Úřad Lena M. seděla u parapetu okna, které už dva roky neměla sílu umýt. Sledovala padající vločky, opravdový vánoční kýč, který o Vánocích nedorazil. Zato přepadl všechno a všechny začátkem března, kdy každý sebevrah prosebně vyhlíží střípky slunečního svitu. Řadila se mezi ně? Rozhodně ne! Přece není zoufalec, ona už nemá jinou možnost. Přelétla pohledem zbytky rozmlácených pilulek. Čekala na slíbenou věčnost a stále marně. Ten zaslíbený práh klidu a míru si nejspíš bude muset pojistit. Zaplacené penále a úroky z penále Bohu nejspíš nestačí, hajzlovi. Kde je, když hodní lidé tu už nechtějí být?
A slunce se neukázalo ani další minutu. Šedý baldachýn mlhovinových mraků se nenasytně roztahoval po celé obloze, ani kousíček naděje, ani titěrný proužek stébla pro tonoucí. Spolkla zvratky jako daň za úděl a dál vyhlížela z okna svou věčnost.
Anatol B. pomalu odcházel. Činnost jeho mozku postupně slábla, a tak si okolní vjemy příliš neuvědomoval. Necítil, že mu pleť pomalu popelaví, rty se stahují do úzké přímky a po tváři se mu rozlévá naprosto cizí výraz, že jeho prsty, zaryté v pěst, pozvolna slábnou a srdeční činnost je téměř nulová. Jediné, čím si byl jist bylo, že někde nad jeho hlavou by se měl každou chvíli rozevřít přízrak brány Rajských zahrad a spolknout ho jako kachnu, kterou si právě objednal. Nic z toho se ale nedělo, a tak jediné, co ještě stihl pocítit, bylo slabé rozladění a fakt, že si nakálel do gatí. Ležel s hlavou zaraženou v talíři a vůně jídla smíchaná s jeho exkrementy se vznášela všude kolem. Byl o tom přesvědčen, i když s jistotou to tvrdit nemohl.
Kde sakra zahálí, ten parchant Bůh? Napadlo ho. Neměl by tu být pro jednou včas? Když pomyslí, kolikrát Ho volal a kolikrát nepřišel, s chutí by mu nakopal prdel! Při představě, že mu ještě nebylo třicet, celý život musel prožít s debilním jménem a navrch posledních pár let v neperspektivním monogamním vztahu s nudnou tuctovou ženskou, měl na chvíli pocit, že se mu opět rozproudila krev v žilách. Ještěže se objevila Lena.
Zvuk sanitky slyšel Anatol jen mlhavě. Právě se v nějaké retrospektivě vracel ke své pubertě. Tehdy mu bylo sotva patnáct, toužil založit rockovou kapelu a udělat díru do světa. Už tenkrát poznal, že to nebude mít v životě lehké. Nejenže neuměl zpívat, hlas mu přeskakoval o několik tónin výše, nebo se naopak zadrhl tak, že nebyl schopen ze sebe vypravit slova, on neuměl ani hrát. Jakmile vyloudil několik tónů na kytaru v domnění, že ohromí jako Morrisson nebo Cobain, prsty ho náhle přestávaly poslouchat. Jakoby si s nimi příroda nemilosrdně zahrávala vždy, když to bylo důležité. Nakonec usoudil, že za to nemůže ani příroda, ani on. Jednoduše to byla vina trémy a jeho malého sebevědomí, nebo projev nedoceněné geniality.
Teď, o patnáct let později, je už všechno jinak. Blesklo mu hlavou. Už nejsem ten kluk, který zrudl kdykoliv si ho někdo všiml. Už nejsem taková nula. Vlastním jednu z nejznámějších produkčních společností v Čechách, jsem pašák, hotový Ivan! Tak sakra proč teď? Kdybych věděl, že si na mě zubatá brousí drápy, okamžitě bych JI našel.
