NO FUTURE

On

Koupil jsem mé ženě k Vánocům program, který vysílá žlutý trojúhelník nonstop 24 hodin, a to bez reklam. Byla velmi nadšena. Někdy je žlutý trojúhelník objektem mé tvorby. Mám na svém kontě již mnoho obrazů žlutého trojúhelníku. Maluji je od dětství. Žlutý trojúhelník prostě miluji.

Moje žena mi žlutý trojúhelník někdy zpívá. Občas ale intonuje do modra a to se mi nelíbí. Když jsem ji na to upozornil poprvé, tvrdila, že zpívá žlutě. Jenže já jasně slyšel, že je to do modra. Jakmile jde o žlutý trojúhelník, slyším každou nečistotu. Ale Moje žena si nedá říct. Modrá ve žlutém trojúhelníku je jedinou skvrnou v našem manželství.

Pokaždé, když  mezi nás ten namodralý stín vstoupí, nehádám se. Vozím se  výtahem našeho mrakodrapu nahoru a dolů. Jak krásně vertikální, minimalistický pohyb!

Ale tohle už je minulost.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že jednoho dne budu postaven před situaci, v níž zjistím, že s těmi žlutými trojúhelníky to není zase tak žlutě trojúhelníkové, jak jsem si myslel.  

Toho dne má žena zpívala opět do modra. Dokonce i s trochou okru. Šel jsem tedy, jak jsem byl zvyklý, zajezdit si do výtahu.

Ve čtrnáctém patře jsem zezdola uslyšel strašný rámus. Někdo dokonce vykřikl:

„Bacha, vole, ze shora sem jede Bůh!“

Dostal jsem nepříjemný pocit, protože jsem nepotkal někoho cizího už ani nepamatuji. A ty hlasy cizí byly. A k tomu fialové.

Chtěl jsem proto rychle vyjet zpět nahoru a vyhnout se případným nepříjemnostem, ale jakmile výtah dosedl, dveře se automaticky otevřely.

Oni

Někdy si chodíme hrát do sklepa, což se nelíbí našim. Někdy schválně zastavujeme výtah a někdy si hrajeme na to, že jsme ve sklepě zavření a boucháme do dveří výtahu a voláme: „Otevřete!“ Jde o to, že nikdy nikdo neotevře. Přesto, nebo právě proto,  je to dost napínavá hra.

Jednou se ale stalo něco zvláštního: Dveře se otevřely.

Stál tam opravdickej Bůh. Díval se přímo na nás, ale evidentně nás neviděl. Ani se na nás totiž nepodíval. Nastoupili jsme a ani nedutali. Vystoupili jsme ve 3. patře a on pokračoval někam nahoru. Nikdy jsme ho už neviděli a nikdy o tom nikomu neřekli.

On

Otevřely se dveře výtahu a přistoupili dva malí chlapci. Vyděsil jsem se.

Nic neříkali a mlčky se na mě dívali. V očích měli provinilý výraz. „Odpusťte nám naše hříchy, pane Bože.“ Poklekli. Uvedlo mě to do rozpaků.

Zmáčkl jsem rychle spínač s číslem 64,7 což je mé oblíbené číslo a také číslo mého podlaží. Tvářil jsem se, že jsem nic neslyšel a myslel při tom na mnoho žlutých trojúhelníků. Nepomáhalo to.

Chlapci stále klečeli na podlaze výtahu. Jeden z nich náhle řekl: Vem si moje oko, pane Bože!

Znervózněl jsem. Jenže jeden z chlapců vytáhl z kapsy čajovou lžičku a jedním pohybem si oko vydloubl. Druhý přidržel nerezovou misku a oko do ní vklouzlo. Vypadalo v misce jako hodně syrové volské oko modré barvy. Měl jsem z toho pohledu velice nepatřičný pocit. Něco tak nepřirozeného jsem ještě neviděl ani nezažil.

Chlapci se usmívali a podávali mi misku s plovoucím okem. Nechtěl jsem se jich dotknout a tak jsem nedovedl dar nepřijmout.

V tom se výtah otevřel v mém patře a já jsem s miskou v ruce vyšel ven. Chlapci se poklonili, dveře se zavřely a výtah odjel.        

Ona

Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale můj manžel je skutečný Bůh. Nesmí vycházet ven, protože venku je hodně červené, oranžové a zelené barvy, a ty můj manžel nemá rád.

Zato miluje žlutý trojúhelník. Má knihy se žlutým trojúhelníkem, encyklopedii žlutých trojúhelníků a každé ráno cvičí žlutý trojúhelník.

