STUDNA MOUDROSTI

Jeden mladý tulák hledal studnu moudrosti.
Světem kráčel sám a sám, jen se svojí hloupostí.
V modrých očích prázdno měl...
Spoustu věcí vědět chtěl…
A pocestných se proto ptal,
pro co žijí a co jim život dal.

Odpovědí slyšel mnoho a často se lišily.
Zamotanou hlavu měl však z toho, co dozvídal se od lidí.
Jedni žijí pro slávu a pak sklízí ovace.
Druzí šidí, kde jen mohou, aby měli peníze.
Další spustí pláč a nářky, žalujíc na tento svět.
Jiní zase -bez urážky - mažou kolem pusy med.

A ti co živoří čekají,
až pohodlnost je pokoří.
Malá hrstka usměvavých?
Jen navenek tací jsou…
Uvnitř často rozladění, svou mrzutou náladou..
Tulák nad tím hlavou kroutil, rozum mu to nebral!
Pohled na svět se mu hroutil, tak o radu žebral…

Někde je prý studna a v ní voda dobrá.
Kdo napije se z ní, hned je plný moudra..
A tak u každé studny, kterou na své pouti objevil,
on zastavil se a žíznivě z ní pil.
Pokaždé věřil, že to ona —studna moudrosti
a čekal, čím mysl jeho pohostí.

Avšak vždy jen žízeň zaplašil
a osvěžen obyčejnou vodou byl...
Lidem dál on nerozuměl
a hlavu zamotanou čím dál víc, měl.
Unavený dlouhou poutí,
posadil se na mez.
Rozmrzelost srdce rmoutí,
že studnu moudra nenalezl ani dnes…

Složil hlavu do dlaní a dlouze si povzdechl.
Náhle někdo znenadání, tiše k němu přiklekl…
Zjevil se tu poutníček,
z ničeho nic, prostě jen tak!
V ruce držel džbáneček a na tuláka upřel zrak…
,,Tak se napij,člověče!“řekl a džbán mu podal.
,,Ať moudrý jsi konečně!“posléze pak ještě dodal.
Mladý tulák bez váhání, doušek vody přijal.
Poutníček se s pousmáním, pohledem na něho kochal.

,,Lidem ty chceš rozumět?“zeptal se tiše poutníček
a vzal si zpět svůj džbáneček…

,,Máš pravdu, poutníčku,to je můj cíl!
Abych, můj ty božíčku, moudrý konečně už z toho byl!“
vzdychl tulák usouženě
a čekal co teď se stane…

,,Moudrost není k nalezení..
Žádná taková studna —prostě není!
V každém člověku špetka moudrosti se ukrývá
a záleží jen na něm, kolik prostoru ve své mysli, jí dá.
Rozumět lidské bytosti,
věru nesnadná je věc!
Když pozorně však nasloucháš, pochopíš jí nakonec…

Nelze dávat lidi do škatulek a třídit je v dané chvíli.
Mnohdy se pak snadno, člověk v člověku zmýlí!
Každá krása má i své vady
a ošklivost, může i krásná pro někoho být…
Špatnost mnohdy má i své klady
a dobrota i své zápory, může mít.

Ten kdo žije pro slávu,
přináší druhým ponaučení, nebo zábavu.
Chytří jdou hloupým, příkladem…
Oškliví se v krásných vzhlíží…
Nemotora, šikovnému se chce vyrovnat..
Poctiví, šizuňkům se snaží vyhýbat
a chytře se kolem nich plíží..

V každém něco dobrého i špatného se ukrývá.
Krásu i ošklivost v sobě každý má.
Moudrost i hloupost v každém dřímá.
Lež i pravdu uvnitř sebe, každý člověk skrývá…
Po mnoha slovech, i k mlčení přijde čas.
A po dlouhém mlčení, se navrací řeč zas…
To znamená, že v každém mluvka je i posluchač!

Za smíchem pláč přijít může.
Po ochotě nevrlost, ne—li hůře.
Toho všeho, jediný člověk má v sobě dost a dost.
Co převládat u něj bude, ukáže až budoucnost…

Není všechno černé jen, anebo bílé zcela!
Bílá zčernat může a to, co zas černé je, snadno zbělá…
Lidé jdou si příkladem
a určují si vzájemně svůj cíl a směr.
Pokud rozumět lidem chceš, nejdřív poznej—ČLOVĚKA.
Sám v sobě moudrost hledej a oddej se jí zcela.
Aby tvá dlouhá pouť za ní, marná nebyla..“

Tulák hledí na poutníčka a jen kroutí hlavou.
Co je toto za človíčka? Snad ho smysly klamou?
Diví se tomu, co se od něj dozvídá.
Moudrost, že on už v sobě má?

,,Ale ano! Teď sám o sobě přemýšlej, je-li to tvá vůle.
Už nebudeš mít v hlavě, jako ve včelím úle!
I srdcem musíš vnímat, jen rozum vždycky nestačí.
Své city nesmíš skrývat, jen někdy je lépe, když je potlačíš.
Oči otevři dokořán, ať dohlédneš co nejdál…
Uvidíš všechno z mnoha stran,
nač tvůj zrak, dříve nestačil.“

,,Kdo jsi, milý poutníčku?
Jsi tu sotva chviličku…
A z našeho povídání, plyne pro mne spousta poučení!
Vyznat se sám v sobě, nejdřív musím,
potom lépe chápat druhé, zkusím..“
Řekl tulák odhodlaně a čekal,
co se ještě stane.

,, V životě lidském se to stává,
že na pouti za poznáním,
potká člověk -člověka,
který je pro něj, v pravou chvíli, požehnáním.
Pokud si jeden neví rady,
pár takovýchto poutníčků, je pro něj, vždycky,tady…“

Pak už tulákovi jen rukou pokynul
a jako mlha se rozplynul…
Tulák už se ničemu nedivil
a nezkoumal, zda-li tady podivný poutníček, vůbec byl.
V mysli se mu rozjasnilo, u srdíčka náhle milo.
A v očích zvláštní třpyt měl a jas..
Na další cestu se vydal zas,
protože tuláci…vedou život toulavý!
Avšak uvnitř sebe, nebyl už tolik bolavý.
Každému člověku od té chvíle ze srdce přál,
aby na své životní pouti nikdy nebyl sám…
A toho svého poutníčka, aby potkal každý z nás…
V pravou chvíli a v pravý čas!