I.

Čekal ho strašný den. Pohřeb a poté notář. Celou noc se převaloval na slamníku potaženém starou dekou, který mu sloužil jako postel, a nedokázal si představit, jak dlouho ještě vydrží žít bez spánku. Měl v sobě už tři černé kávy, přestože obvykle dokáže spořádat kávu jen s mlékem, ale neustále se cítil unavený. Po šokující zprávě, že strýček Marvin umřel, přestal zcela žít. Nechodil do práce, téměř nejedl, nespal.

Se strýčkem se často nesetkával, posledních pár let si s ním nebyl ani příliš blízký, ale přesto ho jeho smrt zasáhla. Začal si vyčítat, že s ním netrávil více času. Že ho nepoznal, když měl možnost. Marvin byl sice podivín, ale taky velký vědec. Mozek lidstva…a je mrtvý…mrtvý jen tak…Zemřel na infarkt ve své laboratoři při dalším ze svých četných nebezpečných pokusů. Potupná smrt, která nedocenila jeho génia.

Když zjistil, že mu Marvin něco odkázal, o to víc ho celá věc trápila. Proč by jinak musel jít k notáři, kdyby se nečetla poslední vůle?!

Teď tu seděl za stolem, neoholenou tvář s velkou vráskou uprostřed čela měl opřenou o levou ruku; lžičkou, kterou držel v pravé ruce, bezmyšlenkovitě míchal studený patok tmavě hnědé tekutiny, která už dávno nepřipomínala kávu. Díval se do neznáma, ale i přesto jeho pohled nevědomky občas zakopl o kukačkové hodiny na zdi.

Už vlastně ani nepřemýšlel, jen si něco vyčítal. Užíral se celou tou situací, do níž se tak nenadále dostal.

A pak přišla ta hodina…hodina, kdy vstal a vřítil se do toho sychravého, nevlídného dne.

Pršelo, když se rakev pomalu sunula do země. Smuteční hosté sledovali celý výjev z pod deštníku se slzou v oku, až na jednoho provinilce. Mladík v brčálově zeleném dlouhém kabátě neskrýval svou tvář před deštěm. Kapky mu nahrazovaly slzy, které ne a ne propuknout. Mysl mu zaměstnávala pouze závěť. Co mu asi strýček odkázal? Dům? Něco cenného?

A pak byl konec. Poslední slovo doznělo. Poslední květina se otřela o dřevěnou rakev. Poslední hromádka hlíny zabubnovala o víko. Hlasy ostatních se vytrácely; slyšel jen kapky ustávajícího deště, a pak strnulé, nepřirozené ticho. Jediná postava prznila prázdnotu hřbitova. Sklopená hlava mladého muže se poprvé otřásla vzlykem.

„Sbohem,“ šeptl mladík a otřel hranou pravé ruky slzu z tváře. Poté se otočil a namířil si to nejkratší cestou ven, přidával do kroku, a pak? Pak už jen běžel. Shrbená záda se kulatila, nohy v podřepu a ruce se téměř dotýkaly země. Utíkal od toho místa, které mu přivádělo tolik výčitek a nesnesitelných myšlenek.

Zastavil se až před kanceláří notáře. Pozvedl svá ramena, ale přesto zůstával v jakémsi zvláštním předklonu. Nejistě zaklepal.

Uprostřed dveří se objevila zavalitá trpasličí postava tlustého holohlavého muže s malinkými brýlemi s kulatými obroučkami.

„Ááááááá…pan Jack Marvin…Dobrý den. Pojďte dál. Už na vás čekáme,“ od dveří odstoupil tlouštík v šedivém obleku. Pravou rukou držel kliku, zatímco levá ukazovala směr, kterým se měl mladík ubírat.

„Dobrý den,“ zahuhlal mladík do svého zeleného kabátu. Jistě byl minimálně o hlavu vyšší než tlouštík, ale tím, že se kroutil jako paragraf, byly oči obou mužů ve stejné výšce. Jedny šedivé, klidné, schované za brýlemi. Druhé čokoládově hnědé, vyplašené, ale už ne tak mladé jako před několika dny.

