Slunce už dávno zakončilo svou každodenní pouť, na obloze se začínaly objevovat první hvězdy a nad starým, znesvěceným kostelem se vyhoupl tenký srpek přibývajícího měsíce. Kostel zdobily rozbité zbytky okenic a místy propadlá střecha. V nedaleké vsi zhasínala světla chatrčí jako jiskry uhasínajícího ohniště a nad hlavou, vysoko ve větvích starých kaštanů zahoukala sova. Něco usínalo, něco se probouzelo. Seděl jsem na žulové desce a trochu nervózně se vrtěl. Mistr se opíral o svou hůl a pozoroval klid zástupu křížů. Obdivoval se zahradě smrti. U mistra jsem se učil už dvanáct let a většina jeho umění mi byla vlastní, ale jeho klid na takovýchto místech mě vždy udivoval. Mistr prohrábl svůj šedý vous a dál zamračeně kontroloval zbytky propadlých hrobů. Znovu prohlížel krvavé skřetí znamení načmárané na stěně kostela, ač jsme oba ty jednoduché klikyháky ”Probuzení”, dobře znali. Dlouhé čekání jsem si krátil kresbou do hlíny kouskem dřívka. Mistr si něco broukal pod vousy. Často přemýšlel nahlas a povídal si sám se sebou, ale zde se snažil své myšlenky držet v tichosti. Ticho. Klid. Jako by i čas umíral.
Ale pak se ozvalo hluboké zamručení a podzemní hrabání. Zahodil jsem klacík. I mistr zpozorněl a ustal v mumlání. Hleděli jsme směrem, odkud přicházel podzemní zvuk. Nejdříve jsem nic neviděl. Dlouho bylo slyšet jen to hrabání, ale pak to začalo. Špinavý pařát ruky vystřelil ze země jako šíp, pak druhý, oba pařáty se opřely o zem a začaly vyprošťovat zbytek těla. Nejprve jsem spatřil černé, neúplné, snad okousané temeno hlavy se zbytky vlasů. Hrůzné podzemní vrčení pokračovalo a onen zlověstný zvuk neustával. Tvor původně lidské podoby se snažil vyprostit tělo z těžkého nánosu hlíny, kde už čněla hlava, která ze zbytku úst vyplivovala hlínu. Kašlal a temně vrčel. Když vyprostil i zbytek těla, ozval se zvuk z dalšího hrobu, kde se vztyčil další pařát a podobně jako u prvního nemrtvého o chvíli později vstal i další zombie. Tomu navíc chyběla spodní čelist, ale i v té tmě jsem dobře viděl jeho žluté tesáky. Pak další nemrtvý a další. Mistr zůstal v klidu, ale vše pozoroval. Ostatně i já už si zvykal na probouzení temnoty.
První nemrtvý hlasitě začenichal a pomalým belháním zamířil naším směrem. Mistrův pohled prozradil, že mi nechává volnou ruku. Nebylo to poprvé, co jsem se v podobné situaci s mistrem ocitl. Věděl jsem, že si musím nemrtvé držet od těla a nedívat se jim do očí. Jejich pohled je horší než pohled hada. Mnohem horší. Oběť vždy paralyzují a dřív, než si uvědomí nebezpečí, už ji ochutnávají vnitřnosti.
Kontroloval jsem okolí, a když se první přiblížil, vypustil jsem z dlaní kouzlo ”Nit”. Koutkem oka jsem zahlídnul, jak mistr vstoupil do teleportačního oválu a zmizel. Ovál se za ním uzavřel a já se stal jediným cílem. Došlo mi, že to je další zkouška. Snažil jsem se udržet si chladnou hlavu a nepropadnout panice. Zatímco se první nemrtvý v modré světélkující pavučině válel po zemi a světlo pavučiny ho spalovalo na prach, otočil jsem pohled na druhého a použil podobné kouzlo. Snad jsem se tolik nesoustředil, nebo uvolnil málo síly, neboť druhý nemrtvý spoután pavučinou zůstal stát na místě, i když se na něm škvařilo hnijící maso, navíc zkoušel zbylou horní čelistí překousnout magickou nit. Neměl jsem čas se mu dál věnovat a stočil zrak na třetího, jenž se ke mně nebezpečně přibližoval. Tentokrát jsem použil trochu silnější kouzlo ”Pěna”. Magický paprsky mi vystřelily z dlaní jako provazy a vnořily se do jeho těla. Nemrtvý na chvíli ustal v pohybu a sliz, jenž z něj doposud odkapával, začínal bublat. Pod hnijící kůží se začaly objevovat boule, připomínající bubliny v rašelině, jež praskaly a vystřikovaly odporný hnis. Zbytek jeho krve se začal vařit. Z úst mu vytékaly vařící se sliny a z očí žlutá pěna slz. Udělal krok, pak další, ale to už se mu podlomila noha a upadl. Jeho kůže praskala a z vnitřností vytékala pěna, která rozežírala zbytek těla jako koncentrovaný louh. Z pohledu na zbytek pěny mě probralo až zavrčení dalšího nemrtvého za mými zády. Okamžitě jsem se otočil a bez přemýšlení vyslal ohnivé kouzlo ”Škvára”. Tělo nemrtvého okamžitě vzplálo, ale ani oheň mu nemohl zabránit pokračovat v pomalé chůzi. Uhnul jsem z cesty hořící postavě a čekal, až jeho tělo sežehne láva. Netušil jsem, že druhý nemrtvý se vyprostil z modré pavučiny, a já se ocitl v jeho sevření. Ani jsem si neuvědomil, co se stalo a nejspíš by do mě ponořil své žluté tesáky, kdyby nás nespoutaly bílé paprsky. Bezvládné tělo nemrtvého mě povalilo na zem, bílé magické blesky mě pálily jako tekoucí vosk, ale nemrtvému musely působit zranění daleko větší. Snažil jsem se vyprostit z jeho sevření. Paprsky pálily, dokud jsem se neodplazil do bodláčí dál od zbytku rozpadajícího se těla. Až pak jsem se ohlédl, abych zjistil, že nade mnou levituje můj mistr.
