„ Měla jsem sen. Sen že něco dokážu. Je lehké říci jen sen, ale mít ho a nepustit, to je umění." Martina je už od malinka snílek. Už když vylezla z postýlky a dělala první krůčky, chtěla se vyrovnat svým starším vrstevníkům.
„ Čas se ale nedá zastavit," vysvětlovala maminka Martině.
Už od malinka bojovala s časem. Kdybych ale zastavila čas, stihla bych uskutečnit všechny své sny."
„ Ale Martinko, tvé sny se ti splní. Jen jim věř a nevzdávej se."
„ Víš, život je jak na běžícím pásu. Nikdy to nesmíš vzdát," opakovala Maminka.
„ Nikdy! Na tohle slovo v životě nezapomenu, Mami."
Martina se zahledí do zeleného rybníčku a schová fotku do hnědé bundy. Chodila sem den co den. Procházela se kolem rybníka a pozorovala svět. Ze všeho ale nejvíce milovala podzim.
„ Lehla jsem si a zachumlala se do padajícího listí. Cítila jsem pocit bezpečí. Pak jsem vstávala a házela listí kolem sebe. Dotýkalo se mé tváře a jemně šimralo. Nikdy se ale nezastavilo. A tys tam byla se mnou."
Právě teď sedí na své lavičce u svého opuštěného rybníčku, zachumlaná v péřové bundě. Martině je čerstvých 21 let. Už je to přesně rok, uvědomí si.
Kdyby ten den nikdy nepřišel, pomyslela si.
17.08.09 Poslední den.
Venku fouká svěží vítr a celé město se zahalilo do tmy. Zdá se, že Martina klidně spí. Nebude to ale dlouho trvat. Den co den se jí zdá jeden strašlivý sen. Každý by si řekl, že sny jsou normální záležitost obyčejných lidí. Tenhle jí má ale napovědět před katastrofou, která je den co den blíž. Osud nezměníme, ale můžeme mu předcházet...
3:00 Martina
Zase ten strašný sen. Martina se obrací ze strany na stranu. Ví, že to je jen sen, ale čeká jen na jediné, na probuzení z toho pekla. Klepání větve na okno od protějšího stromu je tak silné, že Martinu probudí. Jako by věděl o jejím utrpení.
Už je vzhůru. S pohledem na černý strop cítí pocit vysvobození. Pro jistotu se štípne.
Ano nespím, uvědomí si. Otočí se na bok a rozsvítí lampičku na nočním stolku. Svit z vedlejšího pokoje probudí Ivanu (Maminku Martiny).
„ Mohu dál?" zeptá se Ivana.
„ Ano," odpoví vystrašená Martina.
„ Copak se děje, zase ten škaredý sen?"
„ Nevím, co mám dělat, už nechci, aby se mně zdál."
„ Ale Martinko, je to jen sen, víš?"
„Vím, ale je tak živý."
Ivana ji obejme a pevně ji drží v jejích teplých dlaních.
„Je to jen noční můra, která časem zmizí." Jemně jí přejede ukazováčkem přes její špičatý nos.
„Je čas spát princezno," zašeptá tichým hlasem.
3:15 Ivana
Martina už sladce spí. Ivana jí políbí ještě na tvář. Zhasne lampičku na nočním stolku a odejde do ložnice.
Ještě dvě hodiny můžu klidně spát," uvědomuje si s pohledem na blikající budík.
5:15
Ivana tohle zná. Sotva člověk zavře oči, ozve se nedochvilný zvuk budíku.
Rozespalá Ivana jemným úderem pravé ruky uspí budík. Nechtěla mu ublížit, ale jen mu říct ať na ní není příště tak agresivní. Pak ho ale sebere ze země a pohrozí mu zvednutým ukazováčkem. (Je zvláštní, že tento rituál dělá skoro každý všední den.)
5.20
Jde směrem do koupelny. Po cestě uklidí zašpiněnou skleničku, která zbyla po nepořádné Martině. Trošku si zanadává.
Zastaví se u zrcadla, do kterého den co den kouká se zavřenýma očima. Dnes je ale musí otevřít. (Zrcadlo času)
Zase jedna vráska, vykřikne zuřivě. Ty pitomý krémy si už nikdy nekoupím.
„ Uklidni se, Ivanko, nevypadáš tak hrozně," rozčiluje se s pohledem na zadýchané zrcadlo
5:25
Po mírném rozhořčení po nepodařeném ránu už je vše jak má. Upravená 40-ti letá dáma pospíchá do práce. Otevírá dveře od garáže, kde nastupuje do svého auta a odjíždí do práce.
