|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
My ženy jsme podivuhodná stvoření. Věříme v pohádky – v prince na bílém koni, který nás zachrání před zlým černokněžníkem a stráví s námi zbytek svého života plný lásky. A přitom chceme být zároveň moderní, emancipované a rovnoprávné s muži. Co jsou to za představy? Kdo nám je vštěpoval, nebo jak se dostaly do naší hlavy? Rozumově se jedná o dvě zcela neslučitelné ideje o životě a přece každá z nás je v sobě ukrývá. Jen je důležité, která z nich převažuje. S dospíváním nás pomalu (ale jistě) opouští pohádkové představy a přichází vystřízlivění do normálního života.
Každá z nás prožije ten zlom někdy jindy. Některé ženy si ani nepovšimnou toho přechodu do normálního života. Princové je opustili už jako náctileté a ony samy se necítí jako princezny. Jsou rády, že mají muže, který se o ně finančně postará. Druhá skupina žen věří také v pohádky, ale už jen ve svých představách. Za muže mají stejné neprince, jako ty první. A pak existuje další skupina žen, která tak moc věří v prince z pohádky, který je zachrání ze smutného šedivého světa, že odmítá styk s jakýmkoliv neprincem. A na závěr je tu ještě jedna skupina. Jsou to ženy, které prince potkaly a věří, že s nimi budou šťastné až do konce svého života. Těchto žen je jako šafránu, ale jejich život jim můžeme opravdu závidět.
Osobně se momentálně nacházím někde mezi třetí a čtvrtou skupinou. Měla jsme skvělého prince, který mne opustil, ale stále doufám, že se vrátí. Osud mi zamíchal karty prazvláštně a neptal se mne, zda s ním chci hrát. Ale musela jsem se podřídit jeho pravidlům.
Před několika měsíci mě opustil můj princ z pohádky. Milovala jsem ho, věřila, že je to ten pravý. Šest let jsem prožívala štěstí a pak přišel šok. Doslova z minuty na minutu se mi obrátil život na ruby. Vítr mi během vteřiny rozfoukal pohádkový domeček z karet.
Hádáte správně. Opustil mne. Odešel ode mne kvůli své femme fatale, kterou spatřil jednou v životě, prohodil s ní pár slov, stále na ní myslí, ale nezná ani její jméno. I přes to všechno jsem věřila, že je to jen jeho okamžité pomatení mysli a doufala, že se ke mně časem vrátí. V dobré víře v lepší zítřky jsme se, i přes náš rozchod, stále vídali. On se cítil šťastný, že si má s kým povídat, já na pokraji svých sil. Když jsem ho viděla, roztřásla se mi brada a musela jsem se zhluboka nadechnout, aby mé oči neměly ten něžný (vlhký) výraz. Nechtěla jsem přiznat, že nejsem „v pohodě“ a že situaci nezvládám stejně bravurně jako on. Chtěla jsem být v tu chvíli chlap. Ale nejsem. Stále jsem toho muže milovala. Trvalo mi další tři měsíce, než jsem pochopila, že mne využívá. Tráví se mnou příjemné chvilky, sem tam i nějaký ten sex se svou ex, ale přitom kouká po jiných. Nakonec jsem sebrala odvahu a rozhodla se jednou provždy rozetnout tuto nešťastnou situaci. Smluvila jsem si s ním schůzku. Měla jsem v plánu procházku noční Prahou a v romantickém osvětlení plynových lamp mu oznámit, že se bude muset rozhodnout. Buď spolu budeme nadále trávit příjemné chvíle a budeme nás dva opět nazývat párem nebo bude konec už provždy-žádné procházky, žádné telefony, žádný tělesný ani psychický kontakt. Jen ticho. S tímto odhodláním jsem v onen den vstala. Bylo mi zoufale smutno, protože už dopředu jsem věděla, že nemám šanci zvítězit.
Bohužel osud s námi nikdy nejedná v bílých rukavičkách a všechna naše rozhodnutí mění, jak se mu zlíbí. Při odpolední zastávce v příjemné kavárně jsem náhodou potkala jednoho příjemného muže. Byla jsem nešťastná, smutná a více než trošku vystrašená z nastávajícího večera, takže pro něj bylo docela snadné mne lehce okouzlit. Svým příjemným, milým a dospělým vystupováním na mne zapůsobil víc, než jsem měla v úmyslu mu dovolit. Jenže v tu nejlepší chvíli jsem musela odejít, čekal mne důležitý rozhovor. Najednou jsem se cítila sebejistá. Nebála jsem se. Ten muž se mi líbil a očividně i já jemu. V tu chvíli jsem chtěla mít rozhovor se svým ex-princem za sebou a vstoupit do nové éry svého života. Do éry sice nepohádkové ale o to více plné jistoty, klidu a tichého štěstí.
Jenže pak tam stál. V ošuntělé košili, unavených kalhotách, neostříhaný s třídenním strništěm. Můj sladký ex-princ. Chvilková sebejistota byla ta tam. Marně jsem srdci poroučela, aby se nenechalo zlákat a silou vůle mu připomínala, jak jsem trávila předchozí chvíle. Marně. Cítila jsem sucho v krku a napětí po celém těle. Opět se mi roztřásla kolena a chtěla jsem ho zpět. Prince z pohádky z chudého království. Zapomněla jsem na příjemný večer s tím dokonalým mužem i na všechny proplakané dny předešlé, které mne nutily sejít se s exprincem a dát mu na vybranou. Trvalo mi dlouho, než jsem se vyslovila. Stáli jsme tam, jemný podzimní deštík nám stékal po tvářích a v jeho očích jsem viděla smutek. Ale souhlasil. Za měsíc dostanu odpověď na svou otázku.
A tak každý večer sedím, koukám do prázdna a přemýšlím, zda chci tu odpověď znát. Bojím se, že vím, jaká bude. Že už ho nikdy neuvidím, neuslyším v telefonu, nedotknu se jeho tváře a neucítím jeho objetí. Bude tu prázdno. A já budu sama nebo s tím příjemným mužem, který ovšem není princ. A budu žít zcela normální nepohádkový život. A on někde jinde možná zase potká svou femme fatale a bude šťastný.
Povězte, jsem sama, kdo stále věří v pohádkového prince? To už všechny ženy raději než prince chtějí muže, který má peníze? Zdá se mi, že to druhé je pravda. Žen toužících po princi je málo a mužů, kteří by jimi byli ještě méně…
|
|
|