Byl jednou jeden záchůdek, byl takříkajíc splachovací
a fungoval, kdo by to řek,
víc než sto let.
Co spláchneš už se nenavrací.
A proto čas od času každý rád k němu přikvačil,
na zvonek zazvonil,
mile se uklonil,
lehce posvačil,
spláchl problém svůj, na komoni zas odkvačil.
Křepek, svěží a silen. Problém ho už netlačil.
Avšak jednoho dne, poté co slunce dostoupilo bodu varu,
zkalila se voda v rezervoáru.
Temný mág, Střepina se zoval,
připlul a všechno zvoral.
Na mušku vzal si Plováčka:
“Tvé tělo budiž děravo jak ústa staré ženy.
A věz, že není proti tomu vytáčka.”
A odplul, zanechav záchod z činnosti vyřazený.
Pro pochopení této trapné události nutno osvětliti princip WC.
Po zatáhnutí za páku voda zaklokotá a spláchne se měkce
dolů do kanalizující trapnosti.
A Plováček do té doby plavající
na hladině v rezervoáru poklesne,
aby otevřel proud vody šplouchající,
ten novou hladinu nám přinese.
Plováček je ovšem děravý,
leží sklesle a proud nezastaví.
Záchod nám tedy přeteče.
A teče , teče, furt a stále.
V důsledku toho, přímo po tečně,
uteče voda ze studánky.
A i blbec pozná, jak to bude dále.
Studánka vyschne a záchod je v hajzlu.
Osobní problémy se řeší v pajzlu.
A jak to bylo dál? Kdo ví.
Zůstal zde jen kámen náhrobkový
a nápis: WC – nikdy nezapomeneme.
|