Ležel jsem na zemi a mistr se pomalu snesl k zemi. Prohrábl svůj dlouhý šedý vous a chvíli počkal, až se vzpamatuji. ”Pozor na emoce, Eriku. Dnes tvou pozornost oslabil strach, ale jinak tě může oslabit stejně dobře zlost, vztek a nemusejí to být jen záporné emoce. Může to být i radost, nebo láska. Vím, že nemůžeš své emoce ovládat, ale můžeš je cítit a předvídat jejich následky. Pouč se z této chyby!”
Trochu roztřeseně jsem se vyhrabal z bodláků, vstal a tiše před mistrem sklonil hlavu. ”Ano, mistře. Děkuju.”
* * *
Ráno jsem pomohl mistrovi v oblékání, přinesl od hostinského snídani, po které jsme se vydali za starostou pro slíbenou odměnu. Starosta chystal žebřiňák a společně s čeledínem se připravovali na senoseč. Mistr zastoupil cestu žebřiňáku ve chvíli, kdy opouštěl grunt. Povoz zastavil a starosta mrzutě sesedl z kozlíku. Mistr svým klidným hlubokým hlasem přednesl: ”Jdu si pro slíbenou odměnu, starosto.” Starosta přešlápl z nohy na nohu a podezřívavě se zeptal: ”A hřbitov už je čistej?” Mistr si prohrábl vous. ”Jdi se sám podívat, popel z těch nemrtvých vítr ještě nerozfoukal. Splnil jsem dohodu. Zaplať!” Starosta se podrbal po ježaté kštici. ”No a kde mám záruku, že už nás další nemrtví nebudou napadat?” Mistrův hlas zůstal klidný, ”nepřišel jsem ti dávat záruky. Pokud chceš pochybovat o mých slovech,” ale získal kovový nádech, ”můžeš tam přespat sám.” Starosta, už ne tak sebevědomě, pokýval hlavou. ”Dobře, věřím ti, ale nemám důkaz. Zaplatím ti jen čtyřicet zlatých. Víš, čekal jsem že mi přineseš jejich hlavy, nebo zuby, nebo tak něco.” Mistr se zamračil a do svého kovového hlasu přidal magickou ozvěnu. ”Nepřišel jsem s tebou smlouvat o ceně. Tvoje peníze pro mě nemají takovou cenu, jako čest kterou mi svými urážkami bereš! Zaplať nebo zařídím, že tráva, pro kterou tak spěcháš, ti poroste z uší.” Věděl jsem, že to mistr myslí vážně. Ostatně nebylo to tak složité kouzlo. Starosta se plaše přikrčil, ale ještě chvíli váhal. Cítil jsem jeho obavy a váhání, zda-li má pro něj větší cenu padesát zlatých, nebo tráva v uších. Uměl jsem naslouchat pocitům druhých a prožívat jejich emoce, ale mistr mi mou slabost často vytýkal. Prý bych se měl pocitů oprostit a lépe se kontrolovat.
Starosta vztekle nakopl kolo žebřiňáku a vrátil se do statku, odkud přinesl slíbený měšec. Mistr obnos vzal a rozloučil se. Věděl jsem, že mistr by se nesnížil k přepočítávání. Zatímco starostův žebřiňák spěchal na senoseč, nasedli jsme na koně a opouštěli vesnici, když jsme spatřili přibližující se zástup vozů. Již na první pohled bylo znát, že to není obyčejná kupecká karavana, neboť ji doprovázel šik vojáků a koně, ač pěkně strhaní, určitě pocházeli z královských stájí. Mistr zastavil a pozoroval blížící se povozy. Už z dálky zmožení vojáci působili dojmem těžce strávených dnů. Ostatně za vše mluvily černé letky šípů, trčící z boků vozů, jimiž útočili jen skřeti. Povozy nás pomalu míjely. Mistr otočil koně zpět ke vsi a já ho následoval.
Karavana zastavila až na návsi. Jejich velitel rozdal pár stručných rozkazů a vojáci vypřahali. Pak se začal rozčilovat na vesničany. Očividně mu vadila nepřítomnost starosty. Velitel na jednoho vesničana něco sprostě zakřičel a o pár minut později se přiřítil starostův žebřiňák. Starosta dnes zřejmě neměl šťastný den. Velitel řval: ”Jak je možný, že jste, podle královskýho nařízení, nestanovili hlídku? Všude kolem loupeží tlupy skřetů a vy jste pro ně jak dobře vykrmený prase! Potřebujeme čerstvý koně a ranhojiče.” Starosta si otřel zpocené čelo. ”Ano, ano, pane, koně máme ty nejlepší a …” Otočil se na čeledína. ”Kde je kovář? Přiveď ho!” Zatímco vesničané pomáhali vypřahat koně a snášet raněné, přispěchal statný kovář. I když koženou zástěru neodložil, kupodivu nenesl své kovářské kladivo. Nejspíš vytušil, že zde nebude podbíjet podkovy. Ale i jeho nářadí: plátno, kleště a pila rozhodně nenaznačovaly příjemnou léčbu. Ale těžce zraněným vojákům bylo asi jedno čím budou léčeni, neboť jejich křečovité a prosebné pohyby značily, že za jakoukoliv pomoc budou vděční.
