Slunné odpoledne —
sousedka se nahýbá přes plot
a vytrhává mi kosatce
jako by to byl snad nějaký plevel

na ulici parkuje auto —
obrýlený muž
otvírá dveře a říká:
“už vás čekají, slečno”

náhle zvonek
trhá duši bytu na cáry
ve mně se sveze
cosi do útrob

rychle zametám předsíň
a snažím se ukrýt ponožky
pod linoleum

“už jdu, už jdu” gestikuluji
jako by mě měl někdo vidět
— cestou si připravuji proslovy

“budeme se brát, můj milý”
říká slečna a vstupuje
mi lodičkami do břehu

na to nejsem připraven
tak zvoním u sousedky
a požaduji čisté bílé prádlo

muž v brýlích mezitím
upevňuje stetoskop v pantech dveří

“nejsem připraven” říkám
“za chvíli se vrátí otec”

“to je hlavní svědek”
říká ona
“a teď ticho!
musíme si prohlédnout mrazák”

sousedka lomí křivýma rukama
a vynáší ze dveří mé kosatce

děkuji jí
a chvíli s ní tančím valčík

otec nepřichází
tak tančíme polku

chci vzít do kola muže s brýlemi
avšak tváří se černě

“nemají hovězí zadní!”
hlásí slečna

brýlatý muž se rozchází směrem ke mně

otec stále nikde

sousedka odbíhá
a zamyká za sebou na všechny západy

držím kosatce
a snažím se tvářit obstojně

“pojedeme, tady nám pšenka nepokvete!”

uvažuji, zda-li mám zmínit rodinné pole s kukuřicí

muž v brýlích se odráží
a skáče z jednoho zábradlí na druhé
nesouc mou nevěstu v neoholeném podpaží

přichází otec a nese mi kopací míč

ten večer přesto usínám neklidně
s kopacím míčem
a usilovně myslím
na sousedčina pevná ňadra