Když Jack překračoval práh, klopýtl a téměř upadl.

„Pozor, trošku to tu klouže,“ řekl omluvně notář a zavřel za mladíkem dveře. „Smím vám odebrat kabát?“ Mladík byl překvapen právníkovou úslužností. Instinktivně si přidržel kabát blíž k tělu a ještě víc se zkroutil.

„…ale není to nutné,“ dodal notář vzápětí, když spatřil Jackovu reakci.

„Jmenuji se Andrew Webster a chtěl bych vám vyjádřit upřímnou soustrast,“ řekl poté a nabídl muži svou tlustou ruku. Mladík pravici přijal a stisk notářovy ruky opětoval. Trvalo to jen chvíli, ale Jackovi to tak nepřišlo.

Chtěl vejít do místnosti, kde bylo jistě mnoho obsazených židlí; mnoho krvelačných bestií, které přišly kvůli stejné věci jako on.

Patří mezi ty bestie? Bude se cítit jako hyena, když mu Charles Marvin něco odkáže? Bude supem, který požírá zdechliny jen proto, že dar přijme?

„Posaďte se,“ přisunul notář mladíkovi volnou židli vedle vychrtlé tety Margaret, která ještě pořád svírala bílý krajkový kapesník a otírala si imaginární slzy.

Zatímco Webster začínal svůj nacvičený monolog a předčítal úvodní věty z poslední vůle Charlese Marvina, mladík putoval pohledem po místnosti. Nepředstavoval si, že bude takto noblesní. Starý mahagonový nábytek, krásný červený koberec, vznosné závěsy. I ta židle, na které seděl, je slavnostní. Připadal si cize. Nepatřil sem.

Kdo jsou však ti lidé? V životě je neviděl. Odkud vlastně přišli? Jsou jeho příbuznými, nebo jen strýčkovi přátelé? Měl by je znát?

Mladík si nervózně poposedl, tím na sebe upoutal pozornost Webstera. Až tehdy si Jack uvědomil, že krásná, starobylá židle vyloudila labutí píseň a její zadní levá noha se začala nezadržitelně viklat. Mladík se lépe zapřel nohama a donutil se sledovat právníka.

„A teď přicházíme k hlavní části závěti,“ upozornil Webster a posunul si důležitě brýle ke kořenu nosu. Opět se zadíval do dokumentu. „Cituji: Své setře Margaret odkazuji dům, laboratoř a 100 000 liber, zbývající peníze odkazuji na dobročinné účely.“

V místnosti zašumělo. Jediná teta Margaret se tvářila spokojeně. Smutné obličeje vystřídala rozhořčená gesta a hlasitá mluva. Občas se ozvalo i nějaké zaklení nebo nadávka.

„…svému jedinému synovci Jacku Marvinovi,“ pokračoval právník - všichni přísedící přestali hlučet a s nepříliš příjemnými výrazy se otočili směrem k Jackovi - „odkazuji starou truhlu, kterou nalezne na půdě mého domu...“

Snad závěť ještě pokračovala, ale mladík ji nesledoval. Zjistil už, co potřeboval. Pro jednu starou truhlici měl výčitky.

Jack se pousmál. Strýček Charles to opět dokázal. Během jedné malé chvíle zbavil svého synovce pocitu provinění. I přes úlevu, která se mu rozlévala v těle, ho začala přemáhat zvědavost. Co v té truhlici mohlo být, když ji odkázal právě jemu?!

Tetička Margaret na tom byla obdobně. Využila pauzu ve svém hysterickém, smutečním představení a předklonila se.

„A to si za Charliem jezdil tak často, synovče?“ prohodila skřípavým hlasem jen tak mimochodem, když si otřela další neexistující slzu ze zapadlých očí z obličeje potáhnutého kůží.

Mladík mlčel. Nikdy neměl tetičku Margaret rád. Zlé, neosobní chování čišilo z každého póru jejího těla; vše, co říkala a dělala, bylo umělé a především nahrané. Jack mlčel, i když mu tetička svou otázku několikrát zopakovala.

