Medvídek Hřbitůvek a Míša Kolečko nebyli, jak se na první a já podotýkám, že mylný pohled může zdát, bratři, ale spojoval je jiný příbuzenský vztah, byli to bratranci. A nebyli to bratranci ledajací, byli to bratranci medvědí. Znali se již velmi dlouho, vlastně od narození, narodili se totiž, což je přinejmenším převelice zvláštní, ve stejný den, stejné nemocnici a stejné medvědí mamince. A protože to byli medvídci hraví, zvídaví a přičinliví, za tu dobu, co se znali, již stihli natropit všelijaké roztodivné veselé dětské skopičiny i taškařice. Pravda, někdy to byly hry na samém pokraji zákona, ale tím se medvídci netrápili a netrápili se tím ani jejich maminka a tatínkové „Vždyť kdo si hraje nezlobí.“ říkávali s oblibou. Ale dost již bylo úvodních prohlášení a seznámení či neseznámení, nyní nastal čas, pustit se ze zaťatými pěstmi do našeho skutečného vyprávění, které se zove:
„Medvídek Hřbitůvek a modulovatelný paraměr“
Bylo to jednoho krásného odpoledne a náš milý hrdina Medvídek Hřbitůvek se procházel po louce. Svými neobratnými medvědími tlapičkami chytal, nebo se spíše chytat snažil vesele barevné skotačivé motýlky. Jeden byl obzvláště pěkný, byl modrý jako letní obloha a na té modři se vyjímalo spousty malinkých kostiček, přesněji kostí stehenních. Byl to velice pěkný a zvláštní druh motýlka a Medvídek Hřbitůvek na něj dostal chuť. Začal ho tedy honit ještě z větší vervou než všechny motýlky předešlé, což bylo po velice dlouhé době korunováno úspěchem. Medvídek totiž použil velmi ohavnou fintu, přiblížil se k motýlkovi a zašeptal mu do ouška, že na vedlejší květině se páří housenky, motýlek, hned jak to slyšel, usnul touhou a Medvídek ho chytil. Motýlek cítící na svém ladném vznešeném těle hnusné smradlavé medvědí pracky(Medvídek měl samozřejmě rozkošné tlapičky, ale motýlkovi to tak přišlo) se okamžitě probudil a začal na Medvídka křičet slova, která pro jejich vulgaritu nebudu snad raději přepisovat. Medvídek měl co dělat, aby leknutím motýlka nepustil, ale nakonec se mu to podařilo a nesl si ho domů. Motýlek, když viděl, že je s ním konec, to zkusil tedy jinak. „Medvídku Hřbitůvku, Medvídku Hřbitůvku, jestlipak víš, co je to modulovatelný paraměr?“ otázal se ho lišácky. „No, popravdě nevím a nikdy jsem o ničem podobném neslyšel, ale nic na světě si nepřeji vědět více, mohl bys mi to prozradit prosím?“ žadonil Medvídek. „Dobrá“ pravil motýlek s nenápadným úsměvem vítěze „Nepovím sice, co to je, ale povím, kde ho najdeš a ty mě za to pustíš, ano?“ „Ano, ano.“ vykoktal ze sebe vzrušený Medvídek. Na to mu motýlek popsal přesnou cestu, Medvídek ho pustil a utíkal seč mu jeho medvědí nožičky stačily. Když už byl v půli cesty za modulovatelným paraměrem slyšel, jak na něj z dálky volá Míša Kolečko spolu s jejich společnou maminkou, že má jít domů. Medvídek měl těžké dilema, jít domů a poslechnout maminku a svého bratrance nebo se vydat na těžkou a možná smrtelnou výpravu za modulovatelným paraměrem. Nevěděl. Nakonec uposlechl méně dobrodružnou část své medvědí dušičky a šel domů. Tam dostal od maminky na medvědí prdelku a šel spát. Ráno, když se probudil nemohl si vzpomenout na cestu za modulovatelným paraměrem a byl z toho velmi smutný……….
No a to je konec pohádky, a ponaučení které z ní plyne? Až někdy chytíte motýlka, který vám bude slibovat hory doly, radši ho snězte. |