5:44 Martina
Martina je zvyklá probudit se těsně před tím, než zazvoní budík.
„Ještě minuta," uvědomuje si s pohledem na blikající budík.
5:45
„ Ach ne," rozčiluje se Martina na zvonící budík. Jemným úderem pravé ruky uspí budík. (Jedno staré přísloví pravý:j aká Katka, taká matka).
Pomalu vstane z rozestlané postele a jde směrem do koupelny. Se zavřenýma očima přistupuje k zrcadlu. (Zrcadlo času).
Otevírá oči a spatří, co by opravdu nečekala (Není důležité, jak člověk vypadá, ale jaký je uvnitř).
„ Copak ta moje pleťová maska nepomáhá," rozčiluje se s pohledem na zadýchané zrcadlo.
06:00
Upravená špinavá blondýna běží směrem ke škole. Dnes přijde pozdě.
06:45 Ivana
Jede směrem ke školní ulici. Prstem si ťuká do volantu a zpívá si. Baví ji to. Snaží se tak nabudit do nového dne a hlavně se připravit na otravného šéfa.
„ Ivanko, podejte mi kávu."
„ Ivanko, pojďte sem."
„ Ivanko, nesnáším, to slovo Ivanko.!"
06:55
Přijíždí směrem na parkoviště. Cestu jí ale zkříží modrá dodávka.
„ Co ten blbec, tady chce? Tohle je moje místo," rozčiluje se Ivana.
Neváhá a 2 krát zatroubí. Vyleze z auta a jde směrem k modré dodávce.
„ Haló pane, tohle je moje místo," upozorní ho slušným hlasem.
„ To mě ale nezajímá, kočičko, najdi si jiný, hm?"
Zatne zuby a myslí si něco pohlavním ústroji.
07:00
„ Ivanko,“ ach ne pomyslí si.
07:50 Martina
Vstupuje na přechod ve Školní ulici. Rozhlíží se. Auta pomalu zpomalují, aby jí dali přednost.Vchází do půlky, je kousek od druhé strany.
07:51
Muž v modré dodávce jede jako šílena zvěř, která si hledá svojí potravu. Neuvědomuje si, jaké neštěstí by se mohlo stát. Jakoby Martinu neviděl a nechtěl vidět. Zatemnělý svojí ješitností vjíždí na přechod.
07:52
Modrá dodávka míjí Martinu. Ucítí jen proud vzduchu, který jí sráží na zem. (Dnešní lov se nezdařil). Nezajímá ho lidský život, ani se neotočí, zda je v pořádku. Jede dál svou cestou, až ke své s káze.
07:55
Opřena o pouliční lampu lapá po dechu.
„ Vždyť mě mohl zabít."
„ Proč lidi musí jezdit tak rychle?"
„ Nechci na to ani pomyslet."
08:00
Školní zvonění udává začátek hodiny a konec přestávky. Schody ve škole, už jsou ale prázdné a klidné. Žádní žáci se neopírají o skřínky a nepokřikuji na své kamarády. Ani školník Málek nekontroluje přezůvky dětí.( Zvonění začíná v 08:00. Teď je ale 08:05 Martina přichází poprvé pozdě.)
08:06
„ Tak kde jsi?" křičí Paní Štegnerová na Martinu.
„ Moc se omlouvám, ale na přechodu mě málem přejelo auto a byla jsem v šoku."
Celá třída začne řvát smíchem.
„ Ticho!" Zakřičí pani Štegnerová.
„ Slyšela jsem už hodně výmluv, ale tahle se ti obzvláště povedla."
Martina už byla na paní Štegnerovou zvyklá. Věděla, že je přísná, ale zároveň byla velice hodná.
08:10 Usedá do školní lavice. Nemůže se zbavit toho nepříjemného pocitu, který zažila na přechodu. Hodina ale dál pokračuje a paní Štegnerová pokračuje ve svém únavném výkladu.
08:30 Ivana
„ Co si ten blbec pořád poroučí?" zeptá se spolupracovnice Markéta.
„ Ale víš, jak sem ti říkala o té modré dodávce, co mě dnes vjela na moje parkovací místo?"
„ Ano vím."
„ No, tak tenhle ten spratek nám bude dělat šéfa."
„ Cože?" zeptala se vystrašená Markéta.
„ Jo! Tatík jde do důchodu a on bude jeho nástupce." (Šéf Karel přezdívaný tatík, ale také i blbec - každý přece ví, jak má pojmenovat svého šéfa.)
