|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Sníh se spolčil s větrem a oba mi pěkně znepříjemňovali cestu. Brodil jsem se snad metrovými závějemi, hlavu schovanou pod kapucí a domů mi zbývalo ještě pěkných pár kilometrů chůze.
To jsem prostě já. Někdy mi v hlavě cosi přeskočí a řeknu si, že nebudu čekat na zbytečně drahej autobus, a že radši vyrazím domů pěšky. Pak se takhle trmácím ve sněhový vánici, a že to byl blbej nápad, si uvědomím až tak v půlce cesty.
Jak jsem se tak vláčel tím marastem a všude kolem sebe viděl jen bílej čistej sníh, najednou jsem si vzpomněl na to, jak jsem kdysi dávno jako kluk tu bílou zmrzlou vodu ochutnával. A úplně mě zarazilo, kolik už to je let. Už si skoro nevzpomínám, kdy jsem naposled ochutnal sníh nebo kdy jsem ucítil potřebu olíznout zmrzlý zábradlí. Stejně tak dávno jsou časy, kdy jsem se pozdě večer vracíval domů z nesmírně důležitých fotbalových zápasů, který se konaly na plácku mezi panelákama a který trvaly jedno celý odpoledne. Čas si už vzal i většinu mojí dětský fantazie a ty tam jsou i časy, kdy jsem se na většinu lidí musel dívat se zdviženou hlavou.
Teď jdu dál po zasněžené cestě a přemýšlím, jestli se něco z toho může vrátit. Kdybych aspoň jednu z těch věcí znovu zažil a měl z ní stejný pocity, jako to dítě, kterým jsem kdysi byl...to by mi bohatě stačilo.
Zatím jsem jenom rád, že jsem si díky tomu sněhu vzpomněl na to, jaké to bývalo. Asi není špatné zavzpomínat občas na dětství, a to nejen na kamarády nebo hračky, se kterýma jsme si hráli. Zkuste si někdy vzpomenout také na to, jak jste se jako děti cítili a co jste prožívali.
|
|
|