To jsem jel jednou tramvají za kamarádem a kochal jsem se krásou pražské přírody, která se mi zjevovala za okny. Auta, smog, bezdomovci, opilci, politici, no co Ti budu povídat. Prostě idylka. Právě jsem byl zabrán zkoumáním jedné filosofické otázky (pochop, zajímalo mě, jestli ta holka přes silnici naproti má nebo nemá kalhotky), když vtom mě vyrušilo cosi lesklého co se bimbalo před mýma očima. Vypadalo to skoro jako odznak co drží ruku. Po zevrubném prozkoumání jsem ale zjistil, že to je ruka držící odznak. Pomalu jsem stoupal pohledem výš a tam jsem narazil na zarostlou tvář revizora, který mi tou dobou už asi popátý říká "vaši jízdenku, prosím...". No panečku, to nám to začíná. "Jakou jízdenku?", ptám se co nejslušněji to jde a tramvaj pomalu začíná tichnout. Lidi tuší zábavu. Hrobové ticho přeruší revizorův hlas: "tak ty si ze mě budeš dělat blázny, jó?". Jeho tvář začala nabírat nejrůznější barvy. Po chvíli se ale ustálila na rudé. Chvilku jsem přemýšlel, jestli to myslí vážně, ale protože začal mluvit něco o paragrafu 13 odstavec 2 článek 7 bod 4 o čemsi, co mi moc neříkalo, nasadil jsem vlídný tón a zeptal se: "Vy jste revizor, že?". Několik lidí v tramvaji se začalo smát a postupně se k nim přidávali další, což revizora mírně rozčililo. "Jízdenkůůů..." zasípal. Aha, tak je to revizor a chce po mě jízdenku. Začal jsem cítit problém a nahlas, aby to posluchači sedící i vzadu slyšeli jsem utrousil "nojo, ale já jízdenku nemám...". A to bylo něco pro něj. "Tak ty chlapečku nemáš jízdenku, jó???", "...já mám totiž lítačku", dokončil jsem započatou větu. Lidé začali tleskat, zřejmně jim to připadalo jako slušný vystoupení. Pokynul jsem jim, jako že díky a ukázal jsem taky na revizora, jako že i on nese svou zásluhu na tomto úspěchu. Jenže ten v tu chvíli začínal vzteky pomalu modrat a nepříliš tiše na mě řval "tak mi ji ukaž, spratku". No ukázal jsem, co jsem mohl dělat. On na ní podíval a v jeho očích zajiskřilo. "Je dva roky propadlá..." a natahoval po mě ruku. Jenže tou dobou jsem už měl rozbitý boční sklo a vyskakoval z tramvaje. On se samozřejmně vrhnul ta mnou, ale už nestačil uhnout před projíždějícím parním válcem, který nás sedmdesátikilometrovou rychlostí právě předjížděl.

Tak jsem teda nechtěně vystoupil asi o dvě zastávky dřív. Ale to neva, říkám si, protože kamarád, ke kterýmu mířím nebydlí odsud daleko. Bylo to na sídlišti a dokonce mi ani dlouho netrvalo najít správnej panelák. Trochu mi vadilo, že nefunguje výtah. Teda ze začátku ne, ale mezi dvanáctým a třináctým patrem jsem dostal mírnou krizi a začal jsem uvažovat, že to vzdám. Podle povalujících se zbytků mých předchůdců, zvláště pak kousku nohy, která patřila určitě pěkný babě jsem usoudil, že bych nebyl sám, kdo to nezvládnul. Ale představa toho, co mě tam na vrcholu čeká mě hnala dál a tak jsem po slabých třech hodinkách stanul ve třiadvacátém. Zvoním. Otvírají se dveře, které mě rázem pohltili. A já se tak stal součástí dlouho připravované blicí párty.