Vzpomínka na Lenu Markanovičovou ho katapultovala do jiné alternativy. To už byl bohatý a měl úspěch. Poznal ji na večírku, coby znuděnou manželku jednoho z tiskových magnátů. Byla krásná a měla všechno. Přesto jí to nestačilo. Poznal to okamžitě. To společné, co z nich v okamžiku, kdy se setkali udělalo spojence, byla touha po moci. Nenasytnost. Ta syrovost nenaplněných tužeb jim posloužila i jako alibismus pro vztah plný intriků, snění a divokého sexu.
Obtloustlá úřednice za přepážkou se dlouze zahleděla do seznamu čekatelů a povzdechla si tak nahlas, že se ostatní kolegyně v uniformách ohlédly.
„Tydlety nerozhodné, ty mám tak ráda,“ postěžovala si svému blikajícímu monitoru a perfektním prstokladem vtiskla do klávesnice křestní jméno Anatol. Malíčkem přehmátla na tabulátor, aby se odrazila do další kolonky formuláře s nadpisem PŘÍJMENÍ.
„Ke všem ďasům! Ten má ale blbý méno!“
„Ššššt!“ Zasvištělo od ostatních přepážek.
Většina čekatelů zdvihla hlavu, že by konečně něco zajímavého? Nuda tu každého z nich kousala do pat i loktů a nebylo možné se jí zbavit.
Úřednice dokončila svou práci, uložila změny a založila nový formulář tlačítkem OPEN NEW.
Opět zakroutila hlavou. Dneska se jí tu sešli samí lepší.
„Zase jedno okno,“ zabrumlala si pro sebe a po očku sledovala, zda to některá z kolegyň registrovala. Za dvojité vyrušení v jednom pracovním módu by ji klidně mohly navrhnout důtku - a to nechtěla riskovat.
Skokani obvykle nebyli v lásce, protože s nimi byla spousta papírování a také bylo třeba ověřování popisu, souhlas nadřízeného k přesunu složky do oddělení neobjasněných okolností, písemné vyjádření odboru pro přesuny čekatelů mezi klienty a následné šachování mezi příslušnými odbory: Za prvé - potvrzení, že žadatele přijmou, za druhé – potvrzení, že žadatel bude uvolněn z původního resortu a za třetí, že na výměnu bude dohlížet sbor Příslušníků pokoje, příspěvkové organizace.
Na obrazovce vyskočilo červené okno ALERT!
„A sakra, tohle je troják,“ vydechla ohromeně. Nestávalo se příliš často, že by se k ní dostal troják, neboli trojitý způsob odchodu ze světa. A jí se to stalo vůbec poprvé.
Ještě chvíli ochromeně zírala na blikající rudé upozornění, než si uvědomila, že již delší dobu vyzvání telefon. Nařízení číslo patnáct C znělo: Zvednout aktivovaný telefonní přístroj do třetího zazvonění. Troják ovšem měnil situaci. Na tohle nebyla softwarově vybavena.
Lena Markanovičová skočila. V těch několika vteřinách si uvědomila, čeho všeho je ženský mozek schopen. Kooperace mezi pravou a levou polovinou mozku byla tak perfektní, že dokázala rozevřít paže jako pták, při tom sledovat jednotlivá patra, která se jí v milisekundách míhala před očima, pomyslet si, že rtěnka, kterou dnes použila jí zrovna dvakrát nesluší a ve srovnání s barvou krve, která se za chvíli rozprostře po chodníku bude vypadat jako laciný kýč a nakonec zalitovat, že nepoužila jinou. Tohle by chlap nedokázal. Řekla si. Jeho mozek na to není uzpůsoben. Dokonce ani tak po čertech chytrý chlap, jakým byl Anatol, by to nesvedl. Myšlenka na něj ji už nedostihla. Dopadla totiž na zem, přřímo na obličej. Ucítila ostrou bolest v čelisti, pak v nose a nakonec její páteří projela ledová vlna lámajících se kostí. Je dokonáno. Usmála se v duchu. Copak asi dělá Anatol?
