PreScriptum: Obvykle mívám problém s názvy některých písemných cvičení, ovšem tentokrát Nudaron 250 přišel zcela sám. Po uvážení jsem ovšem přeřadil tento krátký příběh ze sekce „životní příběhy“ do sekce „povídky.“ To jen pro jistotu.

Vídáme se možná jednou, dvakrát do měsíce. Dan pracuje jako kovoobráběč někde na kraji Prahy v menší soukromé společnosti, Vlastimil v jedné nejmenované farmaceutické firmě a ještě si přivydělává výukou angličtiny. S Vlastou jsem se seznámil už před lety, kdy jsme oba u té jazykovky učili. S Danem jsme se potkali jednou v hospodě U Dandů, naproti soudu u Náměstí Míru.

Naposledy jsme se viděli před týdnem, kdy se stalo něco, co konečně dávám na papír, po delším přemýšlení a zároveň po konzultaci s Vlastou, který s publikováním souhlasil. Ale pod podmínkou, že neuvedu jeho jméno, takže klasicky, Vlasta není Vlasta. Tím jeho žádosti vyhovuji.

Už jsem o tom slyšel před lety, ale netušil jsem, že stejný byznys (to slovo vypadá strašně, ale je to asi opravdu už takto počeštěné) funguje i zde v Čechách. Přišlo to k nám ze západu, kde je to docela slušná výdělečná činnost. Jedná se o poslední fázi testování léků, kdy dobrovolníci získávají docela slušné finanční obnosy za to, že užívají lék, který ještě není certifikován a tedy distribuován. Vlasta si podle svých slov takto stranou přivydělá asi 15 tisíc měsíčně. Když potřebuje peníze, které se obzvláště nyní před vánoci hodí, testuje. A právě tak se dostal k Nudaronu. Pod tímto názvem by se to mělo v budoucnu možná prodávat, pokud testování dopadne dobře. A tady vlastně začíná příběh.

Vlasta mi Nudaron nabídnul v hospodě. Ty věci nemají ještě příbalové letáky, na základě reakcí, které u dobrovolníků jako je právě Vlasta vyvolají, se teprve píší. Rád bych upozornil, že jsem si od něj nikdy žádný lék nevzal, a že jsem z principu zcela proti, a že mi i jeho přivýdělečná činnost připadá jako hazardování s vlastním zdravím. Ano, někdo to dělat musí. Na druhou stranu je pravda, že je oprávněn k lepší zdravotní péči, má k tomu i zvláštní kartičku jeho zdravotní pojišťovny, kde je poznamenáno, že je dobrovolník. Kartičku nám nechal v hospodě i kolovat. A také je osvobozen od poplatků u lékaře, poplatků za hospitalizaci, poplatků za recept a prý všechny léky, na které dostane recept, má zcela zdarma. A recept téměř na cokoliv prý zase není takový problém si obstarat. Takže i s tím se dá trochu kšeftovat.

Jo – Nudaron. Vždycky se bavíme o všem, ale Vlasta nechtěl nikdy o testování moc mluvit. Ale z tohoto preparátu byl prý docela překvapen. Překvapen tak, že nám to musel přinést ukázat a ukecal nás i k tomu, abychom to vyzkoušeli. Sám testoval už tři různá dávkování. Začínal s Nudaronem 100, po týdnu přešel na 250. Když to přinesl, už testoval Nudaron 500, a když toto čtete, tak už testuje Nudaron 1000.

Trochu jsem se toho obával, a i dnes si nejsem jist, že jsem to vůbec měl zkoušet. Vlastovi věřím, a kdyby to nevyzkoušel taky Dan, tak bych do toho nešel. Jak říkám, Vlasta zároveň pracuje v té farmaceutické firmě, zároveň už léky testuje dlouho a s tím Nudaronem měl taky zkušenosti.

Nevím, možná moje reakce na lék není zcela standardní, protože jsme ten večer trochu popíjeli. Vlasta nám řek’, že si máme vzít jeden před spaním, dal nám oběma 250. Ale abych nepředbíhal – Nudaron byl vymyšlen, aby se člověk nenudil, respektive to člověka vede k aktivitě, prostě neposedí. Pokud testy skončí dobře, mohlo by se to používat jako stimulant pro studenty či těžce duševně pracující.

Prý každý lék testuje asi sto dobrovolníků. Zajímalo by mě, jako zkušenost mají s preparátem oni a co by se stalo, kdybych ten jeden lék neužil před spaním, jak mi ho „předepsal“ Vlasta, ale ve chvíli, kdy bych potřeboval opravdu nakopnout.

Přišel jsem domů, zamknul jsem, sundal si kabát, boty. Monika byla ještě vzhůru, ještě s někým skajpovala, už na sobě měla jen tu noční košili. Pěkně jsem se odstrojil, abych se ustrojil do pyžama, vyčistil jsem si zuby, zapil Nudaron vodou, ulehnul a rychle jsem usnul.

