|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Bojí se slabosti,
silou umanuti,
prý jen ty vlastnosti
podrží si s chutí,
jež jim moc dávají,
žádné pochybnosti,
bezcitnost žádají,
bez citu a sprostí…
Sprostí se soucitu,
lásku nepoznali,
z robotích pocitů
vyrůstali malí,
nic se jich nedotkne,
nic je nezarmoutí,
sucho v nich nemokne
a druhých svět hroutí,
s tyčí a benzínem,
amok vyšinutých,
v pohledu nevinném
dost jisker je krutých…
Němá tvář přátelská
zvykla na hlazení,
netvornost ďábelská,
lotři zatracení,
neznají vřelý cit,
jen rány a posměch,
od zla už petlici
hned sundali potmě,
mládě jde s důvěrou,
však oni jsou dravci,
úder a úder – jsou
bestie a chlapci,
z nichž jiným na hlavě
vlasy hrůzou vstanou,
vězení k nápravě?
Bičem nepřestanou
být krutí k okolí,
nenávist v nich ztvrdne,
z kotěcí mrtvoly
sálá milosrdné
poselství – bez lásky
rostou noví vrazi,
nemají otázky,
snad pro dvacku srazí
otce dvou capartů,
a mlátí a mlátí,
vše sází na kartu,
že stejně už platí
zákony džungle jen
a pražádné jiné,
krev se prý umeje,
dál hrajou si s džinem
z láhve, co bez zátky
ve stokách se válí,
co zbývá z památky
na kotě – vždyť hrály
si s ním ty děti dvě
vedle ze sousedství,
bezmoc, žal, prázdný svět,
bolest – a vztek čerstvý,
že kotě bezmocné
poznat musí muka,
kdy duše nemocné
mají ve svých rukách
osudy bez štěstí,
boří bezstarostnost,
v plamenech neřesti
hoří víra, volnost…
A v očích dobráckých
memento se píše,
zde nejde o facky,
ale možná spíše
o to, dát dětem vzor,
naslouchat a slyšet,
milovat – živý tvor
nechce kruté říše…
|
|
|