Jelenova cesta přes tři světy. Pruská balada
„Povím vám jiný příběh. Bude o zvířatech a o zemi, kde není pravda, že nikdo nikomu nic nevěří. Jmenuji se Franz Hirsch, po česky Franz Jelen, narodil jsem se jako Bémák v Litvínově, kde také zemřu, až místní troglodyti zjistí, kdo jim pokapal kyselinou jejich čarachánskou lípu. Ani v jiných směrech jsem neztratil kontakt s realitou a proto se nedivte mému jazyku, který jsem si jako občan druhé kategorie ve čtvrté říši musel osvojit. Všechno začalo jedné letní noci v dubnu. Byl to pokus krupských občánků o Norimberk. Kázání mistrů zábavy z místního Divadla v pytli byla taková epifanie, že jsem dobrovolně vstoupil do Wehrmachtu s úmyslem podojit tenhle národ, ať už si říká jakkoliv. Dopadlo to všelijak. Ale jak říkají Amerikaner, jednou to i Severní Korea naklepe dětem z Pirea. Psal se rok 2007 a čas se vracel, aby i pro mne lidstvu dosud neužitečného marodéra našel adekvátní úlohu. Popíšu ji lehkou básní:
Kulomet, břízy a písek.
A žádný zpáteční lístek.
Jaký by to ale byl návrat domů bez odvěkých nepřátel.
Malorusové tehdy byli mnohem ztepilejší chlapíci než dnes, nenosili kožená saka a plástve vlasů na palicích a dali se rozeznat od většiny Čechů. Nebýt nás, nadlidí, tak by to slovanské plémě, který nás prý jednou nahradí, srostlo v jeden pazneht o moc dřív.
Armáda mě vybavila kapku lechtivým magazínem, abych chápal ty rodinný pouta s říší a zároveň zabíjel čas. Pokuřoval jsem a zatloukal si do mozku ten monotematický obrázkomet a tak mi bylo milo na duši, že jsem zapomněl nejen na potřeby své říše, ale i na všechny počestné piráty, flibustýry, samuraje, paladiny, róniny a ostrý hochy z východního Chicaga. Překvapení bylo dokonalé. Říká se Boží mlýny – ty toho namelou, ale někdy i kouření škodí zdraví. Trefili mě přímo do oka a nebylo to od nich adekvátní. Po menších rozepřích se z těch dvou sígrů se vyklubali docela nádherný lidský bytosti, jeden dokonce sbíral brouky, známky a účelové mince.
Kdyby vůdce viděl dál než na Tibet, taky bychom si řekli zen, bratře a šli bychom dom. A světem by křížem skrz krážem naskrz vlála fangle dobráckej dobrmanů. Ale o tom se v příručce HJ Spiel mit Kameraden nepsalo nic. Jediná neúchylná poučka této brožurky zněla: Víc než se zdá… ať si to nikdo nevykládá mylně, víc než se zdá neznamená nic víc než Mehr als scheint. Těm, kterým posílali tyhle slova byli jako já - paranoidní, duševně postižená hovada.
Možná.
A tak si říkám - do poslední chvíle se netvař jako ublížený a napůl kouslý koblih. Prosím, hlavně žádné slzy. To raději nehrát cíťu, vypít zbytek fernetu a zavolat Radostí k síle – už jsme tu! A s optimismem, dobré ráno, dobrý den, na stromech jsem rozvěšen.
Svěřili mi obzerance nad místníma melioračnikama a každé poledne, když jsem viděl tu jurodivou babu s včelínem na palici proběh mi mozkem příběh mýho lofana. Jenže jsem se opanoval a v klidu jsem přijal její manu. Doma mě čekala moje Lakmé, a ta by mi takovou avantýru spočítala. Ostatně, bůh ví, jak to má pod kapotou. Nevím jak vy, ale ženská s vyholenou cicinou je jako chlap bez bradky.
A tak mi zbylo jen mlčení, jako sveřepá důstojnost malomocného Rytíře Kříže ve Svaté zemi a dělníka Severu v jednom. Věděl jsem, že jsem člověk ve stínu a od stínu jsem čekal hostinu. Freundschaft, to ano, ale po anglicku, words can only do harm. Dokonce i pitky s místními se odehrávaly bez zbytečných řečí. Platilo jen jedno pravidlo a za to si sovětů vážím, kdo hodí vaťana do vodky je pěknej kokot. Nejdřív jsme pili tři, pak jako dvě zrcadla postavený proti sobě a nakonec jsem zůstal sám. Pravý čas k druhému návratu.
