I.
Zlatavým mechem poseté sním na lavičce,
pobodán za krk žhnoucími slunce trylky
mé rozervané kalhoty.....směle hrdličce
rozdávají sběžně s cestou zelné žilky.
Ještě raní rosou snad místy zvlhlá zeleň
přitaká stádu oddanému blahobyt
,,Jen si na má slova tváří k nebi vzpomeň,
až rozevře bránu světel stojící lid‘‘!
II.
Prostopášně rozšlapajíc množství krásy krás,
sama vinna! Sémě dárce! Chybných tahů.
Nemohoucnost zakročiti v sadech zas a zas,
Dosahují hromných korun! Kolmých svahů!
Možná, že se rozejmutí dotknu perem v ruce,
možná nechám dále plynout....snad někdo pozná,
možná žít v umrlčí neb snad i horší muce,
možná s láskou v srdci spokojen...usnu....možná!....
|