I. Návštěva

S prostorem kolem mě není něco v pořádku. Za oknem září úplněk, v jeho světle se odráží stíny čarodějnic se zkroucenými pařáty, které mi nakukují do pokoje a zlomyslně se mi šklebí do očí. Čůzy jedny.

Jdu si do kuchyně postavit vodu na meduňkový čaj. Uklidňující. Škrtám sirkou a hypnotizuji modrý plamen, jak olizuje skleněné dno nádoby.

Plynový hořák poklidně hučí, zvenčí sem doléhá tiché ťukání. To jak občas nějaká z čarodějnic zavadí násadou kosy do okna. Jdu jim jako obvykle vynadat, ale než dojdu k oknu, zazvoní u dveří zvonek.

Stojí tam sousedka Prachařová od zdola, jen tak v noční košili. Přes ni má pečlivě uvázaný umolousaný župan, v ruce drží hrnek s kafem a na okoralých rtech má přilepená zrníčka lógru. Všourá se mi do kuchyně, vylije zbytek kafe do dřezu a přiloží si hrnek k velkému zašpičatělému uchu.

„Tentokrát to slyším naprosto jasně,“ řekne a klekne si na zem.
„Máte něco s podlahou.“ Lehne si. Přisaje se hrnkem k zemi jako pijavice a mrštnými pohyby se přesouvá z jednoho kouta do druhého. Sebejistě směřuje do mého pokoje.

Čarodějnice za oknem se naskládají na parapet jak slepice na hřadě a drze se jí pošklebují. Pohrozím jim prstem, stáhnu roletu a jdu zkontrolovat vodu na sporáku.

„Tady to je!“ Zaskřehotá Prachařová vítězoslavně a táhne mě do pokoje. Poklepe ukazovákem na podlahu.
"Tahle parketa není v pořádku! "
Valí na mě vodnaté oči a koutek úst jí zaškube uspokojením.

Napadá mě, že se dočista zbláznila. Všechny moje parkety vždycky byly, jsou a budou v naprostém pořádku.

„Jako když pod ní někdo přesýpá cukr,“ komentuje parketu  Prachařová.
„Rozlíhá se to celým mým bytem. V tom se nedá spát,“ šeptá vyčítavě. Zavětří a přiskočí k oknu.
„A měla byste si vyvětrat! Nemocný člověk jako jste vy, potřebuje čerstvý vzduch!“ zaskřehotá.

„Myslím, že byste ty rolety neměla vytahovat,“ opáčím, ale paní Prachařová mě neposlechne a roleta s rachotem vyletí nahoru ke konzole.

„Že se nestydíte!“ odvrátí zhnuseně hlavu, když spatří hejno čarodějnic. „Ani okna nemáte v pořádku!“

„Moje okna jsou v naprostém pořádku, ale vy nemáte oči v pořádku,“ řeknu, sousedka Prachařová se urazí a práskne za sebou dveřmi. 

Čarodějnice se vyplašeně rozlétnou do tmy za oknem a v pokoji konečně nastává klid.

II. První zajímavá otázka

Voda ještě ani nezačala bublat. Napadá mě zkontrolovat podezřelou parketu. Opravdu z ní totiž uniká zvuk, jako když někdo přesýpá cukr. Zjišťuji, že můj ukazovák se vejde do spáry mezi parketami. Táhne z ní průvan.  

Rozhodnu se vykvedlanou parketu vydloubnout.  

Tedy takovou divnou díru jsem ještě neviděla!
Vzdouvá se, celá černá, jako by chtěla prasknout. A jen na to pomyslím, díra skutečně vybuchne a rozprskává se do všech stran. Celá má podlaha je potřísněna temnotou.  

Za oknem slyším hvízdání, kterým se svolávají čarodějnice. Srocují se opět na parapetu mého okna. Zvědavě nakukují do pokoje, aby dobře viděly, co se stalo. Baví se na můj účet. Pohrozím jim parketou. Smějí se mi.  

Moje trpělivost přetéká. Jen ať se Prachařová přijde podívat, jaký má ve svém stropě nepořádek a svou rozprskanou tmu si uklidí.

Nejsou to ale náhodou mravenci? Napadá mě. Co jiného by to mohlo být. Kdo kdy viděl, aby se jen tak nějaká tma drolila na tak malé drobky a špacírovala si to po podlaze.

Zjišťuji, že jsou to skutečně mravenci.

