|
|
|
<zpátky |
Jak končí hrdinové - 3.část Autor: Moren () - publikováno 9.6.2000 (23:56:02), v časopise 17.6.2000
| další> |
| |
Jak končí hrdinové - 3.část
Pršelo. Bylo to obvyklé listopadové počasí, kde déšť střídá
déšť a stromy ztratily listy jako kacíř víru v boha. Ačkoliv si mnoho lidí
vážilo svého pohodlí doma a když nemuselo ven nešlo, dnes bylo na ulicích živo a
nádvoří vyplňoval docela početný dav zvědavců. Kdesi v uličce štěkal
nepřetržitě pes a několik jezdců projelo hlavní třídou rozstříkávajíc bláto
z kaluží na okolo jdoucí lidi. Ti svorně nadávali, ale nikdo nenadával a
nehrozil příliš nahlas, protože kdo měl koně, měl i moc a té se každý bál.
Na náměstí stála čerstvě postavená šibenice na které visela
oprátka a pod ní byla malá stolička. Skoro každý, kdo šel kolem se pomodlil a
udělal znamení kříže. Lidé procházeli kolem se svěšenými hlavami a očima
bloudili po zemi jakoby i jen pohled na šibenici mohl přinést neštěstí. Několi k dětí se bezstarostně honilo a proplétalo mezi lidmi. Jedno
dítě se smeklo v blátě náměstí a rozpláclo se celé do velké kaluže.
Ostatní se mu smály a provokovaly jej. Na rohu náměstí se objevil průvod. Procesí
asi pěti mnichů šlo před povozem, který táhl jakýsi
strážný s mečem u pasu. Na povoze byla upevněna železná mříž ve které
seděl člověk s hlavou svěšenou, která se mu pohupovala, jak vůz pomalu
kodrcal. Byl zabalen do starých hadrů a nedalo se poznat zda je to muž či žena. Za
povozem šlo asi deset gardistů v čele
s velitelem Garedem, který měl zachmuřený výraz. Z radního domu vyšel na
terasu vévoda se svojí chotí a několika rádci. Sluhové roztáhli nad jejich hlavami
jakousi markýzu z modré barvy a ta je chránila před deštěm. Další sluhové
donesli krásná polstrovaná křesla a vévoda usadil
nejdříve svou choť a pak i sám usedl. Na malou tribunu se šibenicí vystoupil muž v
černých kožených kalhotách a rudé lněné košili s krátkými rukávy a
nátepníky na rukou. Byl to vysoký širokoplecí muž s holou hlavou a zkaženými zuby. Když vstoupil na tribunu, lidé se pokřižovali.
Báli se toho muže jako samotného satana. Muž nosící smrt, muž jenž se smrtí
uzavřel smlouvu. Nenáviděný kat. Jeho oči byli ledové a každý se jeho pohledu
vyhýbal. Ani ve městě nebyl vítaný a žil v domku
za městem. Teď čekal na svoji další oběť.
Vůz se pomalu blížil k tribuně a mniši prozpěvovali latinsky
Domine Jesu Christe. Déšť pohlcoval jejich slova a jenom podtrhoval obrázek duše
odsouzeného. Kdesi v davu muž schovaný v kápi před deštěm nebo možná i
před zraky zvědavců sledoval osobu na voze. To už není ten mladíček co mě
zachránil. Tohle je lidská troska která z něj zbyla. Pomyslel si Ursus.
Mladíček již vypadal po skoro měsíci věznění jako stařec. Jeho obličej, alespoň
co zahlédl, byl samá p odlitina, slepené mastné
vlasy měl nakrátko ostříhány a i ti co s ním popíjeli jej nepoznávali.
Dívali se mu do tváře, šeptali si modlitbičky či na něj hlasitě nadávali. Jak se
lidé dokáží změnit. Jeden den by s vámi šli třeba i do pekla a druhý by vás
osobně předali katu. Ursus nenáviděl tyhle lidi.
Přetvářka jim byla vlastní. Určitě tady mnoho z nich zná toho chlapce ale
nikdo by to nepřiznal. Jen ať se podívají na to co z něj zbylo.
Mladík sledoval lidi s nezájmem. Neměl už sil a možná byl i
rád, že jeho utrpení skončí. Když se setkal s Ursovým pohledem, Ursus si
všiml, že má jen jedno oko. Místo druhého oka zbyl jen zčernalý oční důlek a
seškvařené maso okolo. Ursus se podvědomě zachvěl. Pedar jej však přejel pohledem
a prohlížel si dál dav. Poznal mě n ebo nepoznal?
Ptal se sám pro sebe Ursus a doufal, ze nikoliv. Byl si téměř jist. Tehdy byla tma a
nemohl mě tak vidět. Já si ho taky moc nepamatuji, ale jedno vím jistě. Takhle tehdy
nevypadal. Pěkně ho zřídili. Určitě hledali tu listinu a peníze, které si určitě Senlatovi psi vzali s sebou. Chtěli to z toho
kluka dostat a tak ho trápili tak dlouho. Tak dlouho jak se Ursus dostával ze svých
zranění. Jeho ruka i rameno už jsou již téměř v pořádku. Kdyby ho v tom
sklepení nenašla ta stará vdova, byl by na tom
mnohem hůř. Ona ho našla a pomohla mu se vyléčit. Doteď nevím proč to dělala.
Neřekla mi nic. Na nic se neptala a nic po mě nechtěla. Je to divné. Ale očividně
tenhle kluk tolik štěstí neměl. A proč? Kvůli mě? Ne, já jsem se ho neprosil aby
mě přišel pomoci. Neprosil. Ano, zachránil mě,
ale neprosil jsem se ho o to. Proč se do toho vůbec cpal když to nebyla jeho věc. Teď
to má. Co vlastně čeká. Že ho zachráním? Usekám desítce stráží hlavy a odnesu
ho do bezpečí? Sakra já za to nemůžu, že tě chytli. Já si to nevymyslel. A nakonec já tě o tu pomoc nežádal, tak co?
Nejsem ti nic dlužnej mladej. Zatraceně, jak já nesnáším tuhle bezmocnost.
Nesnáším ten déšť co mě už studí na ramenou, nesnáším tyhle lidi, kteří tady
lační po představení, nesnáším toho vévodu, který
si myslí, že když udělá veřejnou popravu, všichni si strachem nadělaj do kalhot.
Nesnáším taky když někdo má umřít kvůli mě. A taky nesnáším toho parchanta
Senlata. Ten se mi ještě bude zodpovídat. Nebo nám mladej. Ty jsi v tom teď
taky. Takže si shrneme situaci. Deset gardistů
s Garedem v čele. To je oříšek, Gared je veterán několika válek a
s mečem se mu tu nemůže nikdo rovnat. Hmm, támhle v okně je jeden gardista
s kuší. To by nebyl problém. Myslím, že tam se svojí malou skládací kuší
dostřelím. Koně jsou uvázaní hned vedle té
budovy. Tam je panstvo vždycky nechává, když jdou k radním. Bývá u nich
většinou jeden pacholek. To nebude problém. Ale ty chlapče nevypadáš, že by jsi byl
schopen delší chůze. Budu tě muset nést a to bude zdržení. Pokud by se mi podařilo sebrat koně, mohl bych se už dostat skrz dav a
k bráně dříve než by stačili spustit mříž. Horší to bude s tou
gardou. Když jim pošlu v ústrety kata, tak by je to mohlo na chvíli zdržet. Ti
mniši by šli taky využít. Nikdo z gardistů nepůjde proti mužům sukna. Tedy dobře.
pokračování příště
|
|
|