Báseň č. 16

Až spadne poslední dešťová kapka z okapu na zem,

až vítr naposled obrátí plechového kohouta na věži kostela,

až plameny uspí robě v kolébce tisícileté,

upíši duši svou vlastní krví lži.

Až mi Anděl snese modré z nebe,

až mi medvěd k snídani přinese plástev medu,

až mi hladoví vlci olíží slzy z tváře,

doprovodím pravdu na onen svět.

Až zorám otcovou holí lesní mýtinu,

až poplují vráskami plachetnice,

až podpatky na trati historie čas předhoní,

povolá si mě Smrt k poslednímu soudu.

Varuji jasně a zřetelně život před novým zlem,

i když on mi jen zamává a s veselou na horském kole jede dál.