|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Před půlhodinou skončilo čtvrtfinále, v němž český celek přehrál Dánsko, a kdekomu se plete noha přes nohu. Ulicemi střídavě znějí slova Tylova a nacionalistické popěvky Orlíků. Je-li chvíli ticho, upozorní na sebe některý z rozveselených kluků baníkovsky laděným pokřikem. Dva měsíce po vstupu do Evropské unie má Česká republika dva hrdiny, Anetu Langerovou a Milana Baroše. Štěpán zavře oči a poslouchá tu bizarní směsici zvuků. Nad jeho hlavou se opile komíhá česká státní vlajka a nejednou se mu červeným koncem otře o tvář. Je rád, že je Čech, jakkoli si je vědom toho, že tři míče v dánské síti jsou dost přízemním důvodem. Má dokonce zvrhlou radost, že žádného z těch mladíků, kteří jako posedlí znovu a znovu zpívají hymnu, nezajímají naše dějiny ani literatura. Dnes chce zapomenout na všechny teatrálně vážné obličeje akademiků i na to, co ho čeká zítra. V hospodě za rohem se oslavuje vítězství. Všichni se hlasitě smějí, jen vzadu u opuštěného stolu si asi dvacetiletá dívka utírá slzy. Štěpán si k ní přisedne a laškovně prohodí pár dánských vět, které ho naučila kamarádka lingvistka. Dívka se zvedne ze židle a má se k odchodu. Štěpán ji chytne za ruku, ona se zastaví a dlouze se mu podívá do očí. Pak řekne, že toho dnes vypila už dost a měla by raději jít, a zmizí ve dveřích. Štěpán nechá slehnout pěnu, s chutí se napije a potom přemýšlí o tom, jak je ten svět spravedlivý, když o Barošovi nebude za sto let nikdo ani vědět, zatímco o lidech, které dnes nikdo nezná, se děti našich pravnuků budou učit ve škole.
Když si dvě hodiny nato čistí zuby v hotelovém pokoji, uvažuje o podstatně osobnějších záležitostech, než je tok dějin. Naposledy Kláru viděl před necelými patnácti lety, pár týdnů po revoluci. On tehdy studoval literaturu, ona chemii a prožili spolu čtyři sametové měsíce. Představovali si, jak jejich děti budou žít v demokratické zemi, kde Vaculík a Havel budou povinná četba. Plánovali společnou dovolenou v Itálii, ale už v únoru jela Klára do Tater s vedoucím katedry organické chemie a Štěpánovi nezbylo než zapít žal. Ta doba je dávno pryč, Štěpán je teď uznávaný literární historik, před měsícem publikoval esej „Sto let po Bloomovi“, kterým si získal většinu odborné veřejnosti. Málokdy si na Kláru vzpomene, stala se více snem než existující bytostí, přesto mu jeden obraz, zdánlivě nicotný, nadobro uvízl v paměti. Když se v den, kdy naposled viděl Kláru, vracel zoufalý na kolej, pocítil najednou tělesnou potřebu. Pod nejbližším stromem rozevřel poklopec a do sněhu se vpíjela písmena S – B – O – H – E, na M však už proud nestačil. Nechtěl to tak nechat, a proto poslední písmeno vepsal do sněhu rukou. Chvíli se na svůj výtvor díval a pak přidal ještě sedm písmen. Zleva doprava stálo ve sněhu „sbohem“, seshora dolů „miluju tě“. Od té doby Štěpán žádné ženě neřekl, že ji miluje. Zakázal si to.
Dvacátý osmý červnový den se zdá být ještě teplejší než ten předešlý. Pár slunečních paprsků se prodralo i pootevřeným oknem, pod kterým se Štěpán probírá ranními novinami. Většina stran, včetně titulní, je věnována fotbalovému mistrovství, političtí komentátoři spekulují o možném vývoji uvnitř sociální demokracie a nechybí ani několik povinných fotek finalistů SuperStar. Kam se ten svět žene, pomyslí si Štěpán, ale ví, že lepší to nikdy nebylo. Když si nalévá druhý šálek chlazeného čaje, zvoní mobilní telefon. Volá Klára. „Ta přednáška začne o patnáct minut dřív, jestli to nevadí. Ředitel má od deseti jednání na radnici, ale rád by tě ještě studentům představil. Mám pro tebe dojet, nebo to stihneš pěšky?“ „To stihnu, ahoj.“ Nemohl přijmout tu nabídku, ačkoli věděl, že tak nedočte rozhovor s rektorem Wilhelmem, který dnes vyšel v Týdnu. Pamatuje si, jak s Klárou jeli na Vánoce v devětaosmdesátém do Krkonoš. Nikdy nezažil krásnější pocit, než když se začalo stmívat a oni zdálky pozorovali strmící Sněžku, sami dva v červené stodvacítce. To byla ta nejdojemnější, nejtklivější poezie ticha, jaká se kdy dotkla strun jeho slabšího, lyrického já. Kdyby teď seděl vedle ní a pomalu projížděl městem, musel by navzdory své vůli ty dvě cesty srovnávat. A když by na krátký okamžik zastavila na křižovatce, potají by ji sledoval a snažil by se v jejích rysech najít něco z té dívky, kterou kdysi miloval. Ne, společná jízda automobilem je příliš intimní prožitek a nechtěl, nemohl tu nabídku přijmout.