Pokud jsem předtím mluvil o tom, co je idylka, tak to co se přede mnou otevřelo nyní, se nedá ani popsat. Spousta přátel, stoly plné jídla, chlas...ehm, pití všeho druhu, několik spoře oděných a mě zatím neznámých exemplářů rodu ženského, no... takhle asi nějak to vypadá v nebi, pomyslel jsem si ještě předtím, než jsem se vydal na průzkum. Ten spočíval ze začátku v ochutnávání chlebíčků, které v tu chvíli ještě netušili do čeho jdou. Potom jsem okusil i něco "málo" pití a následně, ve stavu mírně načatém i několik děv. Pití ubývalo a padlých přibývalo. Naše smysly začínaly býti stále nekontrolovatelnějšími a chůze se měnila ve válení sudů. Zábava začala ale až ve chvíli, kdy náš spolužák Petr začal osahávat svého spolužáka Jirku, nebo si ho spletl s mojí spolužačkou Veronikou. Než se nadál, ležel na zemi s nateklým okem. Pokusil jsem se prodrat davem, abych mu popřál Jirkovi k bezchybnému zásahu, ale cestu mi překazil třídní šprt karel, jemuž se evidentně začalo dělat nevolno. Začal dežorientovaně pobíhat po místnosti a křiel "kde je záchod, kde je zá...UmBluefblúúef...HRŠ, HRŠ" a už kropil omylem kamarádku Evu. Ta v tu chvíli ještě nebyla natolik opilá, aby si nevšimla co se stalo a záhy i ona začala zavlažovat. Bohužel se trefila přímo na stůl. "Do p...!", slyšel jsem z davu, "mámin ubrus!!!". Byl to pravděpodobně vašek, pořadatel tohoto večírku. Po bleskovém vystřízlivění se ho rozhodl vyprat a dal ho do pračky. Zatím co se ubrus pral, my jsme pokračovali v zábavě. Pár žáků ztratilo rovnováhu a vypadlo z okna a Veronice uvízl prst ve flašce od piva, takže jsme jí ho museli amputovat sekáčkem na maso. To už byl ale ubrus vypraný. Když jsme ho vyndavali, vypadl z pračky Honza, o kterém jsme si mysleli, že odešel domů. K navození původního stavu ubrusu bylo nutné ho ještě vyžehlit. Jako nejstřízlivější jsem byl tímto úkolem pověřen já, ovšem ve chvíli kdy jsem nesl z kuchyně žehličku, zakopl jsem ve dveřích o Kamilu, která se tam s Petrem o cosi snažila. Žehlička mi při tom vyletěla z ruky a zamířila si to z okna dolů na frekventovaný chodník. Snažil jsem se jí zachytit, ale narazil jsem do Jardy, který vzápětí žehličku následoval. "Až se dole probudíš, tak jí dones zpátky!", křičel jsem za ním, než mi zmizel z dohledu.

Bylo už jemně k ránu a zůstalo nás pět statečných, co stále dopíjeli vše, co se dopít dalo. Všechny padlé jsme později odkutáleli do sedmého patra, aby se nezjistilo odkud pocházejí a... potom jsem asi usnul.

Probudil jsem se v devět ráno, a jelikož jsme už jakž takž byli při vědomí, uzřeli jsme zatopený byt přibližně do výšky jednoho metru hustou tekutinou, kterou jsme ihned jednoznačně identifikovali a během minutky se hladina zvedla asi o dalších deset centimetrů. Bohužel se Vaškovi (pořadatel večírku) měli rodiče vrátit během dvou následujících hodin a tak jsme museli všechno uklidit. Domácím čerpadlem jsme odčerpávali povodeň oknem na ulici. Řešení to nebylo špatné, ale chvílemi, když zafoukal vítr, končila část čerpaného mazu v bytě pod náma, ale jinak to krásně teklo po zdi dolů. Za hodinku a půl byl byteček jako nový! Vaškovi rodiče za chvíli přišli, my jsme jen slušně pozdravili a odešli do svých domovů...