Setkání
Potkala jsem muže, je to již spousta let, mládí ve tváři měl a místo nohy - jen pahýlek. Pažemi při chůzi své berle svíral a náhle upřeně se na mne zadíval.
Rychle sklopila jsem rozpačitě oči k zemi, když přímo do cesty postavil se mi. Uvnitř sebe pocítila jsem v tu chvíli hodně pokory a soucitu - s tím mužem bez nohy…
,, Zvedni své oči a pohlédni na mne, děvče, věnuj mi jen chvilku malou - vždyť nic ti neuteče. Ty topíš se teď v rozpacích a já všiml jsem si soucitu v očích tvých...
Ještě před chvílí jsi s přáteli o kousek dál stála, slyšel jsem, jak krásně ses nahlas smála… Já náhle jsem také po úsměvu zatoužil, myslíš, že bych si od tebe jeden zasloužil?
Jen se soucitem v očích se setkávám od lidí, které denně potkávám…. Tak dávno už se na mne nikdo neusmál, bych byl šťastný, kdybych za úsměv někomu stál…
Já přišel jsem o nohu, ale dnes už říkám - díky bohu, život a obyčejné lidské touhy, že zůstaly mi…
Vím, že soucit je také cit, ale už jsem ho, věř mi, syt! Zdravý člověk často spoustu přání má, jen jedno jediné však v sobě ukrývá, když ho potká nemoc zlá…
Žít bez nohy je údělem mým, jinak jsem však člověkem zdravým. Motorka bývala můj koníček, a teď vděčný jsem za berle i za invalidní vozíček.
Z motorky já přežil jsem pád a mám život i bez nohy rád…“ Pohlédla jsem mu upřeně do očí a vykouzlila pro něho úsměv na rtech svých.
On se na mne usmál také a rozpaky už nebyly nijaké. ,,Za tenhle úsměv děkuji, protože byl od tebe velmi upřímný… V myšlenkách si ho odnesu a rád bych ti dal za něj pusu!“
Pak dotkl se ústy svými mojí tváře a v očích objevila se mu vděčná záře. Znovu setkaly se naše úsměvy a mé srdce zalilo ještě více pokory…
,,Jsi zřejmě hodné děvče, citlivé, setkání s tebou potěšilo srdce mé. Usmál se na mne milý človíček, který na okamžik zapomněl na mé berle i vozíček...
Víš, pro takové lidi já žiju, dodávají mi vnitřní sílu…. K životu jen soucit nestačí, netřeba odvracet ode mne oči… Ani zrak klopit k zemi, jen směle do očí dívej se mi!
Vidíš? Vždyť jsem člověk jako ty……………“
|