Pomalu se otevírají dveře obchodu s pečivem, který stojí naproti škole. Štěpán udělá dva rychlé kroky, aby se s vycházejícím člověkem nesrazil. Pospíchá, ale na přechodu se zastaví. Byla to ta dívka z hospody, nebo ne? Kdyby měl čas, rozeběhl by se za ní, ale protože už má malé zpoždění, máchne jen rukou a přejde silnici. Když poslouchá ředitelova přetížená souvětí, má Štěpán nakrátko dojem, že je úspěšný a především v jistém smyslu užitečný. Ale stačí, aby pět minut mluvil o Swannově podivném vztahu k Odettě, a musí se smířit s tím, že je zkrátka jen sečtělý. Přemýšlí, zda může studenty všeobecného gymnázia něco více nezajímat než přednáška o velkých nečtených autorech, jako jsou Joyce, Proust a Kafka. Když řekne vše, co říci chtěl, nabídne prostor k diskusi. Nepředpokládá, že by se někdo přihlásil. Několik vteřin je ticho, potom zvedne ruku dlouhovlasý kluk v první řadě, který má na sobě červený český dres. Na hrudi mu svítí bílá jedenáctka. „A vy jste četl celého Odyssea?“ „Samozřejmě, čtyřikrát.“ „A co z toho máte?“ Odpoví, že hledá ztracený čas, a tím udělá definitivní tečku za přednáškou. Studenti vrážejí do židlí i do sebe navzájem, předbíhají se ve dveřích, aby nemuseli stát dlouho ve frontě na oběd, a Štěpán se tomu musí smát. Nebyl jiný. Nevěřícně sleduje Kláru, jak se snaží do všeobecného předbíhání vnést alespoň nějaký řád. Jakmile se aula vylidní, zeptá se jí, jaký byl. Klára navrhne, aby si po obědě sedli do kavárny. Mohou tam probrat nejen jeho výkon a zavzpomínají na ztracený čas. Štěpán souhlasí, i když není přesvědčen o tom, že dělá dobře.
V kavárně, ve které popíjejí míchaný koktejl, je příjemně chladno. Klára se dívá na displej telefonu a předstírá, že čte textovou zprávu. Štěpán si pohrává s pivním táckem a počítá vrásky v Klářině obličeji. Oba je z polosnění vytrhne známá znělka Radiožurnálu. Podívají se na sebe. Je slyšet jen chraplavý hlas Karla Brücknera. Štěpán řekne, že ač to jistě bude znít dětinsky, nikdy žádnou ženu nemiloval jako ji. Klára uloží mobilní telefon do křiklavě žluté kabelky a zavrtí hlavou. „Strašně náš někdejší vztah zveličuješ. Bylo to dobou. Máš nás dva v paměti uložené jen proto, že jsme spolu byli na Národní třídě.“ „A co tenkrát, jak jsme jeli do Krkonoš? To bylo taky dobou? Nebo jsi nic necítila?“ Ticho. „Ty si to nepamatuješ?“ Ticho, nepamatuje. Štěpán zlomí pivní tácek v půli. Odchází, na tohle nemá nervy. A nejvíc ze všeho mu je líto, že ztratil další sen. Kdyby dnes nedělal osla osmnáctiletým literárním ignorantům, mohl by si až do smrti myslet, že je ženou jeho života. Byl by s jinými ženami, ale tajně by miloval Kláru. A právě díky ní, díky nevinnému snu o ní by vztah s jinými ženami netrpěl stereotypem. Ale dnes o ten sen přišel. Tahle upjatá stárnoucí dáma, která svou existenci zakládá na několika pochybných učitelských pravdách, si nezasloužila, aby jí psal vzkazy do sněhu. Neměl připisovat ani to M.