Kovář se sklonil nad jedním zraněným vojákem, posypal ránu nějakým práškem, podle barvy nejspíš mletými pilinami. Pak ránu obvázal a přešel k dalšímu. U něj se odehrál podobný postup. Až u pátého vojáka kovář znejistěl. Kdykoliv se jej dotkl, voják skučel. Slzy bolesti mu stékaly po tváři. Pak se kovář zamračil na jeho levou paži, jenž mu pod loktem visela snad jen na drátěné košili. Kovář vstal a mávnul nad zraněným rukou. ”Ztratil příliš moc krve, pane.” Znovu si prohlédl jeho rozdrcený loket. ”Musel bych řezat ruku, ztratil by další krev a zemřel stejně.” Pohlédl na velitele a tiše dodal: ”Ten muž je mrtvý.” Velitel se však nenechal odbýt a oponoval. ”Ten muž mi zachránil život. Trvám na jeho ošetření!” Kovář se poškrábal po vlasech plných sazí a vymlouval veliteli rozkaz. ”Pane, má křeče a i když ruku zaškrtím sebelíp, vykrvácí dřív, než dořežu paži. Musel by se zklidnit a nejen to. Nesměl by se pohnout celou dobu, co ho budu řezat.” Vysvětloval tónem, jako kdyby neřezal člověka, ale prase. Kovář bezradně svěsil ruce. ”To nikdo nevydrží.” V tu chvíli zakročil mistr. ”Vydrží!” Sklonil se nad skučícím vojákem a tiše zašeptal kouzlo ”Klid”. Voják v nářku ustal, uvolnil svaly a očividně se mu zklidnil tep. Velitel se trochu podivil, ale kovář dlouho nečekal, zaškrtil paži a pustil se do amputace. Nikdy jsem neviděl řezat člověka, nejsem doktor, ale kovář asi věděl co dělá. Bohu dík úspěšně a voják, ač zmrzačený, amputaci přežil.
Zraněných bylo mnohem víc, a tak mistr zapojil i mě. Většinou jsem jen řezal plátno a utahoval obvazy, zřídka čaroval a tišil bolest. Aspoň jsem byl užitečný a nemusel přemýšlet nad výsledkem těch jatek. Čím víc jsem se o záchranu životů snažil, tím víc jsem se cítil zodpovědný za nejistý výsledek. Byly i hrozné případy, kdy byl jakýkoliv pokus o záchranu opravdu zbytečný a já musel, pod mistrovým dohledem, zbavit raněné nejen bolesti, ale i převést jejich duši v pokoji do říše poklidné smrti.
Pro mě to byla hrozná zkušenost. Na boj s nemrtvými jsem byl zvyklý, ale zachraňovat nebo brát život bylo něco úplně jiného. Mnohem horšího. Když jsme skončili, sedli jsme si s mistrem na kraj vsi a pozorovali vzdálené pohoří. Věřil jsem, že jsme udělali všechno, co bylo v našich silách. Třásly se mi ruce a zimou to nebylo. Snažil jsem se zklidnit pohledem na pasoucí se stádo ovcí a kolem bezstarostně pobíhající děti. Mistr ztěžka promluvil: ”Doposud jsi poznal jen temnou stranu smrti a způsob jak s ní bojovat. Dnes jsi poznal jak tenká je hranice života a smrti. A proč je někdy třeba tichou, klidnou smrt přijmout.” Neměl jsem co říct, zážitek byl tak děsivý. Mistr se chvíli odmlčel, ale pak pokračoval: ”Nesmíme toho zneužívat. Oba vládneme mocí, které se obyčejní lidé bojí. Přesto je našim úkolem lidem pomáhat. Ostatně tak praví zákon našeho řádu.” Poslouchal jsem a dlouho mlčel. Až pak jsem nejistě položil otázku: ”Mistře, proč tedy nepomáháme lidem přímo? Proč se nepřipojíme v boji proti skřetům? Máme tu moc. Proč nezasáhnem dřív, než se něco takovýho stane?” ”Ne!” Zahřímal mistr. ”Náš řád nám nedává právo zasahovat do bojů, válek a rozepří. Kdybychom teď byli ve skřetí vesnici napadené královskými vojáky a ošetřovali zraněné skřety, matky, děti... mluvil bys stejně? Chtěl bys zabíjet královské vojáky, tyto muže? Nebo pálit lidské vesnice?” Mistr si promnul vous a klidněji povídal dál: ”Ne, nemáme právo zasahovat do politické agrese. Když se nad tím zamyslíš, pochopíš, že s naší pomocí by se skřeti, lidé, trpaslíci, elfové a všechny další rasy na světě nenáviděli a zabíjeli stejně.” Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale vyrušil mě příchod velitele vojáků. ”Mistře, chtěl bych si s vámi promluvit.” Velitel se na mě podíval a dodal: ”O samotě.” Opustil jsem mistra, budou mít spolu asi delší rozhovor. Dlouho jsem o mistrových slovech přemýšlel.
* * *
Ráno jsem se dozvěděl, že se mistr rozhodl spojit naši cestu s vojenskou karavanou. Několik těžce raněných vojáků zůstalo ve vesnici a starosta dostal od velitele přesné a srozumitelné rozkazy, jak se vyhnout případným skřetím nájezdům z nichž ten nejrozumnější, podle mě, byla rychlá evakuace.