Mladíkova ignorace ženu nevytáčela, spíše ji provokovala, aby se o daný problém začala zajímat urputněji. Otázky kladla tak, aby byly co nejjednodušeji zodpověditelné; byla neodbytná.

Mladík přesto mlčel. Tetička pro něj nebyla důležitá, nebylo důležité ani to, co říkala. Jediná věc, která ho zajímala, byla uzavřena na dně staré dřevěné truhlice na půdě strýčkova domu. Přesně si ji v duchu dokázal vybavit. Neuvidí ji přece poprvé.

Vzpomínal si, že když si jako malý hrával na půdě strašidelného domu, nesměl se truhlice ani dotknout.

„Tam mám své poklady,“ říkával strýc a vždy se poťouchle pousmál. Tehdy si dali indiánský slib, že se Jack nebude pokoušet zámek rozlomit a do truhly nahlédnout. Chlapec to tehdy bral velice vážně. Když se mu podaří slib dodržet, tak se do truhly jistě jednou podívá.

A ten čas nastal právě teď, po strýcově smrti.

Marvin nezapomněl na svůj slib. Až nyní si Jack uvědomil, že indiánské slovo dodržel. Strýčkova nově objevená vlastnost ho zaujala. Nikdy netušil, že by jeho bláznivý příbuzný dodržel dětskou hru, která pro něj znamenala tak mnoho. Snad mu chtěl jen udělat radost, nebo se dostal do věku, kdy se z něho opět stávalo dítě, a proto se mu hra na indiána stala jeho přirozeností.

Až teď pochopil, že mu strýček vlastně chyběl. Stal se jeho součástí, když byl malým chlapcem, a je vlastně jediným dospělým, na kterého si vzpomínal z dětství. Byli si blízcí? Cítil, že byli. Tak proč mu u ranní kávy nepřipadlo vůbec zvláštní, že už tu strýc nebude, že už ho neuvidí?

Nestalo se to tím, že se jednou pohádali a Jack si sbalil všechny své věci do kufru, vytlačil ho přes vchodové dveře na dvůr a bez rozloučení utekl, aby se vymanil ze strýcova života a začal žít svůj vlastní?! Stačilo tak málo, aby ho vytěsnil ze vzpomínek; tak málo, aby zapomněl. Jak snadné bylo z člověka, který pro něj byl celý svět, udělat NIKOHO!

Ale „NIKDO“ nezapomněl! Nikdo se opět stal někým a vrátil se k němu jako zatoulané štěně. Jen na chvíli, aby se připomněl, a poté odešel navždy. Žádná síla ho už nemohla přivolat zpět – ani vroucné přání a ani modlitba.

Jack zaskučel jako zvíře. Jeho nečekaný řev vyděsil všechny v místnosti. Tetička Margaret pohotově uchopila svou vycházkovou hůl z toho nejlepšího dřeva a švihla svého synovce přes lýtko.

„Budeš zticha! Ještě mi uděláš ostudu,“ zavrčela. „Ještě že se už s tebou nebudu muset stýkat, až tohle všechno skončí. Vždycky s tebou byly jen problémy. Nevím, proč si tě Charlie adoptoval. Byl to starý blázen.“

„A-dop-to-val?“ užasle pohlédl na tetičku Jack.

„Snad si nemyslíš, že ta pohádka o tvých rodičích byla pravda?“

„A to je celá závěť, dámy a pánové,“ přerušil tetičku Andrew Webster. Margaret se zapřela o svou vycházkovou hůl a zanechala svého adoptovaného synovce v šoku sedět na téměř rozpadlé židli.

Jak je možné, že mu strýček lhal? Před chvílí ho tolik zbožňoval a teď neví, co má cítit. Kdo byli jeho rodiče, když ne Charlesova nejmladší sestra Mary, která porodila chlapce, pohodila ho na práh domu a ještě téhož dne utekla s důstojníkem, a přivedla tak celou rodinu do neštěstí?

Věděl, že si bude muset s tetičkou Margaret promluvit. Ale věděl také, že to nebude na karu. Jedinou možností byl den, kdy převezme truhlici s tajemstvím.

