Překvapivý úkryt
1.
Kdepak to sedím, přikrčen k podlaze
dřevěné budky s obšitým okrajem,
šestihranného půdorysu,
k níž vede jedenáct drobných schodů,
anebo dvanáct, na tom teď nesejde,
před sebou desky s mizerným obsahem,
pár rukavic a peněženku,
oblečen do pěkných černých šatů?
Prozradit nechci; trochu však napovím,
že je to místo velice nápadné,
stylizované pro diváka
tak, že se ocitám na dně číše;
přes okraj vystupuje či přetéká
bizarní obrys kovových píšťal a
na druhé straně můžeš spatřit
fragmenty restaurovaných fresek.
2.
Už na tom místě, schovaný před zraky
semknuté obce, s chutí si pomyslím,
že je to vlastně situace
svědčící o básni, báseň sama,
příznačná pro mne, možná i pro jiné…
Mezitím čekám, až přijde okamžik,
ve kterém náhle vstanu, načež
se ujmu úlohy vypravěče
ve vánoční hře; trochu se obávám,
abych teď neměl erekci; pod svícnem,
jak známo, bývá tma, a tak bych
tu mohl promeškat celé věky.
Dopřej mi, bratře, nejzazší úkryt můj.
Jsem tu jen jednou, a je to zážitek,
z něhož jde závrať, dostatečná
pro nudu autobiografie.
|