“Je nás milion,” pronesl slavnostním hlasem praotec Čech, když se spolu se svými soukmenovci po dlouhé době opět sešel pod Řípem.
“Sláva,” jásá jeho syn Krok, “ubráníme se pohanům.”
“Sláva,” jásá jeho vnučka Teta, “zabydlíme nové hradiště Děvín.”
“Sláva,” jásá druhá vnučka Kazi, “uspořádáme oslavu století.”
Jen nejmladší Čechova vnučka Libuše mlčí.
“Copak, Libuško, tebe netěší, že se náš národ rozrostl?”
“Vidím v dáli město veliké,” šeptá Libuše, opět s tím svým věšteckým pohledem upřeným do dáli.
“Nesýčkuj,” okřikl ji Krok. “Budeme slavní, budeme vážení a budeme nejrozšířenější národ na zemi, vždyť už teď je nás milion,” prorokuje Krok.
Čechové vše pořádně a důsledně oslavili, postavili hradiště Prahu, několik menších hradišť v okolí a za několik století rozšířili i své hranice. Hluboko v jejich duších se ale nastálo usadila ona nevyřčená věta kněžny Libuše. A století plynula.
“Je nás 6 miliard,” pronesl hrdě americký prezident Bill Clinton, když obdržel od svých poradců výroční zprávu.
“Sláva,” jásají Američané, “lidstvo nezanikne.”
“Sláva,” jásají dosud neobjevené formy života ve vesmíru, “alespoň bude co osidlovat.”
“Sláva,” jásá ve skrytu duše ekonom, který si již správně zkalkuloval, že s růstem populace porostou i ekonomické nároky a tím pádem i jeho plat.
Jen Češi nejásají. Ve své zemi, která se za několik staletí moc nezměnila, hostí cizince. Jejich počet několikanásobně převyšuje počet domácích. Hluboko uložená prorocká myšlenka kněžny Libuše vyplouvá na povrch.
“Vidím v dáli město veliké,” zní jako kdysi šepot Libuše, “jen aby ho měl kdo osídlit,” doznívá i druhá věta. A skutečně. Za těch několik století, co Češi tak vydatně oslavovali svůj miliontý přírůstek, se jejich národ rozrostl pouze o pár desítek. S přirozeným úbytkem populace se tak kdysi bohumilý a početný národ zařadil na žebříček ohrožených druhů.
|