Městečko je jako vymetené. Na liduprázdné ulici, rozžhavené poledním žárem, se míhají ploužící se postavy. Rtuť teploměru se vyšplhala ze dne na den na třicítku, kropicí vozy nestačí zvlažit roztékající asfalt. Hlavní třída plná venkovních zahrádek zeje prázdnotou. Snad až na postavu v dálce. Na kulatém náměstíčku, obklopeném novými fasádami domů, se zastaví. Rozhlíží se kolem, sportovní černou tašku položí na zem do prachu. Zacloní si rukou oči a přejíždí pohledem z jedné ulice na druhou. Mrkne na hodinky a se zjevnou únavou si hodí břemeno na záda. Pomalým krokem se vydává dolů po hlavní třídě. Obhlíží obchůdky, pohledem plným arogance sjede líného prodavače, který se vyvaluje před svým stánkem. Zjihne až při pohledu na žlutou budovu na samém konci ulice. Chvilku jen tak stojí a prohlíží si ji. Snad zamáčkla i slzu v oku, ale nakonec zabočí do vedlejší ulice. Zchátralý hotel s tmavou zahrádkou s pár odrbanými slunečníky. Vedle zapadlé dveře, vchod do recepce. Nezbytný podpis do knihy hostů, kreditní karta z kapsy a klíče od pokoje. Výtah jede nahoru, páté patro s dlouhou, špinavou a zakouřenou chodbou. A stejný pokoj. Malý, s postelí, skříní a koupelnou. Rozviklaný stolek a u něj pár křesel. Propálený koberec a zažloutlá záclona. Snad jen ten výhled. Zase ta žlutá budova. Stojí u okna a počítá okna. První, druhé a třetí. Horní patro, boční strana, kde dříve stávala alej topolů. Před několika lety je vysekali a nasadili nové stromy, které teď sotva dosahují výšky dřívějších gigantů.

Za okny to vře. Mladé postavy dospívajících dítek řádí o přestávce. Snad třídou prolétne i namočená houba, možná některý z kluků hází kousky křídy. Holky teď jistě sedí v lavicích, hlavy u sebe a zvesela štěbetají, kule ze zeměpisu jsou zapomenuty a na programu se právě přetřásá, kdo s kým a kde. Jako kdysi, jako za jejich studentských let. Kdysi, jak cize tohle slovo zní. Studeně, neosobně, jako by chtělo naznačit, jak dávno již tomu je. Kdysi. Počítá v duchu ty roky. Deset, dvanáct? Odpoutá se od okna. Vytáhne z tašky černou halenku. Před zrcadlem upraví vlasy a zamyká pokoj. Výtah nejede. Na ulici před hotelem, kdysi v přízemí býval mléčný bar, se perou dva psy. Neurčitá rasa, srst zmazaná od prachu a vyhublá těla v litém boji. Stále nikdo na nenamaloval přes silnici přechod. A přitom zrovna tudy přechází denně desítky, stovky nohou. Stejně jako tehdy.

____________________________////////////////////////////////////////////////////////////________________________________

Těch pár schodů jako by ji stálo nezměrné úsilí. Dveře se otvírají těžce, klika nezapadá do ruky, jako by byla vyrobena pro obry. Kachlíčkovaná podlaha, další schody a prosklené dveře. Stojí před nimi a pozoruje, jak za nimi přechází dětské postavičky sem a tam. Nesou si svačiny, učebnice i velké tašky, ve kterých mají určitě převlečení do tělocviku. Stojí tak několik minut. Nakonec jako ze snu vyštrachá z kapsy kalhot zmuchlaný papír. Na jedné straně popsaný číslicemi, snad telefonní číslo, už neví. Na druhé straně je ale červenou tužkou napsáno jediné jméno. V duchu se usměje. Takou práci to dalo. Obvolala snad všechny, o kom si myslela, že by měli kontakt. A přitom stačilo jen se vrátit. Domů, do toho starého, rodného města, ve kterém prožila svých prvních dvacet let. Na seznamu hledá jméno,které má napsané na papírku. S tlukoucím srdcem vytáčí ta dvě čísla a nechává je chvíli vyzvánět. Ozve se cizí hlas. Cizí? Alespoň jí tak připadá. Zmateně zavěsí. Vzápětí si uvědomí tu absurditu. Přece to mohla být jen kolegyně. Znova vytáčí. Čeká a telefon vyzvání….