Vyjeli jsme s vojenskou karavanou severním směrem. Slunce nás hřálo do tváří, slabý vítr se vlídně opíral do mladých břízek a čerství koně, táhnoucí povozy klidně pofrkávali. I mě se cesta zdála bezpečná. Po poledni přijel stopař a něco důležitě oznamoval veliteli. Karavana jela dál a po chvíli jsem i já na obzoru rozpoznal kouř. Všem bylo jasné, že tohle není dým tábořiště a pečeného masa, ale kouř smrti. Ačkoliv byli vojáci v pohotovosti a průběžně povozy kontrolovali, skřety jsme nepotkali. Až když jsme dorazili na to ohavné místo.
Koně nervózně přešlapovali a hrabali kopyty. I oni cítili zlo, které zde bylo napácháno. Spálené střechy domů, pobořené chatrče, doutnající zbytky úrody, roztrhaná těla osadníků. Tak vypadal každý útok skřetů na nechráněnou usedlost. Zde však bylo něco jinak. Mnohem víc mrtvých skřetů než osadníků. A přesto nikdo nepřežil. Osadníci byli zabiti způsobem skřetům vlastním, tělům byla vyříznuta srdce, vypíchnuté oči, uřezané končetiny, nebo zbytky střev roztahané po celé osadě. Tak většina skřetů ležela s proříznutým hrdlem, nebo zlomeným vazem. Nikdo netušil, co se zde odehrálo. I velitel karavany vyštěkl na stopaře: ”Co se tady k čertu stalo?” Velitel, stejně jako já, věděl, že skřeti často útočí s menší tlupou na nechráněné pohraniční osady. Dříve se spokojili jen s úrodou, či podřízli sedláka, jenž svým tělem chránil dobře živené prase. Ale útoky skřetů se stávaly každým dnem krvavějšími a jejich krutost rostla. Avšak doposud se nikdy nestalo, aby se osadníci tak úspěšně bránili a skřetí tlupa byla pobita. Dokonce i mistr se mračil. Stáli jsme nad nejasnými stopami, zatímco zbytek karavany pečoval o koně.
Stopař si odhrnul své dlouhé, plavé vlasy za ucho, čímž prozradil svůj elfský původ, a nejistě si začal připravovat slova. Skrze své vciťujícíse nadání jsem cítil jeho nejistotu, to, že odpověď asi znal, jen nevěděl, jak větu formulovat. Nebyl zrovna řečník. ”Asi… tedy zdá se … nebo vypadá to, že osada byla napadena skřetí tlupou. Jejich útok byl nečekaný a krvavý jako vždy. Nebylo jim pomoci, ale když už všechny osadníky povraždili, objevil se někdo jiný. Nevím… opravdu nevím, co to bylo.” Pak se plavovlasý elf přikrčil a prohlížel stopy. Jako by těm otiskům naslouchal. Vzal písek do dlaní a nechal si ho protéct mezi prsty. ”Vidíte to?” Ukázal na stopy bot, jenž byly trochu hlubší. ”Tady to začalo. Zde ten muž seskočil. Ne z koně, z větší výšky, stromy poblíž nejsou, možná ze střechy nějaké chatrče, která už lehla popelem, ale ani to se mi nezdá. Jako kdyby spadl z nebe...” Vycítil jsem stopařův zmatek. ”Potom začal další boj. Rychlý a mnohem krvavější.” Elf pohybem ruky ukazoval na mrtvé skřety, jako kdyby jejich smrt viděl. ”Skřeti se ani nestačili útoku postavit a už byla polovina mrtva. Boj musel být opravdu bleskový. Navíc byli přepadeni v noci. Musel je napadnout někdo, kdo si byl v noci jistější než ve dne. Jsou zde jen jeho stopy. Jeden muž proti tlupě skřetů. Pche... to je hloupost.” Stopař nás chaoticky vedl po spáleništi. ”Vidíte ty mrtvé? Zemřeli všichni skřeti i jejich náčelník.” A ukázal na tělo velkého skřeta. Hodnost skřetů se poznala podle počtu trofejí, jimiž byli zdobeni. A tenhle skřet měl kolem pasu za vlasy přivázáno asi sedm lidských hlav. O počtu jiných kostí a vysušených orgánů nemluvě. Stopař šel dál a ukázal neurčitým směrem. ”Odešel tudy.” Chvíli šel po stopách a prohlížel otisky bot. ”To nebyl muž. Vidíte hloubku té stopy? I ten krok je jiný, skoro taneční. To byla žena. Ano určitě žena. Ale nedovedu si představit, jak mohla žena povraždit tlupu skřetů. Je to celé šílené.”
Pak se velitel otočil na nás: ”Co si o tom myslíte, mistře?” Můj učitel si prohrábl šedý vous, opřel se o hůl a zamyšleně odpověděl: ”Nevím, čistou magii zde necítím, jen nějaká temná aura zde zanechala stopy.” Velitel trochu znervózněl. ”Nemáme čas se zde zdržovat. Jen mě zaráží, jak někdo mohl povraždit celou skřetí tlupu. Ani nevím, jestli je to náš spojenec, a pokud ano, chci ho mít ve svý družině! Tohle nebyla jediná tlupa v tomhle kraji.” Pak se zamračil. ”Nebo máme novýho nepřítele a s tím bychom se měli co nejdřív vypořádat.” Velitel se vracel zpět k povozům. ”Už dlouho mám pocit, že se skřeti houfujou a chystá se něco velkýho.”
