|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Téměř polovinu svého života jsem měl tu čest stát v čele Sázavského kláštera. Dnes, kdy už mi nohy ani hlava příliš neslouží, bych vám chtěl přiblížit příběh, který mi kdysi vyprávěl mladý sázavský mnich Daniel. Psal se rok jedenáctistý dvacátý druhý...
Mladý mnich se ocitl uprostřed podivné místnosti, ve které byla spousta podivných věcí. Viděl kolem sebe i několik nezvykle oděných lidí, ovšem žádný z nich si jej dosud nevšímal. Až po chvíli k němu přistoupil vysoký urostlý muž a bez jakýchkoliv okolků na něj začal křičet, nadávat mu a neustále mu něco vyčítat. Daniel však nechápal, o co vlastně jde. Muž totiž ve svém projevu používal mnichovi dosud neznámá slova. Z jeho úst vycházely výrazy jako rozvaha, výkaz, faktura, finančák a spousta dalších obratů, o kterých zmatený mnich neměl ani ponětí.
Nakonec byl Daniel oním cizincem donucen usednout ke stolu a začít pracovat na „výkazu podniku za třetí čtvrtletí“. Před sebou viděl několik pergamenů popsaných nepochopitelnou škálou číslic a písmen, ovšem co že to má vlastně udělat, dosud nepochopil. Číst a psát uměl, vždyť s ostatními mnichy často pracoval ve skriptoriu Sázavského kláštera. Teď byl ale naprosto bezradný. Stál nad ním podivný dráb beze zbraně, avšak s jakousi autoritou, kterou se nyní mnich bál jakkoliv pokoušet.
Hlavou se mu honila spousta myšlenek. Nic z toho, co se kolem něj dělo, nechápal. Rád by se vzepřel, ale něco uvnitř jeho mysli mu v tom bránilo. Cítil najednou povinnost splnit zadaný úkol, i když netušil, jak by toho mohl dosáhnout. Postupně propadal čím dál tím větší panice. Poté ale sebral poslední zbytky rozumu a pokusil se zvláštní znaky na pergamenech znovu dešifrovat. Písmena na nich byla seřazena nikoliv do slov, nýbrž do jakýchsi nesmyslných shluků, povětšinou tříčlenných. První řádek byl například označen trojicí písmen FAP, v dalších pak stálo VPD, PPD, VUD a mnoho jiných.
Ať dělal, co dělal, nemohl se mnich dobrat jakéhokoliv kloudného výsledku. Lámal si nad touto hádankou hlavu téměř hodinu, což ovšem nevedlo vůbec k ničemu. Vtom k němu přišel opět muž, který mu úkol zadal, a zeptal se, zda je již Daniel hotov. „Ne, pane,“ odpověděl mnich. Tato slova muže opět velice rozčílila. Celý rudý začal vykřikovat: „Výkaz musí být u správce daně v prvním měsíci následujícím po dvouměsíční lhůtě pětiměsíčního limitu zdanitelného plnění!“
Daniel byl opět o něco zmatenější. Srdce mu bušilo čím dál rychleji, celé jeho tělo zkrápěl pot a hlava byla k šílenství zmatená, div že nepraskla. V tomto bezradném stavu těla i mysli se mnich rozhlédl kolem sebe a rozhodl se poprosit o pomoc Pána nejvyššího. Poklekl tedy na zem a začal se tiše modlit. Žádal Pánaboha o vysvobození z tohoto podivného pekla, ve kterém jsou lidé ovládáni čísly a nesmyslnými příkazy. Jak se tak modlil, neustále kolem něj procházeli zběsilí lidé. Jeden o něho zakopl, druhý nechápavě kroutil hlavou a třetí se dokonce štítil se na mnicha jen podívat.
Až nakonec přistoupil k modlícímu se mnichovi opět muž, který s ním jako jediný na tomto místě hovořil. Měl opět nesmírně rozčílený výraz a nenávistně zaťaté pěsti. „Kde si myslíte, že jste?“ spustil na Daniela, „nemáte snad co na práci?“ Díval se teď na klečícího mnicha z vrchu, což jej činilo ještě nadřazenějším. Nakonec popadl Daniela za kabát a táhl ho ven z místnosti. Odešli na jakousi chodbu. Muž zuřivě zabouchl dveře, a tak teď stáli tváří v tvář jen sami dva.
Nyní muž vytáhl z kapsy kudlu a blížil se s nasupenýma očima na Daniela. Ten se jen pokřižoval, zavřel oči a čekal, co se bude dít dál…
Poté mnich pocítil, jak jej oslňuje velmi intenzivní světlo. Otevřel oči a poznal, že je to slunce, které z okna svítí do jeho klášterní komůrky. Bylo krásné slunné ráno, on ležel v posteli a pomalu si začal uvědomovat, že to byl všechno jen zvláštní sen. Ano, byl opět v bezpečí kláštera. Psal se rok jedenáctistý dvacátý druhý.
|
|
|