ISIS --- --- 18:08:54 7.2.2009 --- 09:49 :: diskuze :: TVOŘME věty PO slovech...
ilustrace k úryvku z knihy The Phantom Tollbooth /Norton Juster/

chlapec jménem Milo se vydal na cestu do zvláštního světa

"..Okouzlen půvabem okolní krajiny přestal dávat pozor na cestu. Zasnil se a oddával se svým fantazijním myšlenkám. Zakrátko přestal vnímat úplně a když dojel na rozcestí, kde šipka ukazovala vlevo, Milo odbočil doprava, po silnici, která vypadala jako zjevně špatná cesta.
Sotva odbočil, věci se začaly měnit. Obloha byla úplně šedivá a okolní krajina působila, jakoby ztratila svou vlastní barvu. Nejspíš měla ten samý monotónní odstín. Všechno bylo tiché a vzduch byl těžký. Ptáci pěli pouze šedivé písně a cesta se stáčela zpátky a zase vpřed v nekonečných sériích stoupajících zatáček.
Míli po míli jel dál ,najednou jeho vozidlo začalo ztrácet na rychlosti. Jelo pomaleji a pomaleji ,až bylo skoro nemožné s ním vůbec pohnout.
"To vypadá, jako bych se dostal do Nikam" zívl Milo ,čím dál víc ospalý. "Doufám, že jsem nesjel z cesty."
Míli po míli ,všechno je šedivější a monotónnější. Nakonec auto zastavilo úplně a nehne se ani o píď.
"Obávám se, že vím kde jsem," řekl Milo velmi zděšeným tónem.
"Jsi... v... Lí..ném... pás..mu," povzdechl hlásek, jenž zněl velmi vzdáleně.
Otočil se a pátral, odkud hlas vyšel. Nikde ale nikoho neviděl a bylo to tak tiché a tlumené, jak jen si kdo dokáže představit.
"Ano... Lí..né... pás... mo," zívl zase jiný hlas, ale opět neviděl odkud.
"CO JE TO LÍNÉ PÁSMO?" zakřičel hlasitě a snažil se ze všech sil spatřit, kdo odpoví tentokrát.
"Líné pásmo, můj mladý příteli, je místo, kde se nikdy nic neděje a nic se ani nemění."
Tento hlas vyšel z takové blízkosti, že Milo nadskočil překvapením, že na jeho pravém rameni sedělo něco tak bledého, že si toho sotva všiml, a toto malé stvořeníčko mělo přesně odstín jeho košile.
"Dovol, abych nás všechny představil," pravil ten malý tvoreček. "Jsme Letargiáni, k vašim službám."
Milo se pozorně rozhlédl a rázem spatřil spoustu z nich -seděli na jeho autě, stáli na cestě a leželi všude na stromech a křoviscích.. bylo velmi obtížné je spatřit, protože měli přesně takovou barvu, jako to, čeho se dotýkali. Všichni si byli velmi podobní, jeden jako druhý /samozřejmě až na barvu/ a někteří si byli dokonce navzájem ještě podobnější.
"Velmi mě těší, že vás poznávám," pronesl Milo, ačkoli si nebyl jistý, jestli ho to opravdu těší nebo ne. "Myslím, že jsem se ztratil, můžete mi nějak pomoct?"
"Neříkej _myslím_," řekl jeden ,co zrovna seděl na jeho botě, ve chvíli ,kdy ten na rameni zrovna usnul. "Je to proti pravidlům." a usnul taky..
"Nikdo nesmí myslet v Líném pásmu," pokračoval třetí a začal podřimovat. A každý který promluvil rázem usnul a každý další byl znavenější a jak na sebe navazovali ,konverzaci vedli téměř plynule.."

/omluvte můj krkolomný překlad, ale mám to jen v originále a psala jsem to až teď velmi narychlo 0:)


do půnoci