že je půl čtvrté,nejvyšší čas aby holky se Stanlym vyrazili na letiště.“Hele.Kluci.Jsme na ně sice naštvaní,ale měli by jsme se s nimi alespoň rozloučit.”přesvědčoval Ryan. Po chvíli rozmýšlení se vydávají na letiště,aby je ještě chytli než nastoupí do letadla.* * *

“Promiň.” začala Vicky. “Za co se mi omlouváš.Já bych se měl omluvit.” říká Robin. “Ale stejně.Nemáme už moc času.Musíme jít.” oznamuje Jenny. “Na.” říká Ryan a podává Jenny malý lístek s jeho adresou. “Děkuji” pronesla Jenny a dala mu letmí polibek. “My vám taky dáme naše adresy.” sdělují kluci a rychle vytahují pero a papír. “Poslední výzva všem cestujícím letu 326 do Amsterodamu.Odlet za deset minut,východ 13.” ozvalo se z rozhlasu. “To je náš let.” podotkla Vicky. “Sbohem.” ozvalo se osmihlasně. “Tak Stanly,jdeme.” zavolala na bratra Jenny a všichni společně se klukům a Doly ztrácejí z dohledu v letadle. A i přes to,že kluci nepláčou, padají jim kapky,velké jako hrachy, po tvářích.A ani holky na tom nejsou lépe. Jejich pečlivě udělaný make up se roztéká v záplavách slané vody.Letadlo se rozjíždí. “Je po všem.” řekla Nit. “Nesmíš to tak brát.” utišuje ji jako hodný starší brácha Stanly. Všichni vzpomínají na ty krásné chvíle,jen Jenny je poněkud zamlklá. “Co je Jenny?” zajímá se Vicky. Jenny ji však nevnímá. “Nech ji.Musí si to uspořádat v hlavě.” odradila Vicky od dalšího zavolání Les. “Ona to nedává najevo,ale je velmi citlivá a s tímhle se prostě musí vypořádat po svém.” vysvětluje.Jenny se stále dívá z okna,jako by ho chtěla ještě alespoň naposledy vidět,jenže jsou asi 10 000 m vysoko a nejméně 30km od letiště. “Miluji tě.” zní Jenny v uších při vzpomínce na Ryana a všechno krásné,co spolu prožili. Myslí i na to,jak zůstali v celém domě sami a líbali se a neustále si šeptali jak moc se milují. “Tehdy jsem to měla udělat.Neměla jsem mu říkat,aby přestal.” přemýšlí. “Miluji tě.” šeptla potichu,otřela si slzy a šla se bavit za ostatními.

“Letadlo přistálo.Rodiče skupiny 3+1 a samozřejmě i jejich manažerky na ně už netrpělivě čekají. “Jak jste se měli?” “Neměli jste hlad?” “Kde jste všude byli?” “A co koncert?” vyzvídají,ostatně jako vždy,když se vrátí z nějakého koncertu či turné.

“Co takhle Milé holky.” navrhl Robin,když se kluci na druhý den sešli,aby holkám napsali omluvný dopis. “To by šlo.”

Po třech hodinách přemýšlení,škrtání a opravování vznikl krásný dopis.

“To už by se snad dalo poslat.” řekl Jimmy. “Taky si myslím,ale napřed ho raději ještě jednou přečtu a vy pak řeknete svůj názor.” pověděl Ryan a začal :

“To snad není možný.” rozplývá se slzami v očích Nit. “Asi jsme jim křivdily,když jsme o nich řekly tak ošklivé věci.” uznává Vicky. “Tak bychom jim měly napsat omluvný dopis taky.”navrhla Jenny. “Nevím, jestli ze sebe něco dostanu.” fňuká Les. “Ale neboj, je to jenom pár slov na papíře.” poučuje jí Nit. “No, a co ten jejich dopis? To je taky jen pár slov?” nechápavě se ptá Vicky. “No, ne zrovna pár, ale slova to jsou.A nejen tak ledajaký.” “A jaký?” ptá se Nit. “ No přece krásný.” vysvětlila jim své pocity Jenny a všem se lily slzy do očí. “No co to tady je?” vchází s touto otázkou Stanly. “Na.” podává mu dopis Les. “Nejmilejší…,nejdražší…nejkrásnější v dosavadním životě …” pročítá si polohlasem list. “Ahá, tak to jó, tak to klidně brečte a až se za pár let vzpamatujete, tak mi zavolejte. Budu na Bahamách……. s Doly.” povzbudil je Stanly. “Cos to řekl?”ptá se ho Vicky. “Já? Nic. To se ti jenom zdálo.” šklebí se, jak prase v žitě. “Buch” a Nit poráží Stanlyho K.O. Neboli pro nechápavé pravým hákem. “Myslím, že jsem si zlomila ruku.” oznamuje “Stanly stávej!” křísí ho Jenny. “Jenny, uhni. Tady pomůže jen kýbl s ledovou vodou.

“Chrst.” “Nééééééééé,co to bylo?” křičí Stanly,jako by viděl Doly ehm, ehm…

Stanly vstává a … po pohledu do zrcadla, pronáší větu , která se traduje už několik generací. “Proč mám na ksichtu cizí obličej?” “To je tvoje fasáda, ale Nit ti ji trochu spravila a tím si zlomila ruku.” upřesnila situaci Les. “Dobře jí tak, aspoň nebude otravovat.” prohodil Stanly “Tím bych si nebyla tak jistá. Jedna zlomená ruka nezávisí na sedmi ostatních a tvých, už předem vyplivaných, zubech.” upozorňuje ho Jenny. “Né,” vyhrkla najednou Les.

“ Co se stalo?” nechápe Jenny. “Kde je telefon.” “Proč ho hledáš?” tentokrát už nechápou všichni. “ Neptejte se tak blbě a pomozte mi ho najít vy bordeláři.” “Na, tady ho máš, ty šunko.” podává jí ho Stanly “Díky Azore.”slušně poděkuje Les. “Kam to voláš?” ptá se Vicky. “Pst! Haló, tady Les …, manažerka skupiny 3+1.Musím vás poprosit, aby jste odvolali všechny koncerty na neurčitou dobu. “Neříká se na dobu neurčitou?” “Trhni si nohou.”

Jedna členka si zlomila ruku a bubeník nám přišel k malému úrazu.” “A co se stalo? Kdo jim to udělal?” Ptá se zmatený producent “Teď o tom nemůžu mluvit.Doufám, že to zařídíte. Ještě se ozvu.” “Nebojte se všechno bude v nejlepším pořádku. Koncerty odložím a vy si vemte delší dovolenou. Naschle.”