Cesta vojenské karavany byla ještě daleká, velitel váhal, ale pak vydal rozkaz a povozy pokračovaly v cestě. Dříve, než jsme se zařadili, se velitel otočil na mistra. ”Mistře, rád bych, abyste šli po těch stopách nebo za tím, co zabilo ty skřety. Vím, že si poradíte. Sám se tomu nemůžu věnovat, ale mám pocit, že to může bejt důležitý.” Mistr přikývl, ”I mě to zajímá.” trhnul svému koni uzdou a zabočil ve směru posledních stop. Já jsem ho následoval. Velitel se za námi ještě otočil a polohlasně popřál: ”Hodně štěstí”
* * *
Vyvolal jsem kouzlo ”Stopa”, jenž zvýrazňovalo i nepatrné otisky bot a nám lépe ukazovalo cestu. Jeli jsme dlouho po horách, v lesích i přes rokle. Mistr se čím dál víc mračil a ani já nevěděl, co si o tom všem myslet. Pozdě odpoledne nás stopy zavedly k menšímu městu. Projížděli jsme kolem jezera. U břehu klečelo několik pradlen. Některé si nás zvědavě prohlížely, ale nejspíš je siluety dvou jezdců nelekaly. Pokračovaly v máchání prádla a dál zpívaly táhlou píseň o lásce. Ani město se nejspíš útoku skřetů neobávalo, protože bylo opevněno chabou palisádou a menší tlupě skřetů by se ubránilo. Pokud by ovšem zaútočila větší organizovaná horda, měli by obyvatelé nemalé problémy. Stráže u brány pospávaly opřeny o halapartny. Několik dětí si hrálo ve vyhloubených písčitých jámách pod palisádou a plácaly bábovičky. Ne, dřevěné opevnění rozhodně neplnilo svůj odstrašující účel. Pro nás však bylo horší, že při vstupu do města se magické zvýraznění stop postupně ztrácelo, až zmizelo úplně. Kupecké vozy spěchaly na tržiště, všude kolem bylo slyšet nadávky mužů, křik žen či povyk dětí. Projížděli jsme městem a obklopeni davem, bloumali uličkami a prohlíželi nápisy na zdech. Někdo potřeboval upozornit na svou špatnou gramatiku hesly: ”Mrtfej elf, dobrej elf”, nebo ”Trpaslícy do děr”. Nejspíš i sem dorazila civilizace. Ani mistr neměl z takových nápisů radost a klopil zrak.
Zastavili jsme až před hostincem ”U tří slunečnic”. Mistr vyjednal stáj pro koně a nocleh pro nás. Mě posadil ke stolu, objednal večeři a sám se vydal za správcem města. V klidu jsem povečeřel a čekání si krátil džbánkem piva, přičemž opatrně sledoval okolní dění. Hostinec vedla okatá šenkýřka, pod prostým šátkem skrývala kudrnaté vlasy měděné barvy. Měla příjemný pohled a příchozí vítala vždy s úsměvem. Alespoň pokud to byl vítaný host. Když přišel návštěvník, jenž zde měl nevyřízené účty, vyprovodila nezvaného hosta přívalem jadrných nadávek. S větším respektem k paní výčepní jsem si objednal další džbánek a nuceným pohledem bloumal po okolí. Přes nevraživost nápisů ve městě zde popíjeli nejen lidé, ale i trpaslíci, hobiti a další rasy. Někdo hrál na harmoniku, hosté se překřikovali a bylo veselo. V koutě hospody si hrály dvě malé děti, děvčátko s mladším chlapcem, asi ratolesti paní výčepní. Z malých zbytků truhlářových fošen stavěly něco jako hrad, či domek. Kostky se jim často bortily, ale to jim nebránilo stavět další a ještě vyšší věže. Ani hluk hospody jim zábavu nekazil. Hostinská se u nich občas zastavila, zkontrolovala zda-li chlapec neučinil potřebu do kaťat, postavila nějakou kostku do dětské stavebnice a spěchala dál roznášet půllitry.
Do hostince vcházeli další hosté, kupci, řemeslníci i prostý lid, zdatně pili, a tak měla šenkýřka plné ruce práce. Vešla i žena. Nebylo zvykem, že by hostinec navštívila žena bez mužského doprovodu. Šenkýřka si ji chvíli prohlížela, nejspíš odhadovala její počestné úmysly. Asi nechtěla, aby se z její poklidné hospůdky stal bordel. Do tváře jsem nově příchozí neviděl, měla volně rozpuštěné, havraní vlasy, což se na počestnou ženu asi nehodilo, ale nebyla oblečena vyzývavě. Jen cestovní plášť, pod ním kazajku a přes rameno menší zavazadlo. Spíš mě zaujal výraz šenkýřky, když se obě ženy pohledem setkaly. Jako by se šenkýřce na tváři mihl údiv, obavy, možná i trochu strach, ale ten se rychle vytratil. Nejspíš dobře ovládala mimiku obličeje a vykouzlila trochu rozpačitý úsměv. Černovlasá žena usedla k zadnímu, doposud prázdnému stolu poblíž hrajících si dětí. Nechtěl jsem na ni hloupě zírat, asi nestála o cizí pohledy, a tak jsem si radši hleděl svého, už prázdného džbánku a objednal si další. Šenkýřce jsem poděkoval, spíš za milý úsměv než za pěnivý mok a pohledem na její plné poprsí shledal, že zdejší obsluha je opravdu příjemná. Mistr se nevracel, pravděpodobně měl delší jednání, tak jsem usrkával z plného poháru. Pivo bylo studené, mělo říz a krásně pěnilo. Bloumal jsem pohledem dál po hospodě, sledoval u blízkého stolu karetní hru, poslouchal vzájemné popichování i nadávky mužů a cítil příjemné působení alkoholu. Po chvíli jsem měl džbánek opět prázdný, ale šenkýřka mi už nesla další. Usmála se a já se spleteným jazykem a nervózním pohledem na její plné vnady hloupě poděkoval. Zhluboka jsem se napil, jako kdyby to bylo moje první, otřel pěnu a povzneseně se usmál. Nechtěně jsem stočil zrak k zadnímu stolu na onu černovlasou ženu. Podle prázdného talíře jsem odhadoval, že už povečeřela. Černovláska klečela u dětí a pomáhala stavět hrad. Děti se černovlásky nebály, podávaly ji další truhlářovy odštěpky a radostí výskaly s každou další postavenou věží. Matně jsem zahlédl obličej šenkýřky, jejíž trochu rozpačitý úsměv věnovaný dětem prozradil radost, že si mají s kým hrát.
