Procházím jí pomalu, však nohy mé jdou velmi rázně k pramenu té inspirace, opuštěné němé cesty donucen v tu chvíli chci být psáti dokonalé básně.
Tváře její spolčí mysl a pomalu mi rozpoutává otěže v mé hlavě plné- velkým chtíčem zaslepené. K jeho snům i ke všem stavům jim přiblížení svou podává náruč síly velké moci i pochopení jakým pro cit mi nezbytně v tom místě zdává.
Každým dalším smělým veršem v souznění s tou krajinou se v nitru jejím proplétává křivka těla s vidinou. Nadnášena tolka rýmy ... ...kabát stinný zhatil slunce počla bouře, sviští vítr a ze střech dřevných láme kůra mne omámila zář bez konce já procitnul s myslí Arthura.....
|