Půlnoci s vlasy z myších ocásků pomalu dotikává čas, pár týdnů samoty dávno v uplakané měsíce
rozbolelo se, vtíravá minulost
nelítostně trhá mi šat. Za námi cesty hoří, a příliš těžké je na spáleništi nový domov budovat, když ty stále nejsi. Snad čekal jsi víc. Tak pustila jsem ruce tvé, ač ještě..
Třeba mi střechou bude jen tma, snad budu rána prosit o tvé jméno, když v každém snu už teď mi smíš k zešílení tělo spalovat. Možná až seberu odvahu v kalné vodě oči otevřít, nebude tam nic víc.. Přesto