|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Když jsem byl předloni v Bohnicích, dali mi tam zoleptil. Nevím proč, nevím nač. Takové pomocné léky se prostě při depresích dávají. Od té doby ho beru. Jednou takhle zvečera jsem zasedl k televizi s úmyslem dívat se na pondělní Kobru 11. Bylo ještě příliš brzy, tak jsem si pustil na Nově zprávy. To jsem neměl dělat. Když má člověk deprese, nemá číst noviny a dívat se na jakékoliv zprávy. Takhle to aspoň říkají zkušení pacienti. Já je neposlechl, shlédl jsem zprávy a z jedné z nich jsem dostal zvlášť těžkou depku. Jednalo se o případ chlapíka, který se, ač nikomu nic nedlužil, dostal administrativní chybou do registru dlužníků. Přišel k němu exekutor a všecko mu sebral. Já jsem okamžitě dostal strach, že by se to mohlo stát i mně, depka se zhoršila a já začal polykat ten zoleptil, který jsem měl doma bůh ví na co. Snědl jsem na ex dvě tablety, pak další dvě a nakonec jich bylo šest. Depka ani trochu nepřestávala, ale navíc mi začalo být celkově velice blbě. Zavolal jsem si sanitku. To už jsem téměř nemohl mluvit, takže jméno léku "zoleptil" jsem ze sebe vypravil jen jako "oueptí". Nerozuměli mi. Sanitka záhy přijela a naložila mě. Vše potřebné (tj. občanku a kartičku pojišťovny) jsem měl, tak mě mohli s klidným svědomím odvézt. Jméno zneužitého léku jsem jim napsal na papírek, vyslovit jsem ho stále nedokázal. Navíc jsem už měl silnou úzkost. Vyklopili mě na Karláku na interně. O tom, kam se pacient poveze, totiž rozhodují záchranáři. Takže jsem byl na 3. interní klinice, kde mívají pohotovost. Zopakoval jsem doktorce, co jsem provedl a jméno léku jsem opět napsal na papírek. Usoudila, že šest tablet není smrtelná dávka, pročež mi žaludek vyplachovat nebudou. Pak se dlouho nic nedělo, proto jsem se odvážil zeptat: „My ještě na něco čekáme?“ „Ano, Čekáme na psychiatra z kliniky. On rozhodne, co s vámi budeme dělat. Zatím ležte.“ „To asi nevydržím, mám v nohách neklid.“ „Můžete se zatím procházet, ale necourejte nám po oddělení.“ řekla Ona. Tak jsem chodil sem a tam, dokud nepřišel psychiatr. Byl to náramně nervózní starší pán, kterého zřejmě vytáhli z postele a kterému se moje procházení ani trochu nezamlouvalo: „Nechoďte mi za záda, buďte tak laskav.“ přikázal mi nevraživým tónem. Pak mě nechal za chůze vypravovat. Pověděl jsem mu o tom registru dlužníků a co ta zpráva se mnou udělala. „Proč jste se předávkoval zoleptilem?“ „Protože jsem se chtěl zbavit té vtíravé deprese.“ „Kdo vám ten zoleptil předepsal?“ „Můj ambulantní psychiatr.“ „Vy jste si o něj řekl?“ „Ne, mně ho dávali v Bohnicích, tak mi ho ambulantně dávali taky.“ „A pomáhal vám?“ „Asi ne, vidíte dneska.“ „Nedá se nic dělat, máte těžký neklid, pošlu vás do Bohnic.“ Tím se mnou skončil. Já zase chodil sem a tam a čekal. Konečně přijela sanitka a naložila mě. Jeli jsme na důvěrně známá místa. Sanitka však byla jiná, ne ta uzavřená záchranářská. Díval jsem se cestou z okna ven a udělalo se mi lépe. V Bohnicích jsem svou story o smolném dlužníkovi z televizních zpráv povídal ještě dvakrát. Poprvé doktorce na příjmu (neřekla nic) a podruhé doktorce na oddělení: „Nesmíte těm zprávám věřit. Anebo se nedívejte, když vám to nedělá dobře.“ řekla Ona. Zůstal jsem na oddělení dva týdny a našli mně nového obvodního psychiatra. Michaelu. Zoleptil mi předepisuje také, ale já už jsem opatrný v jeho užívání. V současné době mám doma asi 150 tablet zoleptilu. Na deprese nepomáhá, to už vím. Beru ho před večerními zprávami a když je mi blbě, raději vynechám ty zprávy. Světlana Zárubová už pro mě neznamená jasný záblesk uprostřed pochmurného dne.
|
|
|