08:35
„ Podívej, už vychází z kanceláře," Markéta nenápadně mrká na Ivanu.
„ Ten je k sežrání, vid?" vykřikne úchvatným hlasem Markéta.
„ Markéto, otevři oči! Tobě je 40 a je mu je sotva 30."
„ Mám ráda mladý koloušky," zvolá Markéta.
„ Jé a podívej na ten zadeček."
„ Ty jsi fakt hrozná!" Ivana jí rukama zakryje oči, aby se na něj nekoukala.
08:55
„ Hele, víš o tom, že nás šéf svolal do kanceláře?" povídá nadšená Makéta Ivaně.
„ A to jako proč?
„ Vypadá to, že se s námi chce rozloučit."
„ Prý jsme byli jeho oblíbenkyně. "Koukne se na Markeéu a zamyslí se. „Takže když mě Taťka říkal Ivanko, tak jak mně bude říkat tenhle ten: Ivušo?"
„ Posloucháš, mě vůbec Ivano?"
„ Jo, poslouchám," odřekla zamyšlená Ivana.
„ Tak v 9:00 máme být v jeho kanceláři."
„ Budu tam," odvětila Ivana."
09:00
„ Tímto bych se s vámi chtěl rozloučit," začal nudným hlasem šéf Karel (Taťka).
„ Taťka začíná dobře, vid?" zvolá Markéta
Ivana do Markéty jemně štouchne prstem.
„ Podívej se na něj, jak hezky vrtí boky," zašeptala Markéta. (Taťkova specialita byla při vyprávění hýbat boky a luskat prsty. Už proto se mu přezdívalo Taťka - solič. Dělal to převážně, když byl nervozní). Ivana to nevydržela a vyprskal smíchy. Taťka se zadrhl v půlce svého projevu.
„ Je tady někomu něco k smíchu?"zeptal se před zástupy svých podřízených.
V místnosti byl klid. Znova se nadechl, zaluskal prsty a pokračoval ve výkladu.
08:40 Martina
„ Ty hodiny se Štegnerkou mě jednou zabíjí," stěžovala si spolužačka Jana.
„ Jano, neodmlouvej, Jano, pojď k tabuli, Jano“
„ Co je s tebou?" zeptá se Jana."
„ Nic!"
„ Zaspat je přece úplně normální, ne? Třeba já zaspávám pořád," chlubí se Jana.
„ O to vůbec nejde, jen nemůžu poslední dobou spát."
„ Ale každý přece nemůže někdy spát. Musíš pařit!" (Ulítlá technařka Jana se smyslem pro humor. Nejlepší kamarádka Martiny).
„ Pařit? No a pak budu zaspávat pořád a Štegnerka mě zabije."
„ Hele, víš co by řekla Šegnerka? Martino, ale tohle přece děvčata ve tvém věku nedělají." Martina to nevydrží a vyprskne smíchy.
08:45
„ Hele, mám skvělý nápad," zvolá nadšená Jana.
„ Hele Janičko, jediné co by tě mohl napadnout je jít za školu."
„ No, do kavárny na konci města. Pamatuješ,jak jsme tam byli, ne?" Srdečně se podívala na Martinu, jak na malé dítě.
„ Pařit? No a pak budu zaspávat pořád a Štegnerka mě zabije."
„ Ty víš, že tohle nejde," odřekne Martina. Jana zaklapne pusu a dál se kouká do sešitu Matematiky.
09:00
To Kafe by ale bodlo, pěna by se mě lepila na rty a určitě by to bylo lepší, než poslouchat profesora Králika. Povídá o matematice jako králík. On totiž Králik je, ale samozřejmě jen příjmením.
„ Hele Jančo?" zeptala se otázale Martina,
„ Ano?"
„ Tak jdeme, ne?"
„ Já věděla, že to řekneš,"odpověděla spokojená Jana.
09:35 Ivana
„ Konečně ta smuteční nálada skončila, ale taťka mě bude chybět. Tobě ne?" zeptala se Markéta.
„ No, určitě byl lepší než jeho nástupce," řekla Ivana.
„ Ty myslíš zajíčka?" zeptala se tázavě Markéta.
„ Už toho nech, vždyť bys mu mohla dělat matku."
„ Mohla, ale nemusela,"odpověděla nabroušená Markéta.
09:40
„ Hele, tak mě napadlo?"
„ Copak tobě mohlo Markéto napadnout?"