Schází po schodech. S úsměvem se vyhne klučinovi, který v zápalu boje bere schody po dvou, jen aby se včas dostal do učebny. Zvonek nemilosrdně přetne jeho snažení. Už není kam spěchat. Tahák nenapíše a do hlavy to nedostane. V duchu se zasměje. Není to tak dávno, co po těchto schodech také běhávala. Běhávala? Zapřemýšlí, jestli toho vůbec byla schopná. Možná se ale vidí až moc kriticky, vždyť ani ostatní ji nebrali jen jako nudného šprta. Určitě ne. V duševním monologu sejde i poslední patro. Zapřemýšlí, kam že to vlastně šla. Hodina matematiky ve 4. C nebo výpočetka druháků? Chvíli zmateně kouká na učebnice ve své náruči. Tak přece matematika. To musí ale tam, třídy čtvrtých ročníků jsou jako vždy v přízemí napravo. Skleněné vstupní dveře by minula jako vždy bez povšimnutí. Jenže dnes se proti své zvyklosti podívá. Nohy ji nesou dál, cosi ji ale zarazí. Chvíli, sekundu jen, kouká na postavu za sklem. Porovnává si v hlavě vzpomínky a pátrá. Ty vlasy stažené do obyčejného culíku, kdysi tmavé, dlouhé a zdravé, dnes už s prošedlými místy. Ty brýle, které se snad ani po letech nezměnily, na očí, obkroužených tmavou linkou. Obvyklá černá. Černé triko, černé kalhoty a boty. Jako by neustále za něco nebo za někoho držela smutek. A jako předtím i teď kalhoty, uvědomí si a tato stará zvyklost ji vnese na rty náznak úsměvu. To vše by sedělo, vše stejně jako před jedenácti lety. Ale ta tvář! Strhané rysy, kolem rtů vrásky z nestálého arogantního úsměvu, na kterém si k nepochopení všech zakládala. Nad čelem táhnoucí se rýha,která tam předtím nebyla. Možná pozůstatek z práce. A úzké, vytrhané obočí s nepatrnými jizvičkami. Nejsou sice z dálky vidět, ale nepochybuje, že je pořád má. Vždycky měla nad obočím krvavé šrámy, typické znaky její osoby, stejně jako neupravené nehty s popraskanou kůží a záděry. Oči s tvrdostí, o které si všichni mysleli, že časem zmizí, se střetnou s jejím pohledem. Zkoumavě si jedna druhou prohlíží. Ta druhá za dveřmi položí telefon. Je vidět, že také přemýšlí. Nakloní neznatelně hlavu na stranu. Její pohled pátrá a hledá na mladé učitelce stopy dávno minulých let. Krátké vlasy, špinavý blond. Světlé, pohodlné šaty a stylový šátek. Vše v jemných, decentních barvách, které dotváří kouzlo jemného a milého obličeje. Stejná jako vždycky, pomyslí si obě při pohledu na tu druhou. Setkávají se po dlouhých letech, kdy o sobě obě ztratily kontakt. Každá z nich si svůj život šla předem určenou cestou. Jedna se vrátila do města, kde prožila své čtyři středoškolská léta a nastoupila místo učitelky matematiky ve škole, ve které již předtím trávila mnohem více hodiny, než kolik ukládal rozvrh. Druhá opustila město rychlostí blesku. Zametla za sebou stopy, spálila mosty. Opustila rodinu, která jí kolikrát tížila jako kovová koule na nohou. Opustila i své přátele a s naivní představou,že ke svému životu nikoho nepotřebuje se po hlavě vrhla do velkého světa. Přes pochyby ostatních se dostala tam, vždycky toužila. Splnila si sen mládí i za cenu toho, že zůstala sama, že sama zestárla a že svůj život obětovala všem kolem, jen ne sama sobě. Zůstala sama a teď se po letech se vrací, aby se pokusila najít to, co opustila. Obě ženy stojí proti sobě a v očích jim zableskují vzpomínky na ta čtyři léta před jedenácti roky….