Ludmila Kočišová je nestorkou výrobců panenek z kukuřičného šustí. Šikovnost jejich prstů a fantazii jsme přijeli obdivovat do Vnorov na Moravském Slovácku.
Vnorovy či místně Znorovy jsou proslavené hlavně díky malérečkám kraslic s unikátním batikovaným vzorem. Tato obec se do paměti lidí zapsala mimo jiné jako rodiště básníka Jana Skácela či odbojářky Marušky Kudeříkové. Na zdejší faru za svým strýcem zajížděl také hudební skladatel Leoš Janáček. Po vsi jde legenda, že si tady dokonce našel galánku. Ta se snad později vystěhovala do Ameriky.
40 letá tradice
Paní Kočišová začínala právě nad kraslicemi a od roku 1968 k tomu přidala i výrobu panenek z kukuřičného šustí. V roce 1972 skupinku místních žen zastřešilo Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Díky tomu mohly s řemeslem procestovat nejen Československo, ale i zahraničí. Znorovanka pro ně pracovala až do zániku ÚLUVu a od roku 1991 její výrobky bral Český národní podnik (tyto artikly najdete pod značkou Manufaktura).
Jak dlouho trvá vytvarování samotné postavy? Na to jasná odpověď neexistuje, proto byli dříve „šusťaři“ placeni od kusu, ne od hodiny. Kočišovi mají nasazenou nešlechtěnou pozdní kukuřici, která má více olistění. Zrno si pak berou zemědělci pro zvířectvo. Autorky se nebrání ani zásobování kukuřičnými listeny od jiných pěstitelů, ale materiál musí být bezvadný a odborně ošetřený.
Jak se rodí panenka
„Panenka se rodí od jara, rostliny se překopávají a nezasahuje se do nich chemii. Na začátku podzimu se už obírají zralé klasy a dáváme pozor, aby nebyly plesnivé,“ vypráví sedmasedmdesátiletá umělkyně.
Vyzrálé listy se suší venku a dosušují pod střechou. Před samotnou výrobou se materiál propere v horké vodě s trochou saponátu, vymáchá se a lehce vymačká. Podstatné je šustí několik hodin sířit v keramické nádobě, kde získá typickou béžovou barvu. Figura se modeluje na drátěnou kostru za mokra a až po uschnutí se dotvaruje, zastřihne a nalepí vlasy a další součásti.
V 60. letech se výrobu naučilo šest vnorovských žen, dnes z nich žijí pouze dvě. Paní Kočišová své postupy inovuje a nedělá pouze solitéry, ale i skupiny. Mezi ty nejznámější patří betlémy v makovicích, pasáčci, Jízda králů a také cimbálovka. Předobrazem skupinky kukuřičných hudebníků byla Horňácká cimbálová muzika z Velké nad Veličkou pod vedením legendárního primáše Martina Hrbáče.
Animátorkou
Panenky z kukuřičného šustí, respektive Ludmila Kočišová, se taktéž zapsaly do dějin animovaného filmu. Jako autorka postaviček a potažmo animátorka se výraznou měrou podílela na snímku Hajaju, hajaju (1981). Setkala se při tom s Jiřím Pavlicou a jeho kolegy z Hradišťanu, kteří se podepsali pod hudbu. „Ráda na to vzpomínám. Do toho filmu jsem kvůli kamerovým záběrům dělala desítky panenek různých velikostí, ty pak mířily do lednice, kde se uchovaly polosuché. Musely totiž zůstat pružné pro vytvoření pohybu,“ uvádí nositelka titulu Mistryně lidové umělecké výroby, která svými výtvory ozdobila také jeden ze stromů na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu o Vánocích v jubilejním roce 2000. Ve své bakalářské práci „Kulturní místopis obce Vnorovy ve 20.století“ nositelku tradice lidových řemesel zmínil i student Martin Motyčka.
Ukradený vzor
Jako znalá malérečka se pozastavuje nad znehodnocením významu slavných znorovských kraslic. Pád nastal po 2. světové válce, kdy tato batikovaná vejce byla finančně velmi podhodnocená. Navíc specifický vzor okopírovala – tudíž odcizila – další československá výrobní družstva a kvalita tedy šla rapidně dolů. Podle vlastních slov se Ludmila snažila na nespravedlnost poukazovat a chybné představy o výrobě znorovských kraslic opravovat. U panenek ze šustí se něčeho podobného snad nikdy nedočká, i proto, že na počátku nového tisíciletí to po ní převzaly snachy, synové a vnoučata. A možná i z pěti pravnuků se „vyloupnou“ lidoví umělci.
