Jsou rána mokrá
se sluncem,
kdy člověk tuší
světa přívětivou tvář.

 

Jde v stopách mých a tvých
nám pod okny --
slámku si bere do rukou, a
rozpíjí modrou zelenou.       

Přes sklo se díváš do něho
ze šedesáti metrů,
ten úsměv znám,
ten patří ptákům hloubavým,
co city skrývají
za výšku - za hloubku -
čar svých života modrozelených.