„ Ještě jsem nic neřekla a ty mě takhle odsekáváš."
„ Tak copak tě napadlo?"zeptala se Ivana.
„ Šéf zapíjí důchod, tak jsem myslela..“
„ Cos myslela?" Ivana jí vběhla do řeči.
„ No, že, by jsme šli do kavárny na konci města."
„ No, nevím, mám ještě nějakou práci."
„ Jak chceš!" odřekla Markéta.
09:45
„ Ty, Markét?"
„ Ano?"
„ Tak jdeme?"
„ Já, věděla, že to řekneš." odřekla spokojená Markéta.
09:35 Martina
„ Tady je takový klid," vykřikla Martina.
„ Neřvi tak!" napomenula jí Jana.
„ Promiň, ale jsem spíš hospodský typ."
„ To neřeš. Já tady žvýkám a taky bych neměla."
„ Ale tu bublinu, bys mohla splasknout," upozornila jí Martina.
„ A jo"
9:50
„ Ted se všichni šprtaj a my tady pijeme kafe, super, co?"
„ To teda. Počkej!" řekla Martina.
„ Co je?" zeptala se vystrašená Jana.
„ Jako kdybych slyšela známý hlas" řekla Martina.
„ Koho?" zeptala se Jana.
„ Mojí matky," řekla Martina.
„ Cože? To si děláš prdel, ne?" zvolala Jana.
„ Nedělám!" odpověděla suše Martïna.
10:00
„ Jano, podívej se nenápadně za mě, jestli to je špinavá blondýna a je podobná mně, tak to je určitě ona."
„ To je gól."
„ Spíš pořádný průšvich,"zvoĺala Martina.
„ Tak vidíš něco?"
„ Akorát co vidím je špinavá blondýna otočená zády k nám."
„ Tak to je určitě ona."
„ Klid Marťo," řekla uklidňujícím hlasem.
„ Nikam se nehneme a tvoje matka tě určitě neuvidí."
„ Ale co když se mi bude chtít čůrat?"
„ Víš, co by řekl Králík? Nemožné!"
10:15 Ivana
„ No ne, tady to je úžasné," zvolala Ivana. „ Kdy jsme tady byli na posledy?"
„ Myslím, že už to bude rok," odpověděla Ivana.
„ Taťka se tady pěkně vožral a my ho táhli přes celé město domů," vyprávěla Markéta
„ Počkej," zarazila se Ivana. „ Myslíš to, jak pozvracel zahradu své ženy?"
„ Nejen to - pak se svlékl a běhal okolo baráku a řval, že je superman."
„ Počkej, nebyl to náhodou sperman?"
„ To máš jedno," řekla Markéta.
Ivana pozvedla panáka a zvolala: „Tak na Taťku a na jeho nástupce."
10.20
„ Je tady!" zakřičela Markéta.
„ Ale kdo?" zeptala se Ivana.
„ No přeci Zajíček."
Ivana se otočí směrem na bar.
„ Ten je hezkej, vid?" zvolala Markéta úžasem.
„ Blonďáci nejsou v dnešní době v módě," pomyslí si Ivana.
„ Je fakt úžasný." Ve skutečnosti to řekla jen proto, aby jí dala Markéta pokoj
10:25 Martina
„ Hele Marťo, podívej," zvolala Jana.
„ A na co se mám jako koukat?"zeptala se vyčítavě.
„ Ke tvé matce si přisedl nějakej hezounek, že by nový objev?"
„ Vždyť moje matka je přes 10 let rozvedená a otec je bůh ví kde."
„ Já bych si ale takového otce představit uměla."
V dnešní době nejsou blonďáci s modrýma očima v modě, pomyslí si Martina.
„ Je mi jedno,co ty by sis Jano, mohla představit, ale já teda ne!"
10:30
„ Ty Jančo, nešla by ses tam podívat blíž? Máma tě nezná a mně by zajímalo, o čem si vlastně povídají."
„ Ty víš, že jsi moje kamarádka, ale je mi trapně, když budu odposlouchávat tvoji matku s nějakým týpkem."
„ Ten týpek, muže být taky brzy můj táta."
„ Nepřeháněj, vždyť se na něj podívej."
„ No, koukám, ale blonďáci nejsou v dnešní době v módě."
„ Ale né, ty hloupá," podívej se na něj a pořádně zaostři."
„ Je teda fakt, že tak zvláštně našlapuje na pravou nohu a opírá se o stůl. Vždyť on je ůplně na mol," vykřikla Marťina.
