RVÁČ
Dnes večer ke své milé jít mám, od rána se s velkou trémou potýkám. Její rodiče prý mě chtějí znát, tak na ně chci dobrý dojem udělat.
Otec její velký pruďas je, stále leží v knihách a něco studuje. Matka zase hodně prý na vzhled dá, a kolik kdo má peněz, že jí zajímá…
Když začali se na mě své dcery ptát, tak řekla jim, že jsem doktor práv. Mě začala se omlouvat, že prý jí k tomu vedl jen z rodičů strach.
Mám svojí milou velmi rád, tak řekl jsem jí, že se nemá bát. Že si s tím vším poradím, a rodičům, že se představím.
Teď se loudám ulicí, a zamířeno mám k holiči. Vlasy, co sahají mi do půlky zad, jdu si nechat dát ostříhat.
Prohlížím si skříně výkladní, pro oblek do obchodu, musím jít. Aby se na první pohled zalíbil, a příliš drahý nebyl.
Všechny úspory jsem vybral, a nerozhodně na chodníku jsem chvíli stál… Náhle spatřil jsem na druhé straně chodníku, holčičku na invalidním vozíku.
Byla s ní žena, asi její máma, která rozbité kolo u vozíku spravovala. S pomocí jsem si pospíšil k nim, a za chvilku vozík opravený byl.
Ta žena se na mne podívala, a něžně dítě pohladila. ,, Díky, že vozíček jsi opravil, ale hrozně jsi se ušpinil…“
Já k té maličké jsem se sklonil, a do ručky jsem jí své úspory vložil. Na tu ženu jsem se pousmál. ,,Důležité je, když člověk duši čistou má.“
Já ke své milé pospíchám, na to, že večer ještě není, nekoukám. Když spatřila mne ve dveřích stát, v očích měla nejdříve údiv… a potom strach.
,,Zaveď mě k rodičům svým, pokud mne ráda máš a za mne se nestydíš.“ Milá se na mě mlčky dívala, než za ruku mě něžně vzala.
Když na mě její rodiče pohlédli, vstali od stolu a nápadně zbledli. Za ruku jsme se s milou pevně drželi, a rodiče její se na nás překvapeně dívali.
,, Já nejsem doktor práv, s kytarou svou chodím lidem radost rozdávat... Obleky drahé nenosím, nikoho za ně však nesoudím.
V knihách moudrost nehledám, učí mne lidé a život sám... V penězích se také netopím, dluhy však nedělám a svůj chléb si vždy i posolím.
Mám vaši dceru upřímně rád, nechci, aby jí učil lhát strach. Penězi já jí nehýčkám, jen teplou náruč pro ní mám.
Každý člověk si zaslouží být milován, a je bohatý jen tím, co v sobě ukrývá. Teď už mě tedy znáte a víte, co jsem zač, když sáhne mi někdo na duši, jsem opravdový rváč…“
Matka klopila k zemi zrak a kousala si ret, otec na mě hleděl a zatínal ruce v pěst. Moje milá však něžně mojí dlaň stiskla, a před rodiči mi na rty dlouhý polibek vtiskla..
Tu otec její ke mně pevným krokem vyrazil, a za ním matka jako jeho stín… Oba přede mě se postavili a téměř současně promluvili. ,,Tak u nás vítej….Nám líbí se, že máš v sobě tolik síly..“
|