Tragos, Lykaios Oikoloi / Venga, Venga Chaire moi / Pomiluj Nás Pomiluj! – to složil Werfel před válkou, když ještě všichni vzývali velkého boha Pana. Ale kdo první složil z osmi lahví krabicového vína hákový kříž u potoka nad Hrobem? T.G.Masakr, klobouk vepřový, šifra Claudie Schifferový? Ne, přátelé, byli jste to vy! Ty, ty a ty taky Honzíku kotlíkáři, to jsem se namouduši myslel, i když právě vás se to netýká.
Možná.
Nuže, prostě jsem se sebral a odešel. Navzdory tomu, že jsem byl sto zabloudit i ve vlastním museu jako druhdy profesor Marcus Brody. Nikdy se mě nepokoušel zastavit, nikdo neřekl: Zpomal, zlomil si přední nápravu -
Podzimní země je deštěm jako očarovaná. Vymustrovaným babám visí zvadlé čepýře. V mlze se ztrácejí ochromení svědkové noční ničby, která s pátkem přichází a s pátkem odchází. Jen za městem se dál klátí strašáci jako by bylo léto a polní cesta je posetá propíchanými kondomy. Na cesty dlouhým šíráním jsem si za ty dny, který se měnily v měsíce a nakonec i v roky složil takovou písničku pro klid a šturm v duši.
Čechy, krásné, Čechy mé,
über alles in der Welt,
každej je tu stejně Kelt.
V Hrobě bylo jako po vymření, jen někde za plotem řval nějaký rochosák: Čehy, Čehůn! Byl jsem skoro doma. Prošel jsem Hrob a bral to přes chemickou fabriku Stalinovy slzy. Kdyby nad touto zónou kdosi nepředpojatý byť kapku mudroval, dojde ke stejnému závěru jako já. Totiž, že tváří v tvář tomuto místo je víc než jasné, že osvícenství muselo skončit v Osvětimi. Viděl jsem budoucnost tohoto kraje jako v mlze, jednou budu sám zbouraný jako vesnice v SHR a moje ztracená generace rozhněvaných mladých mužů se zatím rozteče roztekla v mrazivém ovzduší tektonických píčovin. Ne, nevěřím v Boha, ale pokud se pletu a Bůh existuje, budu jeden z prvních, kdo mu půjdou srdečně stisknout ruku. Tramvaj zastavila a vyvalil se mrak plný chamchalů. Sápal jsem se po zbrani. A najednou mě to koplo jako kráva a byl jsem tady.“
Žlutovlasý podivín, který toto všechno ze sebe vychrlil, se zarazil a poklepal si na přilbu. Znak SS, který byl zjevně vyroben z papíru, se začínal odlepovat.
Molenda se zručností vynálezce poučeného mnoha neúspěšnými pokusy vytrhl muži kulomet. Byl z umělé hmoty – stejně jako květina v laufu.
„Tak co!“ bránil se okradený, „dělali jsme trošku neplechu, ale s ethosem a to jediné nám neodpustí.“
Nato vyfoukl kouř do kríglu.
„Meine Heimat ist Geist!“
Rektor terpolské university se vítězoslavně usmál. „Tak tomuhle já věřím! To ani jinak nemůže být!“
Třetí z terpolských, jehož bystrozrak se dosud projevoval pouze vyvalováním očí, vhrkl: „Tomu říkám scénář! A film je hotovej!“
Režisér Kolík byl muž činu čili jak říkal jeho syn Albert mučinu.
„A nezní to všechno přece jen trochu fantasticky?“ zapochyboval Molenda. „Třeba je tady pan Hirsch, bez urážky, blázen.“
„Nebo to na nás hraje,“ dodal Kolík a naslinil si prst. Tím pak potřel rub Hirschova esesáckého odznáčku a přitiskl ho k přilbě.
„A ten Marcus Brody,“ zajímal se rektor, „kdo je to?“
„Ále,“ řekl Hirsch a odfoukl kouř z kríglu, „přítel Indiana Jonese.“
„Brrr,“ otřásl se Kolík.
|