Tím hůře pro Prachařovou. Proti blanokřídlému hmyzu jsem naštěstí  pojištěná a leze z jejího stropu. Bude se muset sepsat pojistná událost. Už se těším, až jí to nahlásím, uvažuji.

Čekám až mravenci zvolní tempo, abych je nepošlapala. Je možné,  že jim sousedka Prachařová zařídila životní pojistky. Tím bych si zkomplikovala situaci, má je určitě dobře spočítané.

Napadne mě zajímavá otázka: Je spočítáno, kolik mravenců se vejde do jednoho stropu?

Rozhodnu se, že si na tento problém posvítím.

Beru do ruky lampu a svítím do mravenčí díry, jenž zbyla po parketě.  
Přitisknu tvář k zemi. V nose mě lechtá prach. Nakláním lampu tak, aby kužel světla mířil do otvoru a zároveň mi neoslňoval oko.

Jsem překvapena, jaké nesrovnalosti v sobě Prachařovic strop skrývá.  Dno stropu je v nedohlednu. A co hůř, možná strop dno ani nemá!

V labyrintu cest pulsují mraky odlesků mravenčích těl jako krev v tepnách. Cítím kyselý zápach a moje uši atakuje rytmus přesýpajícího se cukru.

Závrať mě nutí odklonit hlavu od propasti. Mravenci zatím dál nerušeně migrují z podzemí do mé ložnice a zase zpátky. Obezřetně uhýbají před mou tváří připlácnutou u vchodu do jejich světa.

Napadá mě zašťourat jim do prstem do vesmíru a pobavit se na jejich účet. Jen na to pomyslím, něco mě štípne do prdele. Mou mysl zatemní   ostrá bolest. Svině!

III. Na každou svini voda se vaří

Vzpomenu si na konvici. Jdu se podívat, jestli už není voda vyvařená, skleněná konvice nepuká, a ucho z umělé hmoty se netáhne po sporáku jako žvýkačka.

Netáhne. Voda se stále vaří. Vroucí balóny se nadýmají v páře.

Napadá mě, že svůj problém s mravenci definitivně vyřeším.

Jen co na to pomyslím, bublání vody začne zesilovat. Vydává rámus tak veliký, že by se v něm člověk utopil.

Začíná mi být horko.

Čarodějnice si letí přihřát polívku na můj parapet. Míchají ji v hrnci a sledují mě jako bych byla jejich domácí kino.

Bubliny v konvici se zvětšují.

Začínám se potit.

Modrý plamen olizuje konvici.

Zacpávám si uši.

Podlaha mě pálí do nohou.

Babka Prachařová měla pravdu. Něco s ní opravdu není v pořádku.   

Všechno kolem mě se začíná nezadržitelně zvětšovat.

Ještě.

Ještě.

A teď už všechno zmizelo.   



IV. Není mi nejlépe

Celý můj byt je dokonale prázdný.  

Ale jak se dá v prázdnotě chodit, napadne mě. Vykročím nesměle vpřed.  Kotníky se mi zaboří do hustého chuchvalce nití. Tak přece tady nějaké to NĚCO je.  

Jdu, jdu a jdu. Několik kilometrů.

Zjevuje se přede mnou louže. Jsem vyčerpaná událostmi a žízní.

Nakláním se nad louží a chlemtám kapalinu z louže. Má to odpornou chuť zkažené pomerančové šťávy. Začnu se topit.

Škrábu se na břeh, hlava se mi motá.

Pokouším se srovnat si myšlenky v hlavě. Usuzuji, že jsem se propadla do psychózy.

Nejsem si tím ale úplně jistá. To je to nejhorší, co se člověku může přihodit. Být mrtvá je aspoň nějaká jistota.

Napadne mě, že mrtvá třeba už jsem.

Nejsem si tím ale úplně jistá.

V. Kopulace

Vidím dva mravence. Přišli na břeh pomerančové louže, kde jsem se právě probírala z mrákot. Ohmatávají se tykadly.

Krčím se a mám strach.

Průsvitná těla mravenců se blyští jako právě naleštěné brnění. Přiskočí k sobě a epilepticky s sebou zmítají sem a tam.

Uvědomuji si, že asi normálně šoustají.

Po aktu lásky jde jeden z mravenců pryč, druhý s sebou švihne o zem a zůstává  bezvládně ležet.

Za okamžik ze sebe vyprdne velkou bílou pýchavku.

Jsem nesmírně zvědavá. Vystrčím hlavu ze zákrytu a jdu se na ni podívat.

Napadá mě další zajímavá otázka: Od kdy mravenci snášejí pýchavky?

