Jestřevíčtí skřítci
Ve vesničce Jestřevíčku se ženili skřítci.
Jenže jak se mohli pořádně ženit, když neměli nevěstu!?
Tedy podumali, zamávali čepičkami a běželi si nějakou najít.
Hledali pod pokličkami, ve spižírně, ba i v knihovně – co kdyby tam nějaká zrovna četla.
Ále nečetla.
Nevěsta nebyla ani v prádelníku – a to by se přitom dalo čekat, že tam určitě nějaká bude… Nebyla ani v botníku, v ledničce, v příborníku, ba ani pod postelí.
Skřítci prohledali už i pastičku na myši, ale tam byl jen starý tvrdý kus sýra. Brrr!
Ale nevěsta tedy rozhodně ne! Prostě nevěsta nebyla nikde!
„Co budeme dělat?“ ptali se skřítci.
„Takové hezké svatební veselí jsme měli, a teď nám tady chybí nevěsta!“
„Ale co!“ ozval se jeden hodně fousatý skřítek.
„Když nemáme nevěstu, budeme mít věstu!“
A jak řek, tak chtěl udělat. Ale, jak se dělá ‚věsta‘?
Skřítci se posadili do kroužku na bobečky a uvažovali až se jim čelíčka krabatila.
Jeden navrhoval, že prý se ‚věsta‘ dělá z vesty.
Druhý, že ‚věsta‘ je jako cesta a že ji teda půjde hledat.
Další myslil, že se ‚věsta‘ dělá z těsta a už se sháněl po mouce a vajíčkách.
Jak tak urputně uvažovali, tak se jim začalo dělat horko. A jak se jim začalo dělat horko, začali si sundávat čepičky. Každý ji odložil, kam ho napadlo. Jeden na podlahu, druhý pod lavici, třetí do talíře, další ji pověsil na židli a další na roh stolu.
Za chvíli byly čepičky poházeny či rozvěšeny snad úplně všude…
V tom do místnosti vtrhla skřítkovská hospodyně. Uviděla ten élent, spráskla ruce a volá: „No totoť!
Co to tady vyvádíte!
Co ty čepice?!
Sem to nevěste!
Sem to věste!“ a začala čepičky sbírat a věšet na věšák.
„E…! Počkej, co to říkáš?“ zavřískl ten hodně fousatý.
„No! Sem věste! Sem nevěste!“ rozčilovala se hospodyně a uklízela již poslední čepičky.
„Hurá! Hurá!!!“ volali skřítci.
„Už máme nevěstu i věstu! A dokonce najednou!“
Radostně popadli svou skřítkovskou hospodyni a všichni se sní oženili.
|