Musel se s ní domluvit na přesném termínu, kdy si truhlu může vyzvednout. Jistě by mu nedovolila jen tak procházet domem, který je teď již jejím majetkem – na to ji znal až moc dobře.

Odhodlaně se zvedl a židle s rámusem dopadla na zem. Websterova zavalitá postava se vzápětí objevila ve dveřích. Nejprve se výhružně podíval na Jacka a poté smutně na svou nádhernou starobylou židli.

„Promiňte,“ zasyčel mladík jeho směrem.

Websterova tvář se vyjasnila. „Mně už se to nedávno stalo také,“ pravý ukazováček vymrštil směrem do rohu pokoje, kde se pod mohutným závěsem rýsovala další znetvořená dřevěná noha. „Měl bych asi investovat do nového nábytku. Nedávno jsem zjistil, že se v nich usídlila rodinka červotočů. Musíte ale uznat, že jí byla škoda. Takovýchto kousků je už na světě málo.“

„To ano,“ přitakal mladík.

„Tak pojďte, ať na vás nečekají.“ Jack se opět zkroutil a zamířil Websterovým směrem. Když ho míjel, tlouštík ho poplácal po zádech a chlácholivě dodal: „Nebojte se, vše bude dobré. To nejhorší máte už za sebou mladý muži.“ Jack přikývl, ale přesto se necítil příliš dobře. Když překračoval práh, ještě jednou na usměvavého tlouštíka pohlédl, aby se ujistil, že to Webster skutečně řekl. Tlouštík pokýval hlavou a Jack se pousmál; něco z Websterova chování ho uklidnilo. S úlevou vydechl a s nově načerpanou silou zamířil na kar.

Smuteční hostina byla divadlem, které tetička předváděla pro své hosty. Mělo několik dějství, oddělovalo ho vždy jeden z chodů.

„Byl to můj jediný bratr,“ fňukala do kapesníku u předkrmu.

„Takový génius,“ pokračovala u polévky.

„Byl tak hodný,“ plakala u hlavního jídla.

„Bude mi chybět,“ vzlykala u zákusku. Po rakvičce se šlehačkou – příznačném dezertu, který by pro jeho nevhodnost snad nikdo nečekal - uschovala svůj suchý krajkový kapesníček do kapsy svého sáčka a její herectví bylo vyčerpáno. Nápadně pokukovala po hodinkách a očima vyprovázela hosty z domu. Nejblíže sedící pochopili její nezvyklé narážky a zvedli se k odchodu. Během chvíle se salónek vyprázdnil. Seděla tu jen Margaret a její nenáviděný synovec.

„Ty jsi tu ještě?“ ozvala se tetička Margaret naštvaně. Nečekala na synovcovu odpověď a dodala: „Zítra si vyzvedneš, co ti tu patří, a pak potáhneš. Už tě v životě nechci vidět!“

Jack mlčky přikývl.

„Půjdu na půdu s tebou, abys mi tu náhodou něco neukradl. Bůh ví, odkud tě Charlie přitáhl.“

„Kdo jsou moji rodiče?“ osmělil se mladík a více se zavrtal do svého brčálového kabátu, v němž seděl celou hostinu. Tetička mlčela. Dívala se do prázdna.

Mladík uvažoval, jestli neměl s otázkou počkat, jak si to naplánoval v právnické kanceláři. Nemohl však riskovat, že ho zítra tetička Margaret vyhodí bez odpovědi.