Anatol se na chvíli probral a pohlédl do ostrého světla. Pokud to byl onen světelný úkaz, o kterém básní všichni, kdo prošli klinickou smrtí, nemohl složit žádné ovace. Bylo to protivné, nervy drásající a trapné.
„Máme ho!“ Vykřikl někdo z velké dálky.
Chtěl se po něm ohnat rukou, ale v okamžiku zjistil, že žádnou nemá.
„Pane Briastocidoloe,“ komolil jeho příjmení nepříjemný hlas, „slyšíte mě?“
„Hovno,“ zamumlal.
„Prosím?“
Teď už mohl zaregistrovat tvář chirurga sklánějícího se nad ním.
„Hovno,“ opakoval.
„Ach tak. Tak to je skvělé,“ odhalil doktor bezzubý úsměv.
„Pan Briastocilodoe se nám ohlásil na onom světě. Prosím, přivítejte ho s patřičnou pompou. Jo a pane B.,“ řekl a familiérně mu položil ruku kolem neexistujících ramen, „museli jsme vám amputovat zbytek těla. Tady ho stejně potřebovat nebudete,“ usmál se oslnivě.
„Ten kompjůtr mi to datum úmrtí nebere,“ zvolala nešťastně úřednice na přepážce a zamrkala očkama jako plastová panenka.
Ajťák dal oči v sloup a provedl tříprstou operaci na klávesnici značky Eternity.
„Musíte zadat kontrol-alt-křížek. Třemi prsty najednou! Všechno dohromady, néé každý zvlášť.“
„Já používám jen CTRLcé, nebo CTRLvé,“ bouřila se úřednice.
Pracovník z oddělení technické podpory strhl z okraje obrazovky lepící papírek na poznámky a ke dvěma, úřednici již známým, klávesovým zkratkám připsal tu poslední:
CTRL-ALT- # (měl tam být symbol hřbitovního kříže-pozn. autora)
Soubor ´Lena Markanovičová´ byl uložen; Až navěky!
Úřednice jen mlaskla a klepla na tlačítko ´další´. Nad přepážkou zablikal diodový display s číslem 271.
Zřízenec v šedobílém overalu převozní skupiny G překročil dělící čáru diskrétní zóny. Pod paží nesl cosi ve speciálním průhledném obalu.
„Zdravíčko,“ klepl prsty do kšiltu čepice a ležérně se opřel o pult.
„Tak tady ho máte,“ pohodil hlavou směrem k nádobě s metafyzickým roztokem, ve které spočívala hlava muže.
„Raritka,“ dodal pobaveně, „prej to máte propojit s tím trojákem. Ale zlatíčko, prosil bych, trochu hejbnout, páč na mě spěchaj na soudním, a to mě eště vodchyt jeho advokát. Chce to uhrát na SNO.“
Úřednice střídavě zírala na poslíčka a hlavu ve šťávě, nebo co to bylo.
„Nóó – přece Schodu Nešťastnejch vOkolností!“
„Aha,“ zmohla se na jediné.
„Tady sou lejstra,“ prostrčil mezerou skřipec s formuláři, „nejpíš už bude v systému,“ dodal přátelsky.
A byl tam!
Takové jméno se nemohlo opakovat v tak krátkém čase dvakrát. I když dnes zažila ten povedený troják...
„Anatol B..., éééé, jak se to vlastně vyslovuje pane?“
„Překladatelskej voříšek, cóó?“ Vnutil poslíček svou poznámku dírkovaným mluvítkem.
„Jděte všichni do hajzlu!“ Zavrčel Anatol skrz metafýzák.
Žena se nenechala vyprovokovat, i když měla cosi jadrného na jazyku. Nicméně představa pracovní důtky ji dostatečně motivovala, aby to přešla v klidu a míru. Ostatně, to také bylo hlavním firemním heslem.
