Mocnice
V níž je každý (snad) největším slabochem, rozpoutává klid v hlučném prostředí, na svatých křeslech a lenoších pochrupují staří a velmi zkušení pánové s plnovousem a umytýma rukama jež kdys od krve zahanbeny byly. V ódě pestře bílé, tam tenkými katakombami proznívá hlas křiknoucích oddělení, dunivých tónem šlápoty pantoflí procházejí o závod, o závod smutku s pacienty jejichž hlavy rozcuchavších vlasů hluboce svěšeno (pudlo) a roztěkané ochablé končetiny na sebe upozorňují i tím, že nejsou schopny vejít do dveří (WC –pacienti) aniž by z jednoduché námahy za sebou zavřely a ještě jednou zavřely, zavřeli svůj poklopec i ti jež propůjčují své zdraví bez sobeckosti a jen z dobré vůle, všem budiž odpuštěno a do dalšího snění rozetřeno ještě mnoha másel na chléb jenž dá nám dnes! Bohužel pouze v opravdové, vskutku opravdové realitě naslouchati hlasům všech hlasů nás obklopujících si můžeme dovolit rozmlouvati s piscem určujícím náš život, po téhle zkušenosti ucítím beze smradu a myslím bez bolehlavu-mimo jiné.......
|