Uvědomím si, že to je vejce. Velice páchne, je teplé a lepkavé.

Chce se mi zvracet a omdlévám.

Ale nejsem si tím úplně jistá.

Jako bych se na kolotoči otáčela, aniž bych se však z místa pohnula.

VI. Velký bratr

Oči složené ze stovek rybích šupin, v nichž se celé moje JÁ odráží ve stovkách kopiích jako v zrcadlovém bludišti, si mě prohlížejí a natáčejí si mě ze všech světových stran, takže se i já se v nich vidím ze všech úhlů.

Vespod sametově lesklé hlavy zeje díra, z jejíchž koutů trčí dva černé kly. Kusadla.

Napadá mě, že jsem bílkovina, hlavní zdroj obživy hmyzu blanokřídlého.

Napadá mě mravenec.

Tykadla objíždějí moje tělo. Dostávám třesavku a nemohu ovládat svoje pohyby.  

VII. Velký třesk

Mravenec mě drží svými tykadly v šachu, dokud ho to nepřestane bavit. Pouští mě a začne se věnovat vajíčku. Objímá ho předníma nohama.

Přestávám se třást a rozhodnu se, že zmizím mravenci z očí.

Rána, co vyšlehne jako elektrický proud z mravencova kulatého zadku mě ochromuje a já  se sesouvám k zemi jak pytel brambor.

Celé moje JÁ se rozprskává na mnoho temných kousků.

Cítím se skvěle.

Pozoruji, jak se mravencova pracka přilepuje na moje břicho a jedním pohybem mě vynáší do výšky. Moje tvář se boří do bílého slizu vajíčka. Instinktivně lapám po dechu, ale lepkavost prostupuje do mých pórů a já ji do sebe nasáknu jako houba.

Takto upravenou mně mravenec vynáší nad hlavu.

Houpám se v elastickém slizu, v jehož zápachu můj nos objevuje opojnou uspávající vůni.

Cítím se stále lépe a lépe.   

Chce se mi plavat.

Chce se mi spát.

Zkroutím se do embryonální polohy.

VIII. Velká matka

Probudím se a okamžitě začnu zvracet.
Ležím v jakési kyselé díře uplácané ze smetí a třísek. Šumí mi v uších.

Jak jsem se tady ocitla? Hloubám. Náhle do díry vchází mravenec a vysmrká se mi do pusy. Jemně mi utře pusu do hedvábného hadru a zachrastí kusadly.

„Copak sis nevšimnul, že nejsem mravenec?!“ vztekám se, ale zjišťuji, že nemám hlasivky. Jsem naprosto němá. Chci se tedy postavit na nohy, abych mravenci ukázala, o jak velké nedorozumění tady jde.  

Jenomže: Z těla mi trčí čtvery nanicovaté pahýly s ostruhy. Podívám se na svoje ruce, ale jsou průsvitné jako sklo a poseté jemným chmýřím. Místo prstů se na nich kroutí pařátky.
Jsou tak nicotné, že si jimi nemůžu nahmatat ani prdel, ani záda.  Kloužou po ohromné bublině. Můj pas se ztrácí mezi dalšími dvěma bublinami, pevnými jak kožené měchy nafouknuté k prasknutí. Protékají jimi potůčky pestrobarevných tekutin. A co teprve moje tvář! Je tak  titěrná, že ji nahmatám až po urputné námaze, a to ještě díky jemnému chmýří na mých pařátcích.

Jsem v prdeli.    

Ale tomu mravenci, co mě do ní dostal, je to naprosto ukradené. Uvolní prackou průduch v díře, takže se v místnosti rozproudí čerstvý vzduch, může-li vůbec v mraveništi cokoli čerstvého proudit.

Využívám jeho nepozornosti a pokouším se použít své nové, šestery nohy k útěku z té odporné díry.

„Ještě nenastal čas,“ ozývá se v mé hlavě cizí plechový hlas.

Nejsem si tím ale úplně jistá.

Řekl to on?

A nebo snad já?

Mravenec nevypadá, že by mi chtěl něco říct. Prackama rozmazává sliz po vejcích ležících v rohu místnůstky. Masíruje je, aby byla pěkně šišatá.

Však půjdu i tak, pomyslím si, ale jen co vykročím směrem k východu, dostanu tak silnou ránu, že se ve vzduchu dvakrát otočím. To ten mravenec po mě z tykadla vystřelil, aby mi v útěku zabránil.

Raději na místě umřít, než tady zůstat.