„Nevím,“ ozvalo se jako ze záhrobí. Stará žena se s vyslovením tohoto slova probrala z tranzu a opět onemocněla výmluvností. „Určitě nějací špindírové, kteří táhnou krajem a občas tu něco po sobě nechají. Vím jistě, že nejsi syn mé sestry, její dítě při porodu zemřelo. Byla jsem u toho. Moje sestra možná byla trošku lehčích mravů, ale dítě by tu jistě nenechala. Přál si to Charlie, abych tě přijala za zemřelého synovce, kterému jsme nemohli pomoct, a já to udělala, protože to byl můj bratr, kterého jsem milovala. Přinesl tě odněkud z půdy a položil mi tě do náručí, synovečka zakopal pod třešní jako nějakého psa. Domluvili jsme se, co budeme vyprávět svým sousedům, abychom se nedostali do řečí. Plánovali jsme to celou noc, zatímco ty jsi spal v košíku. Občas jsem se na tebe podívala a bylo mi z tebe nanic. Bylo to tak odporné. Tvá téměř zvířecí tvář na mě vykukovala z proutí a já se otřásala hnusem. Nevěděla jsem, co držím v noci u hrobečku mého synovečka. Kdybych to bývala věděla, udusila bych tě v náručí a hodila bych tě do jámy. Vyrostl jsi sice z té zvířecí ošklivosti, ale pořád se tak chováš. Všichni si myslí, že máš něco s páteří, ale já vím, že je v tom něco jiného. Když jsem se na to bratra ptala, neodpověděl mi. Jediným jeho přáním bylo, že se o tebe bude starat sám. Nerozmlouvala jsem mu to, protože jsem se brzy měla vdávat, a konečně jsem mohla opustit tento dům, který mi jen připomínal mé mrtvé rodiče. Léta jsme se neviděli. Charlie se jednoho dne objevil na prahu mého domu a vyprávěl, jak jsi utekl. Spadl mi kámen ze srdce. Přála jsem si, abych tě už nikdy nepotkala. Vyčítala jsem mu, že si tě k sobě vzal. Charlie tě ale bránil. Pohádali jsme se a od té doby jsme se už nesetkali.“

Jack měl pocit, že zahlédl v očích své tety slzu; ale byl to jen okamžik, protože se tetička Margaret nadechla a sprovodila svou slabou chvilku křikem ze světa:

„To ty jsi nás rozdělil! Ty a tvá zvířeckost!“ najednou jako by ji napadla spásná myšlenka. „Ještě dnes si tu truhlu vezmeš, a pak zmizíš. Nebudeme to protahovat do zítřejšího dne. Až překročíš tento práh, přestáváš být mým synovcem. Svůj slib bratrovi jsem dodržovala za jeho života, teď už nemusím!“ rozhodla tetička Margaret a odkulhala ke schůdkům na půdu.

Jack ještě chvíli seděl za stolem, na jehož ubrusu se povalovaly poslední zbytky smuteční hostiny. Přemýšlel nad monologem své tety a musel přiznat, že ho její slova ranila. Tolik ho nenáviděla a on s tím nemohl a ani nechtěl nic udělat. Bylo to tak přirozené necítit k ní vůbec nic. Chlad, který z tety Margaret sálal, se přenesl i na něj. Srdce mu bušilo, ale nitro bylo studené, temné a prázdné. Porcelánové rodinné vztahy se rozdrtily na prach.

Již neotálel a odsunul se od stolu. Zbrkle vstal, povalil přitom židli, zachytil rukávem o talíř, který se skutálel na zem. Zbytek rakvičky se rozplácl na zašlý hnědý koberec.

Jack si toho nevšímal. Utíkal za svou tetou do podkroví domu a schody přitom bral po třech. Nechtěl, aby byla u věci, na které mu teď záleželo ze všeho nejvíc, první.

Tetička právě kladla svou vyprahlou scvrklou dlaň na víko truhly, když ji rázná mladá ruka zastavila.

„Moje,“ zavřeštěl Jack a téměř ruku starší ženy zlomil v zápěstí.

„Ty zvíře,“ bránila se tetička hůlkou z podlahy a synovec dostával jednu ránu za druhou na schoulený hřbet.

„Moje,“ stál si na svém Jack, svalil se na truhlu, objal ji a nechával si vyplácet další rány. Sykal bolestí, ale ve své podstatě byl šťastný. Hájil si celým tělem vše, co mu strýc zanechal. Bylo to jen jeho a on jediný se na to mohl podívat. Margaret na to právo nemá.

Tetička na chvíli přestala se svým bitím a využila hůlku, aby se o ni opřela a zvedla se ze zaprášené podlahy.