Do numerického okénka ťukla nehty 2-6-9. Mašinka sáhla do svých pamětí a vyplivla na obrazovku nedávno zpracovaný soubor. Klikla na ikonku řetízku, kterým propojila soubor č. 270 čekatelky Markanovičové a potvrdila enterem. Pak sebrala z tiskárny dvě kopie tiskopisu č. 435A (I-1929) a teprve poté jí došlo, že Anatol ho nemá jak podepsat. Tázavě se podívala na poslíčka.
„To podškrábne ten jeho advokátskej,“ sbalil pohotově lejstra, schránu s hlavou a svižným krokem uvolnil diskrétní zónu.
Úřednice jen nadzdvihla jedno obočí a klepla na tlačítko ´další´.
Soudní kladívko poklepalo na špalek a předsedající vyvolal další případ.
Anatol B. se rozhlédl po soudní síni. Čekal něco jiného. Co vlastně čekal? Obláčky? Blankytně modré nebe? Bělovousého stařečka s hůlkou? Nic z toho se nekonalo.
„Přál sis se mnou mluvit?“ Zeptal se ho Bůh pobaveně.
Anatol se ve svém podvědomí zapitvořil, a to znamenalo, že přemýšlí. Nakonec, mozek mu zůstal. Nedokázal si představit, jak vypadá jeho nehmotná podoba, protože neměl zrcadlo a i kdyby, svoji posmrtnou schránku netoužil spatřit. Bylo mu to prostě jedno. Každopádně myšlenky mu teď frčely na plné obrátky. Kolikrát že se modlil? Matně si vzpomínal, že aspoň stokrát. Sice je to možná za celý život málo, ale na druhou stranu: každý ateista uvěří v Boha, když se na něj valí sračky. A on v poslední době věřil tak, až skoro zezelenal. Na vině byla Lena. Jakmile si na ni vzpomněl, na okamžik získal pocit, že ho opět zrazují jeho genitálie. Kdo mohl tušit, že mu její manžílek namíchá smrtelný koktejl a zařídí, aby mu ho číšník donesl? Kdyby zašel do bistra a dal si buřta s křenem, udělal by líp. Ale to nešlo. Byl přece pracháč a takový do bistra nechoděj. Nehledě na to, že Lena byla zvyklá na pohodlí luxusu. Dnes na ni čekal. Mrzelo ho, že nemohl vidět, jak se tvářila. Co asi udělala, když ho našla? Pokálený a zardoušený vlastními zvratky sotva působil jako objekt její vášně. A za to všechno kladl vinu jediné osobě. Podíval se na Boha a pokusil se zaostřit pohled, protože jeho obraz se mu rozplýval před očima.
„Ani ne,“ řekl s ironickým podtónem a přísahal by, že se jeho nehmotná ústa zasmála.
Lena vstala, odstoupila několik kroků od vlastního těla a poznamenala si do paměti, že měla víc cvičit, protože její zadek byl tlustý a sádelnatý. Teď, v posmrtné formě alespoň trochu nabyl tvar. Předpokládala, že s narůstající strnulostí by se mohl zmenšit alespoň o dva centimetry. Pak by možná dosáhla vytoužené velikosti „M“. Nikdy není pozdě. Řekla nahlas, ale houf lidí, který se shromáždil kolem jejího těla ji stejně neslyšel.
„Slyšíte? Parchanti zasraný! Já jsem tady!“ Zamávala jim rukama před očima.
„Nikdy není pozdě!“ Řvala skoro hystericky.
„Haló, haló,“ ozval se hlas, který zněl jak z kouzelného sluchátka: „Tady posmrtná přestupní stanice. U telefonu asistent XYZ. Očekáváme váš příchod na recepci. Mohu vám nějak pomoci?“
„Jo. Strčte si ten aparát do prdele!“ Odsekla.
„Váš přítel, Anatol B., už na vás čeká v soudní síni. Prosím, abyste se k nám připojila.“
„A to jako proč?“ štěkla Lena.
