Čistá duše
Slunce prozařovalo mé tělo svou neskutečností a na cestě vítr pohrával si se zbytky a chladil.
Místo očí dvě škvírky pravdy. Dva nemněnné body putující svým vlastním životem i krajem.
„Budeme si povídat … , chceš?“
Ticho, jako by se zdálo být odpovědí ... , ale nevím. Nevím, tak nenaléhám. Stojím vzdor tomu nádhernému slunci a mlčky vstřebávám krásnou tu atmosféru svého a tvého života … . 'Doba.', říkám si. 'Čas … , jako prokletí věčnosti.'
Jako by to tu bylo znova … . Krev tekoucí cestou vstříct svému osudu.
„Ne,“ odpovídám, „nechci nic říkat a nechci nic slyšet.“ Za svůj pomněrně krátký život jsem viděl, a taky slyšel dost, abych si mohl dovolit říci ne, … nechci. Tak mlčím. Mlčím a sleduji a … a stejně se nic nemnění. Slunce stále stejně krásné a lidi stále stejně protivní.
Říká se: ' kdo neviděl neuvěří, kdo nezažil nepochopí'.
Viděl jsem existence, co zažily si ve své pohodlnosti jeden jediný, i když doopravdy hnusný zážitek a rozhodly se tvrdit, jak hrozný je jejich život. … pak po věčnost se tvářili, jakoby umírali. Co vím o nich a jejich trápení? Kolika lidí byla ta krev? Kolika lidí dotýkala se ta bolest a smrt? S kým nebo s čím museli bojovat, aby nakonec shnili v našem zapomnění? A těch neprospaných nocí …, a slz … .
Jak málo lidí poznal jsem v životě, co dokázali vidět, či cítit, co já. Jak málo lidí zvládalo snášet svou samotu a ticho. Jak strašně moc chtělo se jim v těch chvílích beznaděje křičet, avšak nedokázali to. Snad byli příliš slabí, než by přemohli svůj stud. Báli se, tak trpěli. Styděli se za své city, a tak si raději pustili hudbu. Alespoň na tu chvíli, na ten kratičký okamžik nebyli uvězněni v tom šíleném tichu vlastní konečnosti.
Pustili si hudbu, a to co nejvíce nahlas. A tady to je …, tady … tady to cítím: „Co překřičím, to nevnímám.“. Říkám si nač tolik strachu z ticha a snažím se i odpovědět. Jakoby ticho bylo zvukem nicoty, a nicota svou hloubkou podstaty analogií smrti. Častokráte ptal jsem se sám sebe. Proč ...? Proč ten strach? Nač bát se vlastního konce? Ptal jsem se sám sebe a byl jsem v tichu. Seděl jsem v tiché a potemnělé místnosti a necítil jej. Necítil jsem ten strach.
Seděl jsem v místnosti sám, ona mi dělala společnost a ve mně ani záchvěv lítosti, natož strachu.
V čem jsem tedy jiný, pokud vůbec? Je to snad tím, kolik utrpení a bolesti jsem ve svém životě viděl, a kolik jí zažil?
Slunce již dávno zapadlo, ale nadále cítil jsem ten pohyb jeho paprsků ve svém těle. Tak odpočíval jsem v místnosti a mlčky vstřebával onu atmosféru. Byla stále stejná, a přesto mne neustále překvapovala. Prostorem občas proplulo slov pár, avšak odemne nic.
A právě teď jsem si vzpomněl na toho cyklistu. Kolo v příkopu a on na cestě. Ležel v takové té poloze, co bývají fotografie lidí před narozením a podivně se třásl. Jakoby chtěl něco říct, ale nešlo to. Jakoby toho chtěl tolik říct … .
Ležel a dýchal … a znělo to, jako když dopíjíte zbytek limonády.
Kolem hlavy tvořila se mu kaluž krve. Chybělo mu půl temene a mozek tvářil se, jak vaječina nezvykle růžové barvy. Nedalo se mu už pomoci. Stál jsem tam, díval se na něj a najednou to uviděl. Vypadalo to jak hologram. Asi nějaký metr nad ním se něco vznášelo. Jen na kratičkou chvíli jsem nejen zhlédl, ale i pocítil ten zvláštní vjem. Nad jeho tělem jsem se vznášel já. Chtěl jsem cítit paniku, to ano … chtěl, ale prostě to nešlo. Tak jsem tam stál a zároveň se vznášel nad tím děsivě bizarním zážitkem.
Nevím proč, ale teď jsem si na něj vzpomněl. Na něj a na ta jeho nevyřčená slova.
Vím, že co jsem viděl …, že co jsem ve svém podivném životě viděl, už nikdy neuvidím. Ten pohled do propasti a do její temnoty … . Neuvidím to, a přitom jakoby jsem měl chuť dát si limonádu s brčkem.
Čas je a je nemněnný, ale jediné co tvoří je mozajkou našich vzpomínek.
Slunce už zapadlo. I ve mně … . A až nyní jsem řekl slovo, … jen jediné slovo: „Neusínej ...“.
|