„Tak si ji vezmi!“ zavřeštěla teta. „Vypadni!“

Jack popadl truhlu do náručí a se zaúpěním ji zvedl. Přestože truhlice nebyla tak těžká, jak si původně mladík představoval, tíha břemene mu podlomila nohy a Jack dopadl na kolena. Vše zavinily rány na zádech, které štípaly a svěděly. Snažil se je nevnímat a soustředil se jen na svůj poklad, který potřeboval přenést co nejrychleji do bezpečí. Zapřel všechny své zbývající síly a povstal.

S vervou bojovníka pronásledoval svou tetu, která se v jeho očích proměnila v starou semetriku. Uvažoval, zda kdyby se otočila, změnil by se v kámen? Medúza!! Jeho srdce už zkamenělo a to se jí nemusel dívat ani přímo do očí.

I on si oddechne, až se zbaví její přítomnosti. I on konečně začne nový a pro něj jistě šťastnější život, když se zbaví představy jejích nenadálých a rozhodně nepříjemných návštěv.

S obavou smýkal svůj poklad ze schodů. Snažil se našlapovat lehce, ale jeho chůze připomínala nemotorného slona. Počítal schody a představoval si, jak překročí práh starého domu a masivní dveře se s třísknutím konečně uzavřou. Dům se stane trezorem, do kterého přestane znát kód.

Necítil se být podvedený. Poslední žijící příbuzný přece zemřel! Nebo alespoň poslední člověk, kterého za příbuzného považoval. Nepotřebuje se už nikdy do trezoru dostat. Stačí mu jen ta bedýnka.

Teta se konečně doplahočila typickou kuřecí chůzí k domovním dveřím. Rázně popadla masivní kliku a pootevřela dveře. Jack se podivil, že si na – z jejího pohledu - degradující úkol nezavolala služebnou, kterou zatěžovala i většími malichernostmi a otvírání dveří byla přece jen její práce. Margaret, jež neustále dbala na přísné dodržování hierarchie v domě, si to evidentně neuvědomila. Byla ovlivněna svým nadměrným vztekem, který byl patrný i z nepříčetného poklepávání hůlkou na dřevěné podlaze domu.

Když ji Jack míjel ve dveřích, jen zaskřípěla zuby a s velkým vypětím třískla dveřmi. Jack se ani neohlédl. Schoulil se na svoji truhlici a v hlubokém předklonu zamířil k zablácené cestě z obou stran obrostlé lány slunečnic.

Jack Marvin vysílením vstoupil do svého jednopokojového staromládeneckého bytu, který spíše připomínal kumbál na nářadí, než obydlí. S posledním vypětím všech svých sil zanesl truhlu do jednoho z rohů místnosti, kde na podlaze ležel slamník se schumlanou plstěnou šedou dekou, a svalil se na svou ubohou postel.

Oči se mu zavíraly a téměř ho přemohl spánek. Zvědavost však byla větší než únava. Měl pocit, jakoby celý svůj život čekal na tento okamžik. Ještě párkrát s ním zacloumala únava a poté se konečně posadil a objal svůj poklad.

Pootevřel víko truhly. Zachroptěl. Překvapilo ho, co tam našel: deník v kožené vazbě, pár zkumavek s krví a s nějakou průhlednou kapalinou s želatinovou konzistencí a jakési poznámky, kterým nerozuměl.

Otevřel strýčkův deník s neutuchající zvědavostí dítěte a našel v něm zalepenou obálku s nápisem „Jackovi.“ Třímal ji v rukou jako nějaký kousek zázraku. Chvíli si ji nechápavě prohlížel, a pak ji rozechvěle roztrhl.

Milý synovče! znělo v úvodu dopisu. Zachvěl se, když si vzpomněl na Margaretino: „…jsi adoptovaný.“ Oslovení synovče po tomto zjištění znělo tak neupřímně a hořce, ale přesto vyvolávalo tolik pěkných vzpomínek…

Chtěl jsem Ti to říci osobně, ale bohužel mi to osud nedopřál. Mrzí mě, že jsem Ti musel lhát, ale je nejvyšší čas, abych vše uvedl na pravou míru. Nejsi mým skutečným synovcem, i když jsem Tě měl rád, jako bys jím byl. Můj skutečný synovec zemřel téže noci, kdy Ty ses zrodil. Jsi mým veledílem a já jsem na tebe velmi pyšný, protože jsi překročil mé očekávání. Vše jsem zaznamenal v deníku a doufám, že mi odpustíš, co jsem učinil.