„Protože váš případ je trojitá smrt a to je velmi neobvyklé.“
Lena zauvažovala. Anatol na ni čeká? To znamenalo, že je také mrtvý. Zase byli spolu. Na chvíli ji ovládl hřejivý pocit. Ale proč trojitá smrt? Zeptala se na to úřednice.
„To nevím. Takový případ jsme tu ještě neměli. Ale počítač nikdy nelže,“ dodala sladce. Lena pocítila chuť zarýt jí podpatek do úsměvu. Jenomže její podpatky teď zůstaly zaražené deset dlouhých centimetrů v zemi.
„Dobře. Vezměte mě k Anatolovi,“ řekla nakonec a bez jediného pohledu opustila svoje rozbité tělo.
„Takže?“ Bůh se natřásal jako krocan na pekáči. Anatol zdálky zahlédl Lenu, jak k nim kráčí. Takže už to má za sebou, holka! Vždyť jí říkal, aby skočila až za několik dní. Že musí připravit terén. Nechápal, proč se ty ženské hned zblázní do chlapa, a pak dělají kraviny, jakoby jim bylo patnáct.
„Chtěl jsi se na něco zeptat,“ přitáhl Bůh Anatolovu pozornost zpět k sobě. Jeho božská ješitnost s dětskou rozmařilostí odmítala přijmout, že předvolaný má větší zájem o někoho jiného, než jeho maličkost s velkým eM.
Anotol odvrátil zrak od svého pozemského hříchu v hábitu ženy.
„Eeem, no vlastně…, teď už je to jedno, když je tu ona,“ houpnul hlavou směrem k cupitající Leně.
„Zato já mám, kurva, dost otázek!“ Zaječela už z dálky.
Jak slastný to byl zvuk! Přesně takhle vřískala, když do ní opakovaně pronikal a surově přitom drtil prsty ten její skvělý přímo prdelatý zadek. Zase se vzrušil při té vzpomínce. Ale to teď bude mít jen ty vzpomínky? Žádný bestiální sex, žádná vášeň, žádné nutkání vyšukat z Leny duši? To je sakra k vzteku: Má tu skvělou ženskou, věčnost času a nemá čím štípat bambus, hoblovat masíčko, leštit mušli, zkrátka pekelně si užít sexu. Pekelně? Nerouhal se právě? Umí Bůh číst myšlenky? Koneckonců se Ho na to může zeptat.
Během přílivu Anatolových myšlenek se Lena prodrala až k nim.
„Jak to, že moje smrt byla trojitá?“ Zařičela jako rozzuřená klisna v příliš úzkém boxu, „a kde má, sakra, Anatol zbytek těla?“ Dodala jedním dechem, ale dramaticky hlasem přešla do fistule.
„Lidská existence přece není podmíněna fyzickou schránkou. Jsou důležitější věci - třeba duše,“ namítl Bůh měkce a někde nad jejich hlavami se rozezněly rolničky.
„Snědla jsem prášky a skočila z okna,“ vypočítávala Lena polohlasně na prstech. V tu chvíli jí malá násobilka připomínala svou složitostí teorii relativity.
„Co se, PROBOHA, ještě mohlo stát?“
Nechápavě koukala na vztyčený ukazovák a palec, prstový symbol dvojky.
„Než vaše tělo skonalo, stačila ho přejet ještě sanitka,“ dodal pohotově Anatolův právní zástupce. „Ta která jela oživit mého klienta. Proto se zdrželi, a pak už bylo pozdě na jeho oživování. Řidič byl nejprve obviněn z trestného činu ublížení na zdraví s následkem smrti, ale po pitvě to překvalifikovali na dopravní přestupek. Řidič dostal pokutu - počkejte, mám to ve spisu,“ advokát prohrábl svou diplomatku, „ano, dostal desítku se splatností do čtrnácti dnů.“ Byl spokojen se svou pečlivostí a doufal, že to Pán ocení.
„Takže?“ Řekl nevrle Anatol a znechuceně odvrátil pohled od fňukající Leny.
„Do nebíčka, nebo do peklíčka?“ Zašklebil se Bůh.
|
