|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
S domácími hlodavci jsem prvně přišel do styku v roce 1964, kdy jsem nastoupil do prvního zaměstnání po průmyslovce. Ve špeluňce, kterou mi přidělili k bydlení, byly totiž myši. Ale jen ty domácí, maličké. Jenže po několika dnech mě tato symbióza přestala bavit a já zatoužil je exemplárně vyhubit. Koupil jsem si v konzumu krásnou novoučkou pastičku za 1,50 Kčs, ale než jsem do ní něco chytil, chytla se mi první myš na mýdlovou vodu v lavóru, který jsem z lenosti nevylil. Myš se chytla tak, že se přímo utopila, nemohouc se vyšplhat po smaltovaných stěnách z vody ven.
„Ejhle!“ povídám si. „Přírodní pastička je lepší než ta umělá.“ Nechal jsem tedy vodu stát ještě jeden den a utopila se v ní druhá myš. Ostatní myši byly už opatrnější, ale v noci mi stále ve spíži šramotily a hlodaly, takže jsem ještě zdaleka neměl vyhráno.
"Vitana vaří za vás" je hodně stará reklama. Existovala snad již v roce 1964, ale známé Vitaní polévky nebyly tehdy ještě v pytlících, nýbrž ve slisovaných kostkách. Vařilo se z nich dost mizerně, ale zato ty kostky velice chutnaly mým malým domácím myšičkám. Umně se do nich skrz obal prohlodávaly. Proto jsem kousek kostky "hrachová polévka" uloupl a dal jej do pasti jako návnadu. První noc nic moc. Myš sežrala návnadu, ale past nespustila. „Přece jim nebudu kupovat šunčičku, když pro sám sebe si ji nekoupím!“ zlobil jsem se a navnadil myši pro změnu gulášovou polévkou. Druhou noc se jedna myš chytila. Ve špajzu se mi však stále ozývaly známé myší zvuky. Políčil jsem znovu a zaznamenal další úlovek. Celkem jsem chytil dvě myši na mýdlovou vodu a tři do pasti. Technika zvítězila. Myši se mi v mé špeluňce po zbytek pobytu už neobjevily. Zato jsem poznal, jaké to je, když jsou věci cítit myšinou. Vyházel jsem tedy veškerý postradatelný obsah špajzu a nakoupil čerstvý.
S myší domácí jsem se už v životě nesetkal. Přišlo však něco horšího. Potkani. Vrátil jsem se jednou s Renatou z dovolené, odemkl dveře z chodby a po podlaze proběhlo něco velikého. Renata vykřikla a vrhla se mi kolem krku:
„Zab tu potvoru, Petře, nebo přespím na chodbě!“ hořekovala. Nakonec souhlasila s tím, že mi pomůže potkana zavraždit.
Všude jsme rozsvítili a takticky jsme zahnali potkana do předsíně. Tam měl jen malou možnost úkrytu a my jsme naopak měli dobré možnosti ho z těch úkrytů vypudit. Stačilo projet pod skříní holí od smetáku a potkan byl nucen skrýš opustit. Byl však dost hbitý, dlouho se mi nedařilo ho obklíčit. Renata se potkanů (a pavouků) štítila a proto mi jen podávala požadované vraždicí nástroje. Asi po půl hodině boje v předsíni se mi podařilo potkana přimáčknout prknem ke zdi. Potkan řval pisklavým hlasem a Renata se ho bála.
„Rychle podej nůž! Dorazím ho.“ volal jsem na ni. Za chvíli jsem nůž držel, ale jedna ruka nějak nestačila a druhou jsem pořád musel držet to prokleté prkno. Nožem jsem však na uvězněného potkana nedosáhl.
„Podej ještě něco těžkého, třeba kladivo.“
„Co chceš, proboha, dělat?“
„Budu bušit do toho prkna, dokud ta mrcha pod ním nezhebne.“
Po chvíli bušení potkan zhebnul.
|
|
|