Vlaky se rozjíždějí do všech stran, jen ten Štěpánův tu bude ještě deset minut osaměle stát. Hrozný, příšerný den, pomyslí si. Palcem pravé ruky posunuje papírový ubrousek, aby se od hamburgru příliš neumazal, a levačkou ukládá peněženku do kapsy. Peněženka se ale zadrhne o vykasanou košili, narazí na kožený pásek a dopadne na zem. Než se Štěpán ohne, zmocní se jí zrzavý školák. S rukama od kečupu na něho křičí, ale marně, zloděj je s kořistí ve mžiku pryč. „Jo, máte si dávat bacha, mladej,“ řekne uklízečka záchodů, která právě projíždí kolem se svým špinavým vozíkem. Štěpán rezignovaně nasedne do vlaku. Koleje se v dáli blyští, jak dvě vrány letem sviští. To jsou první verše naivní oslavy železnice, kterou složil ještě za gymnaziálních let. A jsou to také první slova, která mu vytanou na mysli, když nedobrovolně vystoupí z vagonu. Pan průvodčí měl málo pochopení pro muže, kterého malý zrzek okradl i o zpáteční jízdenku. Přemýšlí, zda má zavolat Kláře, nebo někomu z fakulty. Rozhodne se pro Kláru, musí to ještě jednou zkusit. Když v seznamu vyhledá její číslo, uhodí prstem sebevědomě do zeleného tlačítka. Vzápětí však stiskne to červené. Pár metrů od něho totiž v písku u silnice sedí dívka, kterou včera večer viděl brečet v hospodě.
Na obloze se objevují červánky a Štěpán i Zuzana leží v trávě, široko daleko nic a nikdo. Jemu se vybavují verše Vrchlického, ona myslí na matku. Všichni věděli, že brzy umře, měla rakovinu, ale když pak opravdu odešla, stejně to byla rána. Zasáhlo ji to více, než si dovedla představit. Týdny skoro nepromluvila a zanedbávala povinnosti i přátele. Před čtrnácti dny se s ní rozešel kluk, se kterým chodila dva roky, před týdnem ji vyhodili z lékařské fakulty. Ví, že si za to může sama, přesto se nezbavila dojmu, že ji všichni zradili. Včera uvažovala o sebevraždě, ale zjistila, že je srab. Nedokázala by si ublížit. To raději bude trpět a čekat, až zemře vysílením. Řekla to Štěpánovi. Když se s ním včera poprvé střetla očima, měla pocit, že se právě stalo něco důležitého. Od té chvíle už nebrečí, jen prozatím neví, jak pokračovat dál. Proto dnes celý den bloudila po kraji a přemýšlela o svém životě. K ničemu nedospěla, ale je jí docela dobře. Po čtvrtroce si může říct, že jí je docela dobře. Zavírá a otevírá oči a vždy pozoruje, jak se obloha mezitím proměnila. Mamince je tam třeba hezky, napadne ji. Usměje se a pak šťouchne Štěpána do břicha, jako to dělala, když po rodičích něco chtěla, ale ještě neuměla mluvit. Dostala nápad, zahrají si hru na pravdu. Pravidla jsou jasná. Každý položí tři otázky, nesmí se lhát. Začíná Zuzana.
„Jaký je tvůj největší sen?“
„Napsat dvacetistránkovou studii bez použití cizího slova,“ řekne Štěpán.
„Tohle není fér, řekli jsme si, že budeme odpovídat pravdivě.“
„Jak mám odpovědět pravdivě, když pravdu neznám? Měl jsem spoustu snů, ale když jsem dosáhl toho, co jsem chtěl, uvědomil jsem si, že bylo hezčí snít. Splnění snu je pohřbem snu. Takže největší sen by měl být takový, který nelze splnit. Ale myslíš, že si dokážeme připustit, že je na světě něco, co by bylo zcela nesplnitelné?“
„Myslím, že o všem moc přemýšlíš. Ale líbí se mi to. Aspoň nemluvíš o tom, že chceš být bohatý, mít rodinu, být věčně mladý a tak. Tak dobře, druhá otázka. Co tě dnes nejvíc rozesmutnilo?“
Bylo toho víc. Kdyby odpovídal redaktoru Literárních novin nebo Respektu, řekl by, že je smutný z toho, že žádný z těch kluků, kteří včera ještě po půlnoci zpívali národní hymnu na počest Baroše a Kollera, nejspíš nikdy nevzal do ruky Povídky malostranské. Kdyby stál doma před zrcadlem, musel by si přiznat, že ho nejvíc zasáhlo setkání s Klárou. Ale protože stojí tváří v tvář Zuzaně a jeho silnější já tuší, že z dnešního večera by se ještě dalo něco vytěžit, odpoví jen jednou slabikou.