„ Já ti to říkala," odvětí Jana.
10:35 Ivana
„ Milé slečny, chtěl bych se vám představit", zadrhával se Tomáš, kterému šla od pusy bublina, byl z něj cítit mírný zápach od slivovice.
„ Ten se hýbe jak Taťka, viď?" zvolala Ivana.
Markéta zvedla panenkami a tiše zašeptala Ivaně: „Nech ho domluvit, třeba bude ještě sranda."
„ Rád bych se představil," řekl o trochu více v střízlivém stavu.
„Jmenuji se Tomáš Michael," polkl bublinu u pusy a napil se panáka.
„ Neměl by ste tak pít, nedělávám to dobře," napomenula ho Ivana.
„ Hele, tebe znám z té firmy, kde budu dělat šéfa."
„ Ty půjdeš první na řadu!" Napil se panáka a posadil se.
Ivana se zarazila. „Co prosím?"
„ Říkám, že půjdeš první na řadu."
„ Vyhodím tě, jako každého, kdo bude dělat problémy."
„ Cože?" Ivana to už nevydržela a vlepila tomu nafoukanému spratkovi facku.
10:40 Martina
„ Hele Marťo, ta tvoje matka je pěkná bouchačka," zvolala Jana.
„ Proč by měla?" zeptala se Jana.
„ Tamhle tomu týpkovi dala před chvíli facku."
„ Moje matka?"
„ Vždyť ta by neublížila ani mouše, pomyslela si Martina."
„ Určitě se ti to jen zdálo," řekla Martina.
„ Ne, tohle se mi opravdu nezdálo," odvětila Jana
10:45
„ Mohla bys konečně vstát a podívat se, co se vlastně děje?" Martina pěkně zuřila a taky to Janě pěkně ukázala, pohledem z očí.
„ Vždyť už jdu," odpověděla Jana. Zaskřípala zuby tak, že to slyšel i číšník, který naléval víno paní od vedle. Lekl se tak, že jí polil k nepoznání, vypadala, jak zmáchaná slepice.
10:50
Proběhla jako tichá myška.
„ Tak o čem se baví?" zeptala se netrpělivá Martina.
„ Šla jsem pěkně opatrně okolo nich a naslouchala."
„ No a co?"
„ Hádala se s tím kreténem, jak u ní sedí u stolu. Prý jí nemá právo vyhazovat."
Martina se zamyslela. Mamka něco říkala, že má přijít nový šéf, ale tohle.
„ Podívej! Už jdou pryč," řekla Jana.
„ Kdo?" zeptala se Martina.
„ Tvoje máma odchází s tou svojí kámoškou."
„ A kam zmizel ten chlap?" zeptá se rozrušená Martina.
„ Ten chlap nasedá do té modré dodavky."
„ Modré dodávky?"
„ Vždyť to auto mě dneska ráno málem srazilo," pomyslela si Martina.
Martina už nekouká na čas a běží směrem na rušnou ulici. Modrá dodávka se rozjíždí a řítí se směrem na přechod, kde přechází Ivana. V posledních okamžicích se Martině promítá její sen: Modré auto, neznámí řidič, poráží člověka, kterého nemohla ve snu rozpoznat. Ted už ví, kdo to byl.
Snaží se ji doběhnout, chytit za rukáv, zakřičet. Křik nepomáhá, Ivana se blíží dál ke svému smutnému osudu.
Martin mžourá očima a opřený o volant usíná. Nechá si něco zdát, něco hezkého, něco, co by člověk těžko čekal.
Nad autem ztrácí kontrolu. Z obyčejného auta se stává stroj na smrt.
Vjíždí na přechod a sráží Ivanu.
„ Už jsem ji skoro měla, držela jsem jí za rukáv, mohla jsem,"s těží dokončila větu. „ Já vím," odpověděla Markéta, která stála opodál. Sanitka, která přijela na pomoc zraněné Ivaně byla už marná, bezmocné tělo nejevilo žádné známky života.
Rušná ulice plná dělníků opravující silnici se proměnila ve smutné divadlo plných přihlížejících lidí. Ten den ztratila dcera svojí matku a Tomáš si svojí sobeckostí zničil život. Z místa nehody ujel a dodnes se neobjevil ve svém rodném městě.
Ode dneška bude žít, jako psanec.
Kdybych tak naslouchala tomu snu, mohla bych tomu zabránit, pomyslí si Martina s pohledem na zakalený rybníček. Sedí tam dodnes a čeká, zda se objeví vrah její matky. |