Napadne mě zajímavá otázka: Lze se zabít myšlenkou?

Odplazím se na své místo a zůstávám tam ležet.

Předstírám, že jsem právě zemřela.

Dramaticky zaškubu levým okem a doufám, že si toho mravenec všimne a sám mě nakonec vynese ven, aby mu moje ubohé mrtvé tělo nepřekáželo.

Jenomže on není žádnej blbec.

IX. Mnoho Velkých bratrů

Země se chvěje a od stěn se odrážejí ozvěny zvuků lesklých noh, velkých, malých, průsvitných, světlých i temných, chlupatých i dočista holých. Vidím je škvírou v naší díře.

Vbelhá se k nám jedna invalidka. S vypětím sil přináší jakýsi hedvábný balík a vecpe ho mezi ostatní vejce. Označkuje ho svými blitkami a beze slova zase odkulhá pryč.

Mravenec, co se tváří jako moje matka ho odchází vyprovodit a já v díře osiřím.  

Čas k útěku.

Traumatizovaná předchozím pokusem o dezerci, opatrně vystrčím jedno tykadlo z naší díry.

Pode mnou se rozevírá šachta, co vypadá, jako mrakodrap obrácený naruby. Chodba, ve které stojím, se vine po obvodu propasti až na dno, jenž se topí v nedohlednu. Možná že žádné dno neexistuje. Kam až může světlo dosáhnout, tam probleskují masy mravenčích těl.

Jinak je vzduch čistej. 

Zařadím se do nějaké fronty, ale netuším, co je na jejím konci. Představuji si tam jeden velký, přesladký, středně nahnilý banán, z něhož si budu moci za svou neuvěřitelnou trpělivost kousek uhryznout.

Fronta mě nudí a tak předbíhám. Dostávám herdu do zad. V šoku se  rozhlížím kolem sebe, ale nikdo si mě nevšímá. Mravenci se posouvají  sem a tam, nosí, pokládají, překládají a porcují smetí a žádný o mě ani šupinou v oku nezavadí.

Ale nejsem si tím úplně jistá.  

Jakmile moje tykadlo vybočí, vyšlehne od jiného mravence modrý paprsek a tykadlo mě rozbrní tak, že se okamžitě stáhne a brnění ustane.
Nemůžu tudíž poznat, kudy můžu jít a kudy ne, protože někdy ránu nedostanu celé metry chůze, a jindy mi nezbude než zůstat na místě: Ať se vrtnu na kteroukoli stranu, jsem bičována záhadnými paprsky šlehajících z tykadel cizích mravenců a paralyzují mě.  

Takto ochromenou mě v jednu chvíli objeví ten mravenec, co se tváří jako moje matka.  
Vychrstne na mě ze své tlamy nějakou sladkou kaši a já se můžu zase hýbat. Zjišťuji, že když se držím v jeho zákrytu, můžu neohroženě jít.

Vrtá mi hlavou, jak se v takovém davu může najít něco tak ztraceného, jako je jeden jediný mravenec. Tím nechci říct, že jsem mravenec, ale vypadám tak.  

Mravenec, co se tváří jako moje matka, je naštvaný. Slyším příval slov, která se náhle proderou k mým neexistujícím uším, jako z protržené hráze dosud nic neříkajícího mravenčího ševelení:

„Uvědom si, že jsi budoucí dělnice a měla jsi hlídat larvu, co ji k nám sousedka přinesla. Tady nemáš co pohledávat.“

"Nic si uvědomovat nebudu!" dupu.

„To si vyřídíme doma. Nedělej mi ostudu,“ odpoví mravenec. Popadne mě do pracek a davem mravenčích těl vleče mě zpátky, div že mě jako v masomlýnku nerozmačká.

V jakém ohrožení jsem se to ocitla, a do jak špatného světla jsem mou mravenčí matku uvrhla, mi bylo vysvětleno až v díře, které matka říká trapně DOMOV.

Zlostí jí matní hrudní koule.
Říká, že to bylo naposledy, co mě zachraňuje, po té, co mě z larvy celou vypiplala. Musím si prý také konečně uvědomit, že jsem mravenec, protože jinak nepřežiju a ji přeřadí na podřadnější práci pro neschopnost vychovávat uvědomělé mravence. Všechno dobré pro mě totiž dělá z instinktu dělnice a chůvy v jedné mravenčí osobě, a já si toho musím vážit.

Uvědomuji si, že jsem v ještě větší prdeli, než jsem si myslela.

X. Kolikrát jsi člověkem, tolikrát jsi mravencem

Mám domácí vězení. Hlídám vajíčka a také ten neforemný hadrový balík, v němž byla zabalená larva, kterou jsme adoptovali po té, co sousedka zemřela vysílením, jak jsem byla poučena.

Běhám vztekle po díře a přemýšlím, jak spáchat sebevraždu.  

V tom se adoptovaný balík začíná chvět. Kymácí se z jedné strany na druhou, a nakonec dokola, stále rychleji a rychleji, jako když se odvíjí toaletní papír.

Z toaletního papíru se vymotává maličkatý mravenec, průsvitnější a na pohled měkčí než já. Oči přelepené žlutou blánou, třepe nožičkami slabounkými jako nitky a slintá.  

Utrhnu kousek toho tuhnoucího hedvábného toaleťáku, z něhož se to mimino vylíhlo a utírám mu slintající tlamičku, aby se nezalknul.

Jakmile ovšem ten hedvábný cár uchopím do pracky, napadne mě, že s ním není něco v pořádku.

Právě ho rozprostírám po podlaze, abych si ho mohla lépe prohlédnout a podivné tušení mě rozpaluje do běla, když ucítím v zátylku čísi upřený, zlý pohled.

Stojí za mnou cizí, oprýskaný, starý mravenec a je mi hned jasné, že jsem mu něčím nesmírně podezřelá.
Čím, to mu z myšlenky vyčíst nedovedu.

„Co to je?“ Koukám na hedvábí, pak zase na toho mravenčího kmeta, co do něj vůbec není vidět.

„Co s tím děláte?“ ukážu na torzo kukly.
Novorozenec se mezi tím stačí poblinkat.

„Žereme, sereme, lepíme,“ ozve se hned v mé hlavě cizí hlas, který patří starému mravenci. Provrtává mě skrz na skrz prázdným  pohledem.

„Vypadá to jako toaletní papír, mohli byste na to psát knihy,“ vystřelím myšlenku.

„Knihy jsou jen pro duševně zaostalé bytosti, které nic nevědí a musí se učit všecko od začátku,“ sdělí mi stařec.  

Pak se pohne. Udělá několik trhavých kroků. Místo zadních nohou má drátěné protézy. Pomáhá mi rozprostřít hedvábí po podlaze.

Jeho sebejisté, přímočaré pohyby mě zneklidňují. Bude v nich nějaký háček.  

„V tom nebude háček, v tom bude hák,“ zaslechnu starcovu myšlenku.

Sbíhá se k nám několik dalších mravenců, aby se pobavili. Nastane ticho jak před popravou.

Přistoupím blíž. Nakloním se těsně nad pečlivě narovnané hedvábné plátýnko, které se již na okrajích drolí. Zaostřím zrak…

… A orosí se mi čelo. Tak to je nářez!

Z šupinatých, téměř průhledných vrstev pláště, se na mě dívá podobizna svraštělé lidské tváře.

Každá vráska sousedky Prachařové vystupuje z plátna jako živá.

Posunuji se o kousek dál a s námahou zaměřím pozornost na strukturu vlákna toho hedvábného papíru. Vynoří se z ní kousek lidské postavy. Je nahá a nad ní se do prostrou odrážejí nesrozumitelné klikyháky, jimž obyčejný smrtelník na první pohled nerozumí. Kód čekající na rozluštění.

Karma paní Prachařové!

„Takže vy jste převtělení lidi?!“ žasnu.

Mravenci se mi smějí. Chytají se svými chlupatými pracičkami za břicha a od hub jim odkapává bílý sliz.

Smějící se mravenci působí jako pacienti psychiatrických klinik. Nedbají však toho a smíchy se třesou se jak rosol.

Evidentně mě považují za blázna.

XI. Příliš mnoho příliš zajímavých otázek a jeden šílený nápad


Odpovědí na otázku, zda jsou buddhisté, je rána mezi oči.
Odpovědí na otázku, zda jsou muslimové, je kopanec do zadku.
Odpovědí na otázku, zda jsou křesťané, je rána do tykadla.  

“Jsme mravenci,“ řehtají se mravenci. Jsem zmatena.

Dostanu další zajímavý nápad: Začnu rolovat karmu sousedky Prachařové.

Mravenci se přestanou smát a zkoprněle sledují každý můj pohyb.

Uchopuji karmu za okraje do pracek, ze kterých ze samé nervozity  odkapává sliz, takže že je těžké plátýnko svinout do role, aniž by se mi nelepilo na pařátky a netrhalo se.

Ti barbaři si vůbec neuvědomují, jakou cenu má tato potrhaná role pro mě a pro lidstvo.  

Nakládám si karmu na hřbet. Je pěkně těžká.

Mravenci ani nedutají.

Chudák babka Prachařová, toho času mravenčí batolátko, celé poblinkané a slepé, dosud se pinoží mezi zbylými vejci a snad ještě netuší, že je mravenec.
Rozhodnu se, že ji vezmu s sebou. Však jsme sousedky.

Vezmu ji s sebou a založím svoje vlastní prdelí mraveniště s novými mravenci, v němž budu pochopitelně vládnout já. Zavedu povinnou školní docházku a děti se budou učit, učit se, učit, ze svých vlastních toaletních karem jako z čítanek.

Tento nápad v zápětí zavrhnu. Vše se ve mně vzbouří. Necítím se být skutečným mravencem! Moje srdce stále ještě bije pro lidstvo! Napíšu reportáž o mé cestě do mraveniště. Vynesu na světlo karmu paní Prachařové, aby mi bylo uvěřeno. Tento, pro mravence „bezcenný cár“, bude prvním hmotným důkazem o reinkarnaci. Stanu se slavnější, než Darwin. Způsobím celosvětovou revoluci.

Evidentně nic nechápající mravenci se nad mými myšlenkami řežou smíchy, ale já vím, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Nic už mě nemůže zastavit.  

Revolucééé! Zařvu a s karmou přes rameno vyrážím středem, nahoru za světlem, tam, kde intuitivně větřím východ z mraveniště. Jsem přesvědčena, že ti pitomci nestačí zareagovat.

Za okamžik zjišťuji, jak jsem se spletla.  



XII. Recyklace


Připláclá na krovkách dívám se mravencům přímo do tlam.

„Je to velmi vážné mentální postižení.“ Sdělují si mezi sebou a shlížejí ke mně jako k mšici, o níž se rozhodují, zda stojí za uskladnění.

„Ano, je to na ní vidět na první pohled,“ pokračují důležitě. Dělám, že je neslyším.

„Kdy přišla na svět?“

„Podle měkkosti a světlosti je stará jen několik minut.“

„Ale od prvního nadechnutí dělá jen problémy.“

„Příliš se diví. Ptá se na zcela samozřejmé věci. Má tendence narušovat řád. Chodí chaoticky a mate ostatní mravence svými myšlenkami, názory, činy a otázkami...“

„A hlavně má pořád nějaké nápady.“

„Dokonce ji napadlo unést budoucí královnu!“

 „Je to nevyzrálá osobnost, ostatně podívejte se, tahá s sebou stále ještě plínu...“

„…a považuje ji za cennost!“

„To je karma, vy idioti!“ odporuji.

„Co s ní?“

„Zrecyklovat“.

Z davu se vynoří moje „dělnice a chůva v jedné mravenčí osobě“ a s úzkostí v očích se mi pokouší tu ubohou karmu, kterou oni plínou nazývají, po dobrém odebrat.

Bráním karmu zuby nehty.

Vzdává to.

„Navracím tě tam, odkud jsi přišel,“ řekne nakonec má mravenčí macecha obřadně a pokyne tomu starému mravenčímu veteránovi s protézami. Ten se přibelhá až ke mně a zakousne se do mého hrudníku.   

Štípne to až se mi zatmí před očima. Umírám, a tentokrát to vím naprosto jistě.

Jde to velice rychle.


XIII. Banální pointa

Otevřu oči do světla. Moje první myšlenka patří tomu, co držím pevně v rukách. Srolovanou karmu. Držím ji. Mám ji! Povedlo se.

Zírám do prázdných rukou. Karma mi musela vyklouznout! Zkoumám své dlaně, ale nevidím ani smítko. Nezbylo z ní vůbec nic. Mravenci věděli, proč se mi smáli.   

I lidi se mi vysmějí. Z mých poznatků zbude jen neuvěřitelný blábol. Žádný důkaz, žádná revoluce.
Vymotám se z deky a jdu si postavit vodu na kafe.   

Někdo zvoní. Jdu otevřít. Stojí tam soused Prachař od zdola.

„Jen jsem vám chtěl říct, že moje žena… už není. Zemřela v noci ve spánku…“ řekne smutně a odšourá se stařeckým krokem zpátky dlouhou chodbou ke schodišti.

Je úplně v prdeli a já jdu za ním, aby v ní nebyl tak zoufale sám.

KONEC

(1997)