Dvoukřídlé dveře s odpudivým plakátem hlásajícím jakýsi konkurs se rozletěly dokořán. Ven doslova vyskočil jakýsi zarudlý mužíček s mastnými vlasy ve vysokých střevících, hnědých vlněných kalhotách a pruhovaném tílku. V modrém oku mu zakvikla slza. (Nevíme, jestli mu zakvikla i v oku druhém, neboť bylo šmrncovně přikryto černou páskou). Mastné vlasy mu pokrýval červený šátek.
„Tak co?“ zeptal se podobně oděný dlouhán čekající hned za dveřmi, přičemž jakýsi další, dost podobně vypadající člověk proklouznul dovnitř.
„Ále, poudal mi, že prej mi chybí ta noha! Že prej stě pirát nejsen no.“ zašeptal téměř plačící mužík, a aniž se podíval tazateli do očí, pustil se dlouhou chodbou pryč. Neměl to tak jednoduché, neboť chodba byla doslova narvána piráty, kteří zřejmě čekali na tutéž audienci za podivnými dvoukřídlými dveřmi. Bylo jich vskutku mnoho a tlačili se. Někteří, ti šťastnější seděli na lavicích podél zdi. Jiní seděli na dlažbě, pokud to vůbec šlo. Většina však stála, či spíše pošlapávala, neboť nohám již nebylo nejlépe (obzvláště v pevných botách, které chytali jakousi pirátskou jiskru. Nutno tedy ještě takto bokem dodati, že jeden z pirátů se pokusil botu si sundat nejen z nedřevěné nohy, avšak své konání si rozmyslel, když se v rukou jeho kolegů objevili šavle, prázdné láhve rumu nebo makety papoušků.
Odcházející mužíček tedy musel touto strastiplnou cestou projít. Někteří jej poplácali po zádech, přidali nějakou uklidňující větu či alespoň doprovodili neúspěšného kolegu soucitným pohledem. Jen skupinka pirátů, asi tak dvacátých v pořadí (vyznačovali se tím, že každý měl na háku připevněné jójo, kterým mistrně jójoval, aby sobě ukrátil dlouhou chvíli. Někteří jójovali i soutěžně – proti sobě.), se ukázala býti bandou jízlivých šprýmařů a utahovala si z chudáka našeho nepiráta, jak jen mohla – tak například jej vybídli, aby se dostavil zítra po obědě do divadla „Pes“, kde shánějí do známe hry Tisíc králíků ještě sedmnáct protagonistů králíka, neboť prý k tomu kostýmu už stačí jen dodělat pořádná ušiska. Chudák mužík. Ani pro slzy na cestu neviděl, pročež škobrtl o bokem odloženou dřevěnou nohu z které si onen pirát ještě stihl sundat botu.
Dveře se opět rozletěly dokořán – a to si to krokem ukřivděnce namířil chodbou ten další člověk. Na otázky neodpovídal, na poplácání nereagoval. Ani na veselou skupinku jójujících nereagoval. A to ani když na něho dělali tůdle. Došel tak až k odpadkovému koši, kam vší silou praštil s maketou svého papouška a naštvaně dodal:
„Blbej papouch! Prej není papouchovej! Blbej konkurz!“ načež se otočil na podpatku a doslova utekl. Jeho příkladu, netřeba dodávat, následovali ti piráti, jejichž papoušci byly též umělí – neboť nyní byli už jen na obtíž, poněvadž už jejich nasazení coby zbraní proti pirátu bez bot bylo již vyčerpáno. Někteří proto vzdali úplně, jiní se zařadili, doufaje, že se na ně štěstí přeci usměje i přes ztrátu jednoho ze základních atributů.
Mezitím se opět rozletěly dveře dokořán a z nich se odbelhal ten dlouhán, který se slzou v očích řekl, že pirát bez pásky přes oko je nemyslitelný, což bylo opět doprovázeno chechotem z řad jójařů. Netřeba dodávat, že piráti bez pásek se ihned zvedli a pokojně odešli, načež se chodba naplnila kakofonickým klapáním dřevěných nohou. Uvolnila se spousta židlí a i na zem se dalo sednout.
Řada se tedy ztenčila a do dveří vešel první z jójařů. Jeho kumpáni poté na chvíli zmlkli a hleděli si jen svého jójování. Ani už nesoutěžili a chodbou se začalo vinout ticho, které pomalu přehlušovalo ustupující klapání kdesi dole ve vestibulu, posléze venku na dlažbě, až zmizelo úplně.
Dveře se rozletěly dokořán a z nich se v kotoulech vykoulel jeden z jójařů – ozvalo se vždy podivné cvaknutí, když se odrazil hákem od podlahy do dalšího ztřeštěného kotrmelce. Mezitím neustále volal: „Uííí! Uáááá! Je to dóóma!“.