„Ty.“
Štěpánovy nesmělé pohledy do výstřihu jsou na rozdíl od jeho esejů dobře čitelné. Zuzanu mrzí, že i literárnímu historikovi jde primárně o sex, zároveň však podruhé v krátké době pocítí silnou chuť hrát si.
„A poslední otázka. Chtěl by ses se mnou vyspat?“
„Jo,“ řekne Štěpán a dere se rukama pod kalhotky.
„Kam ten spěch, pane docente? Hra ještě neskončila. Teď se ptáš ty.“
Ví, že to pokazil a že je trapný. Musí získat zpátky svoji vážnost.
„Dobře, tak tedy, která kniha tě v životě nejvíc oslovila?“
„Já nikdy moc nečetla, vážím si vzdělaných lidí, ale pro mě knížky nejsou. Když čtu, mám pocit, že mi utíká svět. Ale docela se mi líbí Marquéz, teda podle toho, co jsem o něm slyšela ve škole.“
„To není zrovna literatura pro nečtenáře, boduješ. Čekal jsem spíš něco jako Richarda Bacha. Tak pokračujeme. Co ti dnes udělalo největší radost?“
Přečetl tolik knih, musí znát všechny lidské pohnutky, ale je stejně průhledný jako každý jiný, pomyslí si Zuzana. Nemůže odpovědět jinak, než jak Štěpán chce.
„Ty.“
Dlouhá výměna pohledů.
„A poslední otázka. Chceš se se mnou vyspat?“
„Abych řekla pravdu, tak nevím. Nejdřív si tě trochu prohlídnu.“
Zuzana se potutelně směje, ale Štěpán znatelně znejistí. Nepřipadá si nijak ošklivý, ale svlečený se necítí dobře. Připadá si nedůstojně, asi jako fotbalista škrcený kravatou. Od té doby, co viděl fotku Mukařovského v plavkách, už nikdy jeho studiím tolik nevěřil. Zároveň se svlečený cítí slabě, zranitelně, jako kdysi při preventivních prohlídkách. Ví, že doktor podezřívavě obchází jeho tělo, zkoumá každý detail, jako by něco nebylo v pořádku, a už se chystá říct, že pacientovi by prospělo, kdyby posiloval.
„Měl byste posilovat, pane docente,“ řekne s nepatrným, sotva znatelným odstínem smíchu Zuzana. Silnější já opustilo scénu. Jako by Zuzana s tou košilí zahodila do trávy i jeho sebevědomí. Setkání s Klárou bylo zklamání, ale tohle je prohra. Zuzana tuší, že se ho dotkla. Poprvé se cítí být silnější než on. Má z toho radost, nebo je jí ho líto?
„Ale myslím, že na to znám jednu medicínu.“ Štěpán pozoruje, jak se jejich rty pomalu přibližují. Tentokrát se ona naklání k němu. Když už cítí její dech, Štěpán uhne a sjíždí ústy na křehký krk. Vdechuje pot i přirozenou vůni, zuby se otírá o horké uši, až nakonec jejich jazyky splynou vjedno. Milují se dlouho a beze slov, nikam nespěchají. Zdá se, že si rozumějí, je to spíše léčení než milování. Jak dlouho se ale budou léčit? Jistě ne věčně. Co bude potom?
Potom se zády opřou o tlustou lípu, on jí dá ruce kolem ramen a ona se zaujetím pohlédne na místo, kde se předtím milovali. „Zanechali jsme po sobě stopy, koukni, jak je ta tráva zmačkaná,“ řekne Zuzana. A Štěpán jí odpoví: „Ano, ale žádné stopy nezůstanou navěky. I stopy, které zanechají naše životy, jednou nenávratně zmizí. Jako stopy ve sněhu, když zaprší.“ „A ty vážně věříš tomu, co říkáš?“ „Ne, ale někdy se rád poslouchám.“ A oba se rozesmějí uvědomujíce si krásu večera, který už zítra ráno nebude nic znamenat.
|
|
|