UMRLEC
(variace na Baudelaireovu mršinu)
No rozpomeň se moje milá,
co jsme to dnes spatřili
spolu za parného dne.
Na místě kde rašilo bodláčí a tráva,
bylo nehybné tělo umrlce.
Stál sám…sám; asi exhumován.
Ta mrtvola zjevně ještě žila.
Chuděra pohřbená pod povrchem.
To doktor se splet,
zle stanovil diagnózu na smrt,
a příčinu neuved.
Vzpomeň si! Že přišli jsme blíž,
Umrlec stál.Byl cítit hliněným pachem.
Sinalá tvář a upřený výraz,
hleděl přímo na nás,
poznamenán svým strachem.
A když jsme míjeli ten strnulý sloup masa.
Tak jsem si všiml,co mu to hučí pod sakem.
Hoch, byl to ještě docela mladý,
však ostře voněl vlastním rozkladem.
A stál tam v těžké apatii, a hleděl jenom k nám.
Roj much,larev,červů a bakterií všeho druhu.
Všechno sytí se tou polomršinou,
čistí břišní nádor,co odhalil se nám teď více.
Nehlučně stéká po obleku hnis.
Chlapec sotva reaguje,na to co v něm žije.
Ne, doktor se nesplet,ale pohřbili ho dříve!
Pojďme, rychle!
Nechci dál už vidět ten akt přírodní recyklace.
A teď jen trochu zamrzí, má krásko,
že až se jednou navždy rozejdeme,
to až rozpadneš se v zemi na kosti.
Budeš vypadat skoro takhle.
Však věř,
že já v srdci uchovám všechny tvoje tvary.
|