 čtenář Václav Pinkava - 22.5.2009 > (ke srovnání, můj překlad)
Zkusili vdolečky, led k procitnutí, —
hořčici, řeřichu dali,—
džem, ba i domluvu snes bez pohnutí, —
hádanky nezabíraly.
Zadlouho z leže vztyk, posed si z leku,
nabídl odtajnit svazky
údělu. Zvonař zval: „Klid! Ani skřeku!“
Odzvonil úvodník zkazky.
V hrobovém tichu nebylo k smíchu,
zavýt si netroufli po něm:
muž ten, „Na!“ zvaný, ublekotaný
předpotopním začal tónem.
„Šlechetní, chudí, můj otec i matka —“
„Přeskočit!“ Zvonař mu pravil.
„Potmě tož Snárka už nenajdem. Zkrátka,
čas už by se nenastavil!“
„Čtyřicet let letí,“ Pekař děl v dojetí,
„přeskočím bez odmlouvání,
na den kdy na vaši loď jsem pak nastoupil
pomoct vám za Snárkem na ní.
Drahý můj strýček (ten, po kterém zvu se),
když jsem se loučil, mi řekl —“
Najednou Zvonařův zvon kýve tu se:
„Strýčka rač odpustit!“ štěkl.
„Řekl mi v uši,“ spěl muž s myší duší,
„Ryzí Snárk problémem není:
vybereš polohu — zeleně oblohu,
poslouží i k posvícení.
| |
