Snad jinak ..O lásce
Po stěnách z pružné vlákniny, tam v nelechtivé zóně jsem v rozkladuvším užírání pocitem neblahého souznění s krajními mezemi svého stavu nenechal jen tak proudem odtéci tu pomyslnou nádrž plnou silného pouta přátelství jež mi bylo všemi směry hojně dopřáváno a mocné lásky s jejímiž posly něžnosti, trpělivosti, pochopení a naslouchání hlasům srdce a především nestárnoucí věčně opomíjivé duše. Jsem se z nenadání a velkého zadumání nad sebou samým zarazil přímo vprostřed toku myšlenek. Na tváři se mi proháněly trylky mazlivého potu jež snad obtékaly obličej jakoby zachyceny tím slabým paprskem slunce vyhřívajícím na mé už tak dost rozpálené tváři, stanul jsem nad nejnádhernějším slovem celého žití. Tím slovem jsem myslím počal hýřit a až převelkou rychlostí rozhazovat od sebe, jako bych zažil neb alespoň cítil při letmém pohledu ten vánek čirého pokušení a zaslíbení neumělého. Byť s velkou vervou si ukvapeně rozháněl to jedinečné vcítění se do milosti a rozdavačnosti tajů srdce, tak trousil sem tam, kolem dokola neprůchozí zónu. Jen opravdu člověk se všemi city až nadmíru rozkřehlými a schopnými milovat, tak bezmezně celým nitrem i vnějškem duše, může skrze časoprostorové nekonečno projít až do mé mysli a po náhlém šokujícím úprku splynout za bití všech živlů světa v něco, něco tak spřízněného klikatým osudem života. Po touze za poznáním něčeho úplně odlišného svému boji s tradicí a rozmluvačností já dospívám k velmi hloubějšímu poznatku všehomyslně utrušovaných metod. Na obloze začínám rozeznávat, ne zrakem, nýbrž citem význam vůle větru, na rukou objevuji i zanedbatelné útržky čehosi, co bylo kdys označováno za dotek, myslí mi procházejí statisíce vjemů, však nescházivších v jeden celistvý tvar, obtížnými hmaty očí prošacuji celou síň až po trápném vzbuzení nastoluji pořádek. Po zjištění původu a účinku sebe sama rozmýšlím zda vůbec jsem schopen unést to převelké břímě. V tomhle životě si vsázím na opětovné splynutí s nebem a zároveň ještě pozemským rájem ověnčeným pouze zvenčí růžemi a tulipány- a se zahradou sedmikrásek milujících se na hřbetech rozplynulých leknínů-toť naše roucho před sluncem při utančení v záklonu, smíchem, mávajíce rukám a tváří opojenou láskou ......
|