|
|
|
POVÍDKA ČTVRTÁ Autor: Leia (Občasný) - publikováno 12.6.2000 (15:36:18), v časopise 15.6.2000
|
| |
Povídka čtvrtá
Oči ho celé pálily od toho, jak se snažil zadržet slzy, jež se mu draly na povrch jako horká láva z činné sopky. Chlapi přece nepláčou.Takhle to říkávala máma, když mu ošetřovala nezčetné rány z klukovských bitek.Ale proč? Proč? Kéž by jí jeho slzy mohly vrátit život, vyplakal by jich jezera.Kdyby mohl tušit…
Jeho zrak znovu padnul na její tvář.Jindy krásný obličej měl dnes ztrhaný výraz a pleť měla bílou jako křída.Byla průhledná, vypadala jako anděl.Živý andílek.
Oči mu sklouzly na hadici umělé výživy v jejím lokti a dýchací přístroje, co dýchaly za ni.Zatím živý andílek…
K uším mu doléhal pravidelný přerušovaný pískot, jak jí srdce ještě bilo.Odněkud se ozval dětský pláč, zvuk tříštěného nádobí, vrzání jídelního vozíku, hukot přijíždějícího výtahu.
Všechny tyhle typicky nemocniční zvuky slyšel.Nevnímal je zvlášť, měl je slité do jednoho velkého uzlu pocitů, vzpomínek, nadějí.
Přemýšlel o tom, proč tam neleží on místo ní.Proč umírá její krása, její duše a on je živý?Vždyť je to nespravedlnost.Bude žít s tím, že ji zabil.Vždyť umře kvůli němu!
Byla pro něj vším.Jeho štěstí, smutek, žárlivost, něha, ale i krutost a zloba, to všechno patřilo jenom jí.Snažil se jí dát ze sebe to nejlepší, i když se mu to většinou nedařilo.Věděl, že je na ni zlý a ona mu vždycky všechno odpustila.Až teď…
On měl umřít, ne ona.Život je nespravedlivý.Bůh nejedná, jak by měl.Připadalo mu, že Bůh ztratil soudnost, v tu chvíli věděl, že Bůh není.Bůh je ďábel, co si za maskou laskavosti zahrává s lidskými životy.Stvořil lidstvo, aby trpělo.Je to jeho úděl.Teď to sám pocítil na vlastní kůži.Umře mu a on už se nikdy nebude mít ke komu vrátit.Její oči se mu budou zjevovat v těch nejkrásnějších snech, co budou zároveň těmi nejhoršími nočnímu můrami.
Život s ní byl pro něho den.Teď přichází noc.Je odsouzen k životu v temnotě.Život bez ní bude, žhavá poušť, nekonečný oceán, pusté ledové pláně a tam jen on sám jediný, opuštěný.
Ticho v jeho hlavě proťal ostrý nepřerušovaný zvuk. Přes sklo viděl, jak jeho láska umírá.Stavidla povolila, láva se vydrala na povrch.Už neviděl doktory, jak se snaží oživit ji.Pln zoufalství se zhroutil na kolena.Plakal.Kdyby ji teď mohl držet za ruku, hledět jí do očí a opakovat, že všechno bude v pořádku, že je dva přece nic nerozdělí.
Ne, pro něj umřela láska, Bůh, naděje, krása, život.Umřela mu duše.Klečel tam na nemocniční chodbě a pln zoufalství ji volal zpět.Křičel ze všech sil její jméno, křičel všechnu svou bolest, zoufalství.
A pak nic.Ponořil se do náruče temnoty.Omdlel.Už neslyšel, jak se plynulý tón vrátil do své obvyklé podoby.Jak dívka rozevřela víčka…
|
|
|