Jeho kolegové strčili svá jója do kapes a začali jej objímat. Onen vítězný hned začal referovat, jak je porota soží a koží a bůh ví, jaké si ještě dovymyslel označení. Jeden po druhém chodili jójaři za sebou do dveří a pokaždé vyšel vítězný hák, který s cvakáním narážel v kotoulech o podlahu. Pokaždé strčili ostatní svá jója do kapes, aby se s kolegou mohli náležitě obejmout a pokaždé se chodbou neslo v změti slov a jásotu „boží“, „soží“, a „koží“.
Jakmile se s cvakáním vykutálel ze dveří poslední jójista, jeho kumpáni po již tradičních úkonech vytáhli svá jója a jakoby demonstrativně před všemi svými stále ještě čekajícími soupeři předvedli svůj největší jójomajstrštik, čímž uvedli osazenstvo v úžas, rozpaky a nervozitu zároveň. Jednotné klapání se ještě dlouho ozývalo chodbou, vestibulem a znělo v uších ještě z dlažby venku.
Nyní však přišla řada na jakéhosi mladého piráta, jenž pod paží třímal Březinu. Nesměle nahlédl do místnosti, až se jí nakonec nechal zcela pohltit. Uvnitř to ale vypadalo – červený koberec s týmž emblémem netopýra. Kancelářský stůl – veliký, s týmž emblémem netopýra. Skříně, šanony, spousta papírů a za stolem dvě podivné postavičky. Jeden zakrslý, tlustý plešoun s pedantským výrazem třímal v rukou tlustou složku spisů a v hubě neustále přežvykoval vyhaslý doutník. Jeho černé kvádro prozrazovalo, že není z nejchudších, stejně jako pěstěný knír vypadající jako netopýr. Druhý byl jeho pravý opak – alespoň vzhledově. Hubený dlouhán – skoro se za stůl s nohama nevešel, buřinka téměř na temeni, pečlivě učesaný, bez vousů. Jeho hladké ruce svíraly encyklopedii otevřenou na straně, kde začínalo písmenko P. Nesměle se usmíval a přežvykoval netopýra.
Ten tlustý se hned chopil slova:
„No pfíteli, mufím fíct, že na pvní pohved fe jevíte jako jafná vouba, že koego?“ zabručel uznale a cosi si poznamenal do spisů.
„Alé, přítelí, to je nevyhovujicí tole – se poďivejte na ty knihý! To je nemyslitelný – šak ste viděl někdy piráta s knihama? A co to vůbec je?“ hovořil ten dlouhý.
„Březina, prosím.“ Odpověděl tiše mladík a bylo na něm vidět, jak jej zprvu nabytá naděje rychle opouští.
„Nó podivejté kolegó…“
„Koego, jesi dovovíte, tak tady muadej je obvečen vceuku dobfe. A to že má knihy.. ty fe fnad dají odvožit ne?“
„Nepřerušujte něé! Sakrá! Jak řikám, mladej, ty knihý sou nepřípusný! Šak se mrknem do pouček!“ zavelel odmítavě a otočil o několik stránek v encyklopedii, načež vstal ze židle a v celé své výšce (sahající špičkou buřinky až ke stropu) začal reprezentativně a pečlivě předčítat: „Piraňa… viz pirani… Pirandello… Piranesi… pirani… Pirát: námořní lupič; v přeneseném významu násilnický, bezohledný člověk (např. pirát silnic, bezohledný řidič, motorista)… Mladej vidíš taněde knihů?“
„Ale…“ snažil se bránit mladík.
„De vo to, že po stráncé formální je to cela brý – jako vnikajíci, jó? Alé ty knihý.. To né. To fak né. Deoto, že ceme pirátý polé koncepcé, jó? De vo tó, že jakó pirát, jó? To pak jako ztrácíš svojí pirátskóst jó? Já vím, jakó můžeš se vyzdopít různejmá doplňkamá – šáték, páská, dřevěná nohá, ale jakó pořád to sou jenom doplňký jó – ale my chcem pirátá jó? Stě nemůžeš bejt pirát s knížkou, jó? Stě zboem jó?“
Mladík nevěděl, co říct. Ještě pohlédl na tlustého, avšak ten jen pokrčil rameny. Poté bylo pár vteřin ticho. Mladík jako prásknutím bičem oněměl. Chvíli na sebe zírali. Tu se dlouhán nadechoval k dalším slovům, avšak mladík, jakoby se jej zalekl, upustil knihy a utekl…
„To bychom měli, koego, mufím ave fíct, fe fe mi tenhle fakt víbiu. Co napvat. Pfívučka fíká jinak,“ posteskl si a zasněně se podíval na svazky, které se mladíkovi rozsypali po zemi a které tu zapomněl.
Tu do dveří však vstoupil pan Kotrč, který byl doposud ve frontě, ale neviditelný. Neodpustil si opět na sedící porotce otevřít pusu a vše sníst.
Nenažranec…
|