Za chvíli mě ovšem něco probudilo. V rohu místnosti krátce zabzučela poletující moucha. To jsem si ale uvědomil až později. Pak jsem zaslechl, jak se Monika směje a zcela zřetelně říká:

“Né, zítra to nejde, už něco přes oběd mám. Počkej, co takhle...co takhle kolem třetí? Myslím, že můžu na chvilku vypadnout, jo, dáme kávu, proberem to...“

„Ach jo,“ pomyslel jsem si a říkám: “Moniko...“

Ale z úst mi to nevyšlo. Vyzkoušel jsem to ještě jednou: “Moniko...!?”

Opět nic. Hrozně jsem se lekl. Chtěl jsem sebou škubnout. Ale moje tělo se ani nehnulo. Uvědomil jsem si, že nic nevidím. Nemluvil jsem, neviděl jsem, nemohl jsem se pohnout. Spal jsem. Určitě, zcela určitě jsem spal, ale zcela jasně jsem myslel. Znovu jsem zaslechl mouchu, slyšel jsem Moniku, jak pokračuje v konverzaci. Uslyšel jsem jemné prasknutí okenního skla, o které se právě opřel vítr. Slyšel jsem tikání hodin. Sekundu po sekundě. Začal jsem je počítat, utíkaly pomalu, hodiny šly dál. V kuchyni se zaklepala lednice, a u sousedů byli také ještě vzhůru.

Pak jsem se lekl znova. Mé tělo se otočilo na druhý bok a zakašlal jsem. Ze spánku, vlastně jsem ani nechtěl kašlat. Spal jsem dál zcela bdělý, uvědomoval jsem si všechny detaily, přestal jsem počítat sekundy, začal jsem přemýšlet. Monika přišla asi za půl hodiny. Potichu, otevřela dveře, podívala se na mě, rozsvítila lampičku, vlezla si ke mně pod peřinu, zhasla, přiblížila své tělo k mému, propletla si své nohy s mými, prsy se dotýkala mých zad, ruku mě položila na bok. Teď už se mi ale vůbec nechtělo spát. Ani jsem se nehnul, chtěl jsem, chtěl jsem se otočit, něco říct, nebo vlastně mlčet, chtěl jsem, aby mě probudila. Chtěl jsem toho moc, mohl jsem jen myslet, tělem jsem nevládl. Za chvíli usnula, po deseti minutách ji spadal ruka z meho boku, slyšel jsem, jak oddechuje, jak spí. Za noc se moje tělo několikrát otočilo. Monika se vzbudila v sedm, potichu vstala, bosa přešla do kuchyně, dala vodu do varné konvice, zapnula ji. Noc už byla strašně dlouhá.V tu chvíli jsem usnul. Vzbudilo mě bublání vařící se vody, cvaknutí konvice. V plném vědomí jsem sebou škubnul, posadil se na postel. „Moniko?!“ zaznělo.

Ráno jsem volal Vlastovi, na oběd to nestíhal, viděli jsme se ve tři. Smál se. „Tak co tomu říkáš? V příštím týdnu zkouším Nudaron 2000.“ Byl jsem trochu pobledlý. Prý s tím má stejné zkušenosti. Zdá se, že dochází k nějaké formě rozdělení osobnosti, k nějaké formě schyzofrenie. Nad tělem člověk zcela ztrácí kontrolu, ovšem duševně pracuje, je zcela bdělý. Vlasta říkal, že už je docela pravděpodobné, že se Nudaron na trhu vůbec neobjeví, že už se o preparát začala vážně zajímat armáda.

Vyděsilo mě to. Nikdy jsem nic podobného nezažil, v dalších dvou dnech postupně odeznívaly učinky, teprve třetí den jsem se ale vyspal řádně, jak jsem normálně zvyklý. Za ty tři dny jsem i přes den udělal tolik práce, kolik běžně neudělám ani za týden. Hodně jsem přemýšlel o tom, zda si takhle taky nějakou tu korunu nepřivydělám, ale podobné zkušenosti mě děsí. Dan teď prochází nějakými zdravotními testy, pokud bude v pořádku, prý dostane nějaký lék k testování asi za dva týdny.

S Vlastou jsem se dohodl, že o mé zkušenosti napíšu. Kvůli tomu mi to vlastně vůbec dal, jak mi teď říká. Celá záležitost má i dle mě své etické implikace.

Pokud někdo z vás právě také preparát testujete a máte podobné zkušenosti, nebo i silný názor na Naduron, ozvěte se Vlastovi na e-mailu Nudaron@justbe.cz. Pro případné zájemce je ochoten podat i informace týkající se programu testování léků. Pár korun se před vánoci vždycky hodí.