Tvůj strýc

Charles Marvin

Zvláštní dopis. Proč tolik omluv? Přece se ho ujal, když přišel o svého vlastního synovce?! Za to by ho Jack měl uznávat a ne hanit.

Opředla ho nejistota. Instinktivně se začal škrábat za pravým uchem, což ho trošku uklidnilo, přesto si nebyl jistý, zda chce poznat skutečnou pravdu, která se ukrývala na stránkách strýcova deníku. Nerozhodnost ho mátla. Proč tolik váhá? Od chvíle, kdy zjistil, že je adoptovaný, nechtěl vědět nic jiného než, kde je skutečná pravda. Proč tedy ten ostych? Proč ten strach?

Pronásledovala ho zvědavost. Věděl, že to jednou musí udělat, ale nebyl si jist, zda je na to připraven právě teď, v tuto chvíli. Pečlivě složil dopis do obálky a vložil ji do truhly. Víko zavřel a ještě chvíli ho hladil. Poté si lehl a vyčerpáním zaspal.

Několik týdnů se truhle vyhýbal. Rány na hřbetě se dávno zahojily a jeho život se vrátil do stavu před pohřbem. Jack si však uvědomoval, že něco není v pořádku. Během těchto týdnů začal nalézat na svém těle i ve své mysli tajemná zákoutí, kterých si dříve nebyl vědom. Jeho tělo se při chůzi častěji předklánělo. Pozice v předklonu Jackovi začala být přirozenější než vzpřímená. Kulatá záda a ruce opírající se o zemi s černými dlouhými chlupy, jichž bylo na těle čím dál víc, vrásčitý obličej a velké uši již nepřipomínali Jacka, jakým byl. Nepoznával se v zrcadle.

Jeho transformace, které přestával rozumět, se začala projevovat i na způsobu myšlení. Se vším si chtěl hrát a kousat. Raději se vyjadřoval skřeky než souvětími, větami či slovy. Náhradou za lidskou řeč si vytvořil svou vlastní, které nikdo nerozuměl; jen on sám. Častěji a častěji se musel uzavírat do vlastního světa, protože okolní svět mu přestal rozumět a on přestával rozumět okolnímu světu.

Jednoho dne si zapomněl uvařit kávu, obléct se a jít do práce. Běhal v kruzích bezmyšlenkovitě po pokoji a řval. Bolest hlavy, kterou poslední dny pociťoval, byla nesnesitelná. Dýchal hlasitě a sípavě. Srdce tlouklo, jakoby chtělo opustit své stálé místo, jen nemohlo prorazit kostmi vytvořenou hráz. Bylo v kleci, stejně jako byl Jack uvězněn v pokoji; sám v sobě. V hloupé kleci, kterou sám nechápal.

Ještě párkrát oběhl místnost, a pak mu došel dech. Svalil se na záda a uchopil se za svou hlavu. Cítil se bezmocný. Chtěl si na něco vzpomenout, co by ho v posledních chvílích uklidnilo; urputně se snažil, ale bezvýsledně. Bolest hlavy přehlušil jen tlukot srdce. Jack chvíli řval bolestí, ale pak již neměl sil. Ruce automaticky směřovaly k hrudníku, kde si myslely, že nahmatají srdce. Snažily se vymanit ze své klece orgán probuzený k nepříčetnosti.

Srdce si už však žilo vlastním životem; ještě párkrát zatlouklo a poté se zastavilo. Bylo hrobové ticho. Jen kukačkové hodiny na zdi odbily čtvrtou hodinu odpolední.

Jack Marvin – tedy to, co z něho ještě zbylo - zemřel opuštěn ve svém bytě.