Znovu jsem si přihnul a zíral na skotačící děti. Ale možná jsem se snažil spatřit obličej té černovlásky. Jako by to vytušila, otočila tvář a mně se přání splnilo. Bože! Ty oči! Bledá pleť, rudé, smyslné rty, vysoko posazené lícní kosti, výrazné obočí, ale ty oči, ty černé oči... ty byly strašlivé... uhrančivé. Něco se ve mně zlomilo. A i když jsem si dlaní zakryl zrak, pořád jsem je viděl. Hlava se mi zatočila a já... Já asi usnul.
* * *
”Neměl bys tolik pít.” Uvědomil jsem si mistrův hlas a opatrně ze stolu zvedl přilepenou tvář. Plaše jsem se rozhlédl po okolí, ale hospoda už byla prázdná. Zmateně jsem odpověděl: ”Omlouvám se mistře.” Pletl se mi jazyk, ale i tak jsem se trochu neohrabaně postavil a následoval mistra. Cestu do našeho pokoje mi komplikovala vratká podlaha. Mistr mě na schodišti podepřel a sprostě lamentoval. V pokoji jsem se svalil na nejbližší postel a i když jsem pořád viděl ty černé oči, usnul jsem rychle.
Až první sluneční paprsek mi vrátil vědomí. Mistr ještě pravidelně pochrupoval, a tak jsem se potichu vytratil z pokoje a na dvorku u study omyl otlačenou tvář a uhasil žízeň. Ty doušky studené vody mi vrátily život. Po bradě mi stékala chladná voda a já se snažil zaostřit zrak pohledem do dálky. Dál za studní obě děti, plny elánu, běhaly kolem starého špejcharu a hrály na honěnou. Obdivoval jsem jejich energii. Ke studni s vědrem v ruce přicházela majitelka měděných vlasů. Zmateně jsem pozdravil. ”Dobrý den.” Trochu škodolibě se usmívala, ale odpověděla. ”Dobré ráno.” Naznačil jsem, že ji pomohu s vědrem. Mou pomoc neodmítla, a zatímco jsem plnil džber vodou, přiřítily se obě děti. ”Mami, mami, můžem si jít hrát do jam? Mamííí...” Z toho dětského křiku mě rozbolela hlava. Šenkýřka oponovala. ”a není na hry pod palisádou trochu brzy?” ”Mami, prosím. Mamííí.” Dál se dožadovaly děti, až šenkýřka svolila: ”Dobře, ale jen na chvilku, na snídani ať jste zpátky.”
Obtěžkaného vědrem mě šenkýřka zavedla do útulné kuchyně. Vůně dávala tušit vařenou zeleninu, špek a neznámé koření. Položil jsem džber a šenkýřka se mile usmála: ”Děkuju za pomoc.” Úsměv jsem roztržitě opětoval a zkusil požádat. ”Paní...” Skočila mi do řeči ” Dori, všichni mi tak říkají.” a pokračovala v dalším ze svých mnoha úsměvů. ”Já jsem Erik.” Představil jsem se a zkusil dokončit žádost: ”Mohl bych vás...ehm Dori... požádat o snídani pro mého mistra?” Šenkýřka přikývla, přerušila oční kontakt, jenž mě tolik znervózňoval a položila velkou pánev na plotnu. ”Nepotrpím si na vykání, nejsem paní.” Asi se stále usmívala, zatímco já se nervózně drbal za uchem. ”Jí tvůj mistr maso?” ”Ano, náš řád nám nezakazuje žádná běžná jídla.” Sledoval jsem, jak její hbité prsty krájí cibuli a pokládají na pánev plátky slaniny. ”To ehm... Dori, jsi na celou hospodu sama?” ”No, sama.” Povzdychla si. ”Manžel zemřel před víc jak rokem. Není to snadný, ale jde to. Musí. Jak jsi viděl, mám děti a nějak je musím živit.” Naoko jsem pozoroval zástup hrnců, a podvědomě se vciťoval. ”Asi to není snadný, nebojíš se?” Dori nad plotnou přikývla. ”Bojím. Někdy. Viděls ty nápisy na zdech? Pro zdejší jsem špína, protože si pouštím do hospody i trpaslíky, gnómy a hobity. Někomu se to možná nelíbí, ale pro mě je dobrej každej host, co platí. Kupcům nevadím. Prodávaj, kupujou, maj zisk. To je zákon kšeftu.” Přešlápl jsem na místě a uvědomoval si její skrývanou samotu. ”Jo, kšeft. Ale člověk by neměl být sám.” Dori otočila tvář od plotny. ”Nejsem sama, mám děti.” Kousnul jsem se do rtu. Moje tušení se potvrdilo. Neměl bych soucítit, je to přece slabost, před kterou mě mistr často varuje. Dál jsem pohledem bloumal po hrncích.”Asi máš pravdu. Děti dokážou prosvětlit život.” Zatímco jsem pozoroval svazek cibule zavěšený u stropu, přemýšlel, jak pokračovat. Věděl jsem, že někdy pár slov zmůže víc než všechna kouzla, ale já opravdu nevěděl co říkat. Naštěstí mluvila Dori. ”Podal bys mi to koření?” Sáhnul jsem po pytlíku, na který ukazovala. ”Ne to, tamto. Děkuju.” Promíchala na pánvi slaninu se zeleninou. ”Někdy přijedou kupci ze zámoří a hospodou se nesou vyprávění o dalekých světech, lidech i nelidech. Ráda je poslouchám.” Usmívala se. Ač jsem jí do tváře neviděl, úsměv jsem cítil, možná byla ráda, že si má s kým povídat nebo podvědomě touží město opustit. V podávání koření jsem byl aspoň trochu užitečnej. Pak jsem položil trochu zbrklou otázku. ”Nechybí ti muž? Nebo někdo, s kým bys nesla společný břímě, někdo, kdo by se tě zastal?” ”Ne, nehledám muže.” Šibalsky se na mě usmála. ”Nebo ty bys snad chtěl?” Sklopil jsem pohled k zemi a uvědomil si, že bych se neměl tolik vciťovat.”Ne, to ne. Takhle jsem to nemyslel. Já ... ehm... jsem učedník.” Kousnul jsem se do rtu a prošel se kuchyní tam a zpět.”Když jsme přijížděli, viděli jsme jezero a ty pradleny, co společně máchaly prádlo, nebyly samy. Možná, někdy stačí mít jen přátele.” Znovu jsem se poškrábal za uchem. ”Prostě nebýt sama.” Dori seškrábla obsah pánve na talíř. ”Možná. Možná máš pravdu. Ale tady, v hospodě.” Smutně se usmála. ”Nevím.” Soucitně jsem přikývl, načež mi do rukou vtiskla talíř plný voňavé dobroty. ”Co ti dlužím?” Znovu předvedla jeden ze svých tajemných úsměvů. ”Nech si peníze. Zálohu už včera zaplatil tvůj mistr.” Nepozorovaně jsem nechal alespoň pár měďáků spropitného u vědra s vodou a s poděkováním odešel.
Mistr byl už vzhůru, pomohl jsem mu s oblékáním a tiše se omluvil za svou včerejší indispozici. Mistr jen mrzutě mručel, dokud jsme neusedli k jídlu. Smažená slanina se zeleninou a skýva chleba vyčarovala mistru pod vousem spokojený úsměv, i mně chutnalo, ale jedl jsem obezřetně, abych nezatěžoval stále trochu pocuchaný žaludek. Dori se určitě mohla chlubit i výjimečným kuchařským uměním. Když mistr dojedl, očistil svůj vous a začal vyprávět: ”Včera jsem se snažil navštívit starostu, bezvýsledně. Nejspíš nestojí o rozhovor ani o další rady.” Mistr si trochu poodsedl. ”Lépe jsem pochodil u rychtáře. Sice se k čarodějům chová podezřívavě, a nelidi nemá zrovna v lásce, ale nebezpečí skřetího útoku nepodceňuje. Nicméně o ženě, co by dokázala pobít skřetí tlupu, nic neví. Několik zajatých skřetů při mučení vypovědělo, že se připravuje útok na město. Podle toho co vyprávěl, bychom se možná měli vrátit pro vojenskou karavanu a přimět velitele...” Mistrovo vyprávění přerušil zvon ze strážní věže a křik: ”Skřeti! Skřetííí. Za východní palisádou. Skřetííí” Vystrčil jsem hlavu z úzkého okna. Pod oknem běželi strážní, vyběhla i šenkýřka a ruce si držela u srdce. ”Bože, snad ne... moje děti.” Její hlas se zlomil v pláč ”Hlavně ne moje děti!” a utíkala za strážnými. Mistr mě od okna odstrčil, vyklonil se a odhadl směr skřetího útoku. Sebral svou hůl, náznakem dlaní otevřel teleportační ovál a vběhl do něj. Já spěchal za ním. Tohle jsem u mistra obdivoval. Otevřít stabilní portál po paměti a na nejistou vzdálenost bylo známkou nemalých zkušeností. Otevřít teleport samo o sobě nebylo tak těžké, ale sám jsem se toho odvážil jen pokud jsem měl cíl v dohledu a raději na krátkou vzdálenost.
Tentokrát i mistr trochu pochybil, neboť po opuštění teleportu jsem po zhruba dvousáhovém pádu mistra povalil a přišlápl mu vous. Hlavou mi blesklo: Sakra, tohle si ještě vypiju! Nicméně jsme přistáli přesně u palisád poblíž probíhajícího boje. Zatímco se mistr zvedal ze země, utíkal jsem vstříc boji. Jednoho většího skřeta s dlouhým tesákem jsem spálil krátkým bleskem, čímž jsem zachránil život ležícímu strážnému. Přeskočil jsem několik mrtvých a snažil se zorientovat v krvavém boji. Nemohl jsem použít silnější kouzlo, protože bojující stráže i skřeti byli promícháni. Vyslovil jsem alespoň paralyzující kouzlo na menšího hbitého skřeta, jenž kličkoval v krvavé řeži a dlouhým nožem dorážel povalené obránce. Pak mě tupý úder do zad odhodil na zem a někdo mi šlápl na záda. Zmateně jsem zvedl hlavu z písku a viděl, jak jeden skřet v plášti něco čmárá po stěně palisády. Chtěl jsem zasáhnout. Zkusil jsem vstát, ale uslyšel jsem nad sebou řev. Ještě vleže jsem se otočil a spatřil nad sebou skřeta s napřaženou sekerou. Okamžitě jsem vztáhl ruce a podvědomě vyvolal kouzlo ”Pára”. Kouzlo mělo silnější účinek než bych čekal. Mnohem silnější. Z těla skřeta se okamžitě vypařila zbroj společně s kůží i masem, které z jeho těla zmizelo mrknutím oka. Kostra se s dynamikou posledního pohybu rozpadla. Zbyla jen hromada zčernalých kostí a smrdutý kouř. S úlevou jsem vydechl, ale v zápětí zaslechl dětský pláč. Vstal jsem a přes štiplavým kouřem zastřené oči zahlédl obě děti. Táhl je jeden velký, neohrabaný skřet. Za skřetem jsem ještě zpozoroval černou postavu, ale dřív, než jsem stačil cokoliv udělat, mě opět něco povalilo. Až pak jsem poznal, že to byl vír mistrova mohutného magického skoku. Ještě s bradou v zemi jsem ucítil seslání mrazivého kouzla, zvedl hlavu a spatřil skřeta v plášti, přibitého k palisádě několika ledovými rampouchy. Pomalu jsem se zvedl a shledal, že další skřeti svůj útok vzdávají a utíkají. Podíval jsem se na místo, kde jsem naposled spatřil děti. Byly v pořádku. Vzlykaly u černé, klečící postavy. Skřet jenž děti ohrožoval ležel na zemi s proříznutým hrdlem.
Černá postava vstala. Ano, byla to ta černovlasá žena ze včerejšího večera. I když mi její oči už nepřipadaly tak strašlivé, přesto jsem cítil zvláštní mravenčení za krkem. To už přibíhali další strážní a za nimi šenkýřka. Šátek ji spadl kdesi do prachu cesty a rusé vlasy vlály, dokud nesevřela děti pevně v náručí. ”Děkuju, pane bože, děkuju.” Tiskla své děti a plakala. Přistoupil jsem k šenkýřce a soucitně ji pohladil po ramenou. ”To ta žena ti zachránila děti.” Ještě jsem zahlédl jak Dori poklekla před tou uhrančivou ženou, líbala ji ruce a nešetřila slovy díků. I mistr si černovlasou ženu chvíli zachmuřeně prohlížel, určitě z ní cítil to, co já. Pak se otočil, vzal mě za rameno a vedl k palisádě: ”Pro čaroděje se nehodí boj muže proti muži. Souboj kontroluj z povzdálí a cíl si dobře vybírej.” Pak ukázal na stěnu palisády, kde něco psal ten skřet v plášti. ”Vidíš to?” Lidskou krví psané křivky se splétaly do povědomého znamení. Naštěstí složitý rituál nebyl dokončen. ”To je přece znamení Nákazy!” Ledové rampouchy na slunci rychle tály, zlomily se a mrtvé tělo skřeta se svezlo k zemi. Mistr přikývl. ”Chtěli tu zasít sémě temnoty. Každý, kdo by se poblíž ocitl a pohlédl na tyto znaky, stal by se nemrtvým. Nákazu by přenášel dál a díky dětem, často hrajícími si poblíž, by se nákaza rychle rozšířila.” ”Mistře, myslíte...” ”Nemyslím, vím. To nejsou obyčejné klikyháky pouťového kouzelníka. Tohle mohl být začátek apokalypsy. Musím informovat radu čarodějů a musím...” V tom přiběhl podsaditý muž a křičel: ”Skřeti. Dneska skřeti, zejtra trpaslíci, pozejtří mě elf voddělá šípem do zad a hobiti...tfujtajks” Podsaditý muž se připotácel k nám a mistr nás představil: ”Tohle je zdejší rychtář a to je můj učedník Erik.” Rychtář letmo přijal mou ruku, znovu zanadával a ukazoval na mrtvoly: ”Znám je dobře. Parchanty! Všichni nelidi jsou stejný. Pche, dal bych krk, že za to můžou ti přivandrovalci. Jarmark jich bude plnej.” Pak vydával rozkazy strážným: ”Mrtvoly spalte a ty děcka vyžeňte, i ženský! Ať nikdo nevočumuje. A posilte hlídky” Mistr ztěžka promluvil: ”Rychtáři, musím s vámi mluvit.” Rychtář přikývl a přestal nadávat. ”Ta tlupa nebyla jen pár skřetů, co přišli ukrást krávu. Tohle bylo něco víc. Ten šaman,” mistr ukázal na mrtvé tělo skřeta v plášti a dával důraz na svá slova. ”se snažil smést celé vaše město nemrtvou nákazou. To by byl konec celého vašeho města. Stalo by se městem nemrtvých.” Rychtář přikyvoval: ”Máš pravdu! Nechám pozavírat všechny podezřelý nelidi a co víc povolám domobranu!” Mistr zamítavě zavrtěl hlavou. ”Zatýkaní nelidí nic nevyřeší. To, co hrozí tomuto městu, je magické povahy.” Mistr se zamyslel. ”Měl bych temnotě vzdorovat, ale tohle může být silnější. Mnohem silnější. Vrátím se pro královské vojsko a zkusím kontaktovat magickou radu. Věřím, že s její pomocí...” Ale rychtář ledabyle mávl rukou. ”Dobře, dobře. Vyjeď pane černokněžníku pro pomoc, ale my to tady nějak ohlídáme. Nějak jsme to vždycky zvládli.” Strážní odklízeli mrtvé a rychtář po nich těkal očima. ”Tfuj, co je to za zrůdu?” Podíval se po těle nejistého původu. ”To určitě nebyl našinec. Hoďte ho do močůvky.” |