Musím dohlížet, aby bral léky. Zvláště ty červené kulaté, které musím obarvovat na žlutou. Žádala jsem v lékárně o žluté, ale žluté nevyrábějí. Napsala jsem do Bruselu, a odpověděli mi, že červená kolečka nemá rádo jen 3,14 procenta populace a tudíž se s tím musíme nějak vyrovnat, nebo se přihlásit do speciálního léčebného programu, který by averzi vůči červeným kolečkům zmírnil. Jenomže manžel už je ve speciálním programu na odstranění náklonnosti k žlutým trojúhelníkům. Někdy se stane, že nestihnu červené pilulky obarvit včas a manžel si je prostě nevezme.

To pak jezdí výtahem nahoru a dolů. Bydlíme v 64,7. patře v modrém křídle World Toweru. Manžel nebyl z té modré nadšen, ale usoudil, že obyvatelé modrého křídla nenosí červené, zelené, ani oranžové věci a proto ho nemohou rozrušit. Fakt je ten, že jsme tu ještě nepotkali nikoho. Není to nic divného. Bytů je víc, než obyvatel.

Jednou se manžel vrátil z výtahu a v ruce držel prázdnou, nerezovou misku pro psa. Hleděl do ní a nemohl od ní oči odtrhnout. „Jak nepřirozené!“ Říkal.

Vzala jsem mu ji z ruky a usadila ho ke stolu. Dostal smažený sýr.

Nechutnalo mu.

Unavoval mě. Zapnula jsem si televizi. Dávali mé oblíbené modré kolečko.

On

Vzala mi misku z ruky a zírala do ní tak upřeně, jako by v ní snad ležel žlutý trojúhelník. Pocítil jsem osten žárlivosti a měl chuť zakřičet: „Vylej to do výlevky.“ Ale byl jsem zticha. Vzdal jsem to. Musel jsem si už konečně přiznat to, co vím už dávno. Modrá kolečka dělají mou ženu šťastnější, než náš SPOLEČNÝ žlutý trojúhelník!   

A teď už ztratila veškerou sebekontrolu. Její zájem o modré oko v misce mi vzal chuť k jídlu. Nedokázal jsem jí ani říct, aby to vylila. Udělala by to. Šťoural jsem se ve smažených žlutých trojúhelnících, které mi připravila k večeři a pozoroval mou ženu, jak se rozplývá nad okem v misce. Zkrásněla.

Pohled na ni mě zvláštním způsobem uspokojoval. Popravdě, nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Zaplavilo mě její uspokojení z modrého oka, jakoby bylo moje.

A to byla ta chvíle, kdy jsem osudově zavrávoral.

Všechno se v té chvíli náhle změnilo. Moje žena se nejvíce těšila pohledem do oka v misce a já pohledem na mou ženu. Pomyšlení na žlutý trojúhelník mě nechávalo podivně chladným.

Za několik hodin ale modré oko v misce začalo smrdět. Kazilo se. Moje žena se stávala stále podrážděnější a plakala. Naplňovalo mě to odporem.

Uchýlil jsem se ke sledování žlutého trojúhelníku v televizi. Přece jen ještě dovedl zmírnit to napětí, které na mě má žena přenášela. Jediné, co ji uspokojovalo, bylo modré oko v misce, které nakonec musela spláchnout do toaletní mísy.  

Když tak učinila, ani se na mě nepodívala. Jako bych já mohl za to, že se modré oko zkazilo! Nemluvila se mnou. Pustila si album kapely Modré kolečko a začala tančit. Byl to krásný tanec. Takový modrý a kulatý. Ale já v něm spatřil ještě něco navíc. Odlesky modrého oka, které se na mě dívá a říká: "Vezmi si mě." Moje žena se v tanci stávala okem samým. "Vezmi si mě," říkala, aniž by pohnula rty. Ale já jsem si ji nevzal.  

Pak náhle psychicky onemocněla. Stalo se to při snídani. Právě jsem si doléval citrusový džus, když z ničeho nic vzala lžičku,  přiložila ji k oku a vykrojila jej. Oko se jí vyklopilo rovnou do dlaně.

Podala mi ho. Usmívala se.   

Chtělo se mi zařvat:

„Proč? Proč zrovna mě se tohle musí dít?"

Ale byl jsem zticha. Vzal jsem oko a vztekle jej vylil do výlevky. Moje žena dostala záchvat. Plakala a plakala.

Zavolal jsem záchrannou službu.

Doktoři tvrdili, že mé ženě nic není a odešli. Musel jsem si s ní poradit sám.

Pořídil jsem jí program s vysíláním přímých přenosů modrého oka. Byla nadšena.

Od té doby miluji modré oko. Pohled do modrého oka mně uvádí do extáze. Nejraději se na modré oko dívám s mou ženou.

I když někdy bych si fakt radši přepnul na fotbal.   

Ona

Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale ani Bůh není dokonalý.