Probudil se. Všude byla mlha. Možná. Možná ne. Neveděl to jistě. Neuvědomoval si kde je. A co bylo horší, neuvědomoval si kdo je. Pomalu vstal. Orientaci mu stěžovala neproniknutelná tma, takže nejdřív se pohyboval jen podle hmatu. Prsty ucítil chladnou cihlovou zeď, i když teď si tím nebyl zrovna jistý. Teď si nebyl jistý skoro ničím. Pak v té černočerné tmě do něčeho narazil hlavou a upadl do bezvědomí. Takže aspoň věděl, že žil, to byl pokrok, když uvážíme, že procitl teprve před pár okamžiky.
Psal se rok 2025. nebyl to moc dobrý rok, ani ty předchozí roky nebyly o moc lepší. Abyste si udělali představu o životě v budoucnosti: Státy, republiky ani království neexistovali, většina půdy na zemi teď nikomu nepatřila, jen tu a tam se vyskytli nějaké malé městské státečky. Mezi těmito městy se nacházela poušť protkaná řídkou sítí dálnic, vedoucích z jednoho městského státu do druhého. V této poušti nezbyl skoro žádný život, právě proto se sem uchýlili ti nejnebezpečnější zločinci, z celého světa, aby v různých teroristických organizacích ohrožovali, zbytek toho co jesšte zbylo z civilizovaného světa. I proto bylo každé město obklopeno neproniknutelným ochranným štítem, uvnitř kterého byli obyvatelé států v bezpečí. Nebezpečí se vystavovali jen na dálnicích mezi městi. Byly to vzato kolem a ještě jednou kolem těžké časy pro lidstvo. Právě v době největší krize, se v městském státu Los Angeles objevila série záhadných vražd a zmizení. Kdybyste se zeptali statistiků tak ta série zatím čítala 23 vražd, vesměs vysoce postavených lidí a 8 pohřešovaných všichni prakticky bezvýznamní. Všechny tyto případy se odehráli bšhem jednoho měsíce a zůstavali pro všechny velkou záhadou.
Znovu se probudil. Už tady nebyla taková tma, ale pořád ještě byo šero. On samozřejmě nevěděl že to bylo šero, protože ni takového v této chvíli neznal. Zatím to vypadalo, že v této chvíli nevěděl vůbec nic. Krátce řečeno, intelektuálně se nacházel na úrovni právě narozeného dítěte. Vyšel tedy z postranní uličky a zjistil, že vede na zřejmě nejrušnější bulvár v celém městě. Kolem proudilo strašné množství lidí, z jedné i z druhé strany. Pokračovál tedy dál rovně, dokud ho nevyrušil klakson vznášedla, které se právě řítilo plnou rychlostí právě na něj. V poslední chvíli se mu naštěstí vyhlo, ale to mu stačilo aby si uvědomil, že se asi nachází uprostřed silnice. Proto se tedy urychleně vrátil na chodník a pokračoval ve své pouti v jiném směru. Bohužel brzy zjistil, že vlastně neví kam má jít a tak si řekl, že by bylo lepší se zeptat.
Začal se tedy vyptávat: „Prosím vás paní nevíte kam všichni ti lidi jdou?“ dotyčná paní se na něj podívala s takovým výrazem , který jste ještě zaručeně neviděli. Nicméně neřekla nic a najednou rychlým krokem odešla.
Tak- teď se nacházíme v jakési tmaví místnosti. Vypadá to asi na hodně důležitou místnost, protže se v ní mimo jiné nachází také velký kruhový stůl z ebenového dřeva a kolem něj rozestavěná, černá kožená křesla. Najednou se v místnosti rozsvítilo. Rozsvítil ho nějaký chlapík v černém tak asi kolem třiceti. Při tom vyšlo najevo, že v křeslech sedí jisté osoby, vypadající skoro tak důležitě jako ta křesla, a to už je co říct. Ty osoby vypadaly poněkud vylekaně. Vzapětí jim ovšem vystrašený výraz z tváří zmizel.
„Eh, promiňte, že vás ruším, víte já myslel,“ řekl chlapík
„To je v pořádku Wilkinsi, chtěl jste nám snad něco sdělit?“ zeptal se ho muž sedící přímo oproti místu kde on stál. Vypadal z nich nejdůležitěji.
„Nó,“
„Zhasněte světlo.“ Přerušil ho opět.
„Ehm, samozřejmě. Víte mám špatnou zprávu. Velkej šéf změnil požadavky, chce někoho pryč ze hry, a to hned dnes“
Peter Aubain, ležel ve své zahradě, v Beverly Hills a četl noviny. Takže další dvě vraždy, zajímavé. Peter byl ředitelem Los Angeleské banky a měl se moc dobře, jeho zahrada byla, mnohonásobně větší než většiny ostatních američanů, skoro by se to dalo nazvat lesem. Byla velice rozlehlá a tajemná. Kousek od místa kde ležel Peter rostl vysoký Baobab. Mohl mít Takových patnáct metrů, takžr o pár metrů převyšoval Zdejší mohutné zdi, ty byly hluboké více než tři metry. Husté větvoví se kymácelo v příjemném větříku a v tom- z po mezi větví vyletěla kulka. Skončila Peterovi v srdci.
Už bylo odpoledne a lidi pořád ještě proudili. Začínal na některé z těch věcí rozpomínat, tak už třeba věděl, že on je člověk, stejně jako všichni ostatní kolem něho a toto je město, které nese název Los Angeles. Vzpomněl si také, že tu kdysi bydlel nebo možná ještě dokonce bydlel, bohužel si ale zrovna nevzpomínal kde přesně. Zašel tedy zpátky do temné uličky odkud vyšel. Teď tam stál muž. Vůbec se k té ulici nehodil, na sobě měl košili a tmavé sako, jeho husté černé vlasy byly pečlivě uhlazeny. Tento elegantně vypadající muž ho teď oslovil.
„Ahoj, Dmitri!“
Počkat! Dmitri! No, ano..teď už si vzpomínal- Dmitri jeho Křestní jméno.
„Ale, jak to.“ Nestačil se divit
„Jak to vím? Jednoduše. Jsem váš starý přítel. Možná, že už si vzpomínáte na mně. Byl jste přece úspešným podnikatelem, bydlel jste v Beverly Hills a vaše jméno- Dmitri Aubain- znali po celé Americe.Ale bohužel Dmitri, i když jako tvůj přítel se mi to nechce moc dělat, musím říct jednu špatnou zprávu.“
Ćerný Cadillac šplhal do kopce ve vilové čtvrti nedaleko Pasadeny. V něm seděl Dmitri Aubain a jeho přítel.
„Znám toho člověka co zabil tvého bratra. Bydlí v tady tom baráku,“ řekl Dmitriho přítel a zastavil,“A já mám skvělý plán jak se ho zbavit- půjdeš tam a zabiješ ho,“ řekl muž.
„Šéfe volá vám pan Wilkins.“ Řekl člověk, který vypadal jako James.
„Á, pan Wilkins,“
„Dobrý den pane,“ řekl do telefonu Wilkins
„Tak co, všechno v pohodě?“
„Jistě zachvíli si budem moci udělat další čárku, pane“
Dmitri zaklepal. Po dvcaeti Sekundách se ve dveřích objevil kulatý obličej.
„Myslím, že vás mám zabít,“ řekl
„Promiňte ale to bude asi omyl.“
Dmitri vytáhl pistoli. Ozval se výstřel.
Gumy divoce zakvílely. Auto se rozjelo.
„Tak pane ten mediální magnát je mrtev. Teď mu můžeme vymazat mozek a opět ho přeprogramovat“ Hovořil suše Wilkins.
„Dobře Wilkinsi potěšil si mne,“
„Ani nevíte jak mě to samého těší.“
„Ale ano, vím, a mi bude také potěšením oznámit náš pokrok panu Ládinovi...